Cesta do extrému

Peggy Marvanová a její cesta k vytrvalosti

V červenci roku 2015 Peggy dojíždí do cíle nejdelšího závodu planety pro horská kola - Tour Divide. Tento závod měří 4 418 km a jede se z Kanady do Nového Mexika. Jakákoli plánovaná podpora je zakázána, žádný závodník se nemůže v ničem spoléhat na nikoho než na sebe. Právě díky tomu se tento závod částečně mění v boj o přežití. A právě díky tomu není nejdůležitějším článkem přípravy jen fyzička, ale i psychika a strategie.

Co předcházelo tomu, než se Peggy postavila na starty extrémních závodů?

Ve čtrnácti jsem skončila se sportovní gymnastikou. O rok později, když jsem stále neměla čemu smysluplnému propadnout, jsem se úplnou náhodou ocitla na přednášce Petra Horkého o Grónsku. Byla jsem naprosto paralyzována jeho zážitky a odvahou. Záviděla jsem mu. Ten den jsem odcházela s jasnou představou o své budoucnosti. Hodně trénovat a za osm let přejít Grónsko. A výjimečně jsem začala hned, protože jsem vybuchovala energií a věděla, že svůj sen nemá cenu odkládat.

Můj příběh tedy začal docela nevinně. Jako 15letá holka začínám chodit každý den do bazénu s potěšením, že vedu zdravý životní styl. Se stejnou záminkou dále přičuchávám ke spinningovému kolu. Chodím nejdříve jednou týdně, později na hodinu každý den a brzy tomu doslova propadám a hltám 3-4 hodiny šlapání denně. Nastávají doby, kdy začínám jezdit padesátikilometrové závody na horských kolech a příroda mě baví víc než hala.

Propadám nadšení a postupně zvyšuji dávku kilometrů. Ve chvíli, kdy mi závody na 50 až 400 km přestávají stačit, tak se vrhám do závodu přes Československo - 1000 mil. Jen málokdo na mě na startu nekoukal jako na pískle, co mělo radši zůstat doma. Tento závod později k údivu všech dokončuji jako první žena. Krásný výsledek se pro mě však nestává podstatou. Po návratu se mi absolutně mění život. Přemýšlím a pohlížím na svět kolem sebe jinak než dříve.

Začínám tápat po smyslu žití v roli městské holky a každou chvíli po návratu mi chybí chvíle prožité v závodě. Tápu ve studiu oborů, které nevnímám jako svou podstatu. Nestíhám myslet svobodně a chybí mi stav „meditace“, do které jsem se dostala během závodu. Vše mám až přehnaně naservírované. Chybí mi intenzivní zážitky. Trpím nedostatkem dobrodružství. Večer nemusím řešit, kde budu spát, co budu pít a jíst. Najednou jakoby mi chyběla nejistota. Pocit svobody a z ní vyplývající zodpovědnost. Zážitky. Vše je až moc naprogramované, stálé.

Ačkoli se to zdá býti neuvěřitelné, zpětně cítím, jak mi chybí chvíle v přírodě a začínám toužit prožít je znova, častěji a intenzivněji.

Celé roky přemýšlím jen nad tím, jak se těším „zpět“. Vymýšlím strategii jakou se posunu vpřed a v každé možné chvíli se snažím opustit civilizaci. Navyknout si na pocit, že příroda mi nemá v plánu ublížit, pokud nepřekročím hranice. Mohu si ustlat všude, kde se mi zlíbí. Objíždím opět několik 24 hodinových závodů na kolech a stále své výkony zlepšuji o neuvěřitelné kvantum kilometrů, ale už tady něco postrádám. Smysl. Najednou jako by mi tyto s prominutím „kratší“ závody už neměly co nabídnout. Začínám formovat svou mysl a cítím, že honba za vítězstvím je v mé mysli více než podřadná. Toužím objevovat sama sebe a konečně odhalit, kde končí mé psychické hranice.

Odjíždím na Tour Divide. Potkávám se s medvědem, jedu 280 km na 5 müsli tyčinek a opakovaně mi dochází voda na pouštích takovým způsobem, že i produkce slin je velmi omezená. Je neuvěřitelné, kolik strastí je člověk schopný překonat a zpětně na vše vzhlížet pouze pozitivně. Trvá bezmála rok a půl, než jsem rozhodnutá americký Tour Divide poctít další účastí (v červnu 2017). Protože komu se poštěstí celých 30 790 minut (21 dní, 9 hodin, 10 min) intenzivně vnímat sílu a rozměr absolutně panenských míst světa? Kdo dokáže vskutku docenit chuť pitné vody, jídla, lidského kontaktu? Každý dobrodruh musí pochopit, co na svých cestách nacházím.“

„Téměř všechny dny v roce vybuchuju touhou poznávat nové věci spojené s přírodou.
Nejezdím na závody lidi porážet. Jezdím vyhrávat sama nad sebou. Nezbytnost závodu je však do jisté míry nepopiratelná. Teprve v závodní atmosféře se dostávám na práh, kdy hlava a tělo posouvají své hranice.“

Na hranice vytrvalosti má při těchto závodech vliv především psychika. Teprve pokud mysl nachází smysl, je možné se postavit před tato extrémní dobrodružství. Kdo jiný než naše odhodlání a vytrvalost by nás, extrémní závodníky, byl schopný dostat i přes všechnu bolest do cíle?

Má původní osmiletá lhůta na přechod Grónska vyprší za 3 roky. Nejsem si přesně jistá, jestli sen přejít Grónsko je stále klíčový. Ale s jistotou mohu říci, že mé stopy povedou na místa, která navštíví pouze lidi odhodlaní, odvážní a ryzí. Lidi se stejnou touhou poznat úctu, pokoru a najít svůj zapomenutý šestý smysl.

Happy end l. p. 2017

17. 3. 2017, 22:00 - Po všech strastích přicházíme do cíle extrémního závodu Lappland Extrem Challenge. Já a můj přítel Adam Záviška jsme první, kdo v historii závodu dorazil do cíle. Ještě si ale neuvědomujeme, co jsme dokázali…

Podrobnosti o závodu s bohatou fotodokumentací připravujeme na podzim.