Tomáš Hartl zaběhl „napříč Šumavou" v rámci jednoho měsíce

Přestože jsem věděl, že je soutěžní období prodlouženo z 15. října 2020 až do konce měsíce, nechtěl jsem nic nechat náhodě a odběhnout si poslední etapu (chronologicky jde o etapu první) z Dešenic do Vysokých lávek co nejdřív a tím pádem dát všechny etapy během jednoho měsíce.

Předpověď počasí na víkend nebyla ideální a když jsme odjížděli v sobotu na Šumavu, pořádně pršelo. V neděli ráno bylo sice chladno (2 °C), ale pomalu se projasňovalo a vypadalo to, že pršet nebude. Při plánování této etapy jsem řešil problém s logistikou, jak to nejlépe udělat, aby člověk byl samostatný. Vypadalo to, že nakonec schovám kolo v cíli etapy na Vysokých lávkách v lese, přejedu autem na start do Dešenic a po zdolání trasy přijedu na kole zpět k autu.

Nakonec ale se mnou jela manželka, která jela na kole kus trasy a odpoledne se i s autem přesunula k cíli, takže jsem to měl jednodušší.

Na startu v železniční stanici v Dešenicích jsme byli kolem 8:45 a byli jsme tam sami. Z Dešenic vedla trasa spíše po asfaltu do kopečka k nádrži Nýrsko, kde byl nádherný mlhový opar. Dále jsem pokračoval směr Ostrý. To už se řádně stoupá, a když pak trasa opustila turistickou značku, dostal jsem pořádně „do těla“. 

Pravděpodobně jsem ztratil chodníček a brodil jsem se nahoru přes křoviska a trčící balvany. Ulevilo se mi, když jsem na hřebenu narazil na vytyčovanou česko-německou hranici a posléze doběhl ke kontrolnímu bodu. Nade mnou se najednou objevila v mlze turistická chata a vrchol Ostrý. Nahoru to už byl kousíček, ale bohužel výhledy vzhledem k mlze moc nebyly.

Dolů směrem k Hamrům to byl sešup. Od Statečku pak trasa pokračovala po červené směrem k Černému a Čertovu jezeru nádhernou krajinou, kde se střídaly výběhy i seběhy. Škoda jen, že nebylo hezčí počasí.  Výhodou bylo, že ani kolem vyhlášených jezer nebylo moc turistů a ty, které jsem potkal, mi vesměs povzbuzovali.

Od Čertova jezera jsem rychle spadnul do Železné Rudy a pak za odměnu zase stoupal do nekonečného kopce…. Stoupání končí až na vrcholu Polom ve výšce 1295 m. V poslední třetině jde o nádherný trail mimo turistické značení a někdy se cesta doslova ztrácí pod nohama. Na širokém vrcholu si člověk připadá naprosto ztracený v divočině daleko od civilizace. Že nahoře už někdo někdy byl, dosvědčuje kamenná vrcholová pyramida.

Z vrcholu jak jinak než s kopce dolů, pak moc hezkou cestou po vrstevnici zarostlou vysokou trávou, a navíc pořádně podmáčenou po intenzivních deštích. Odbočka na asfaltovou cyklostezku vedoucí k jezeru Laka byla vysvobozením! Pak následovala ještě jedna odbočka na krátký trailík a jezero Laka bylo přede mnou.

Toto jezero je velmi zajímavé tím, že je nejvýše položené šumavské jezero ledovcového původu a vypadá opravdu impozantně. Od jezera už je to pohodový seběh.  Cítil jsem, že už se pomalu blížím k cíli poslední etapy. Našel jsem v sobě ještě dostatek energie, abych si poslední stovky metrů opravdu vychutnal a doběhl v tempu k rozcestníku „Vysoké lávky“. Cíl!

Hodinky se zastavily na 50 km s převýšením 2000 m. Pravděpodobně jsem zase oproti plánované trase 46 km naběhl pár kilometrů navíc. Trochu zabloudit prostě musím vždycky!

Najednou je to za mnou! Čtyři po sobě jdoucí víkendy strávené v šumavské přírodě. Pocity štěstí, euforie, vyčerpání a zároveň úlevy, že jsem to zvládl. Díky Rock Pointu za neuvěřitelný zážitek, opravdu to stálo za to. Přiznám se, že už druhý den mi bylo i trošku smutno, že už jsem všechny etapy absolvoval. Ve finále mě to bavilo daleko více, než spoustu masových závodů. Tak zase třeba příští rok, anebo…? Co třeba na běžkách, na sněžnicích, na skialpech?