Na Matterhorn přes Liongrat

Moje první čtyřtisícovka

Zaparkovali jsme na neplaceném parkovišti kousek od dolní stanice lanovky na Klein Matterhorn. Přespali jsme zde v autě a druhý den ráno jsme vstali v 7 ráno. Čekalo nás 1800m převýšení horským terénem.

Cesta začala po místních sjezdovkách a loukách kolem obrovského vodopádu a kravína ve výšce 2400 m. První zastávka byla na chatě Rifugio Orionde. Právě tady nám hora ukázala, jak může být nebezpečná. Byli jsme svědky větší kamenné laviny, která se uvolnila ve stěně Matterhornu kousek od místa, kam jsme měli první den dojít. Padající kamení při obrovském rachotu dopadlo do zbytku ledovce, mimo výstupovou cestu.

Za chatou to začalo. Opravdový vysokohorský terén s krásnými výhledy na okolní ledovce a vrcholy. Ze začátku po vyšlapané cestičce v suťovišti a po dosažení menšího sedla to začal být lezecký terén. Na cestě jsme se nemohli ztratit, pár lidí šlo před námi a cesta byla značená.

Počasí nám přálo až jednu krátkou přeháňku, kterou vystřídal slabý, ale studený vítr. Zanedlouho se počasí opět spravilo. Na téhle Italské trase jsme si užili i strmé úseky, na kterých jsou natažena pomocná lana. S těžkým batohem na zádech to dalo zabrat, ale zvládli jsme to. 

Dorazili jsme do cíle prvního dne, na chatu Rifugio Jean Antoine Carrel, která se nachází ve výšce 3835 m. Chata byla postavena v roce 1968 a pojmenována po prvovýstupci italské cesty, jménem Liongrat (Lví hřeben) v roce 1865.

Výlez na chatu vypadal jako lehčí via ferrata. Bylo zde ubytováno kolem čtyřiceti lidí. Do večera se chata skoro celá naplnila. Potkali jsme i pár Čechů a Poláků. Když jsme hledali volné místo na spaní vypadalo to, že je plno, ale nad dvoupatrovýma postelema bylo ještě jedno patro pod střechou s dalšímy místy na spaní. Do „ložnice“ jsme lezli po posteli a trámu.

Poté, co jsme si uvařili večeři, jsme pozorovali krásný západ slunce. Na horách je to něco úžasného, protože hory se krásně zabarvují než slunce zapadne. Zároveň bylo cítit jak přituhuje a po západu jsme se přesunuli do chaty.

Bohužel už při cestě na chatu měl kamarád, který šel se mnou, bolesti v noze a ráno se mnou nepokračoval na vrchol. Byl jsem proto rád, že jsem poznal trojici Poláků. Jeden z nich, Jarek, se nabídl, že půjde se mnou ve dvojici. Večer jsme se ještě domlouvali na podrobnostech výstupu a ve 4:30 ráno jsme vstávali.

Ráno jsme vyrazili, až když většina horských vůdců s klienty odešla. Vyráželi jsme ve tmě a když jsme první skupinku dohnali, měli jsme před sebou celkem dlouhou řadu čelovek. Když se rozednělo, v dálce jsem poznal známou čtyřtisícovku Gran Paradiso (vlevo) a Masiv Mont Blancu (nalevo od vrcholu Dent d'Hérens usprostřed fotky).

Čekat v řadě za horskými vůdci se svými klienty se nám nechtělo. Lezli jsme proto kolem nich, tam kde to šlo, často bez jištění. Vyhnuli jsme se tak zdržení. Jistili jsme se přes jistící kruhy a skoby. Po cestě jsme potkali několik starých konopných lan. Jedno místo zajištěné lanem, kterému se říká „Tyndallovo lano“, bylo dlouhé 30 metrů. Naštěstí byly v tomhle úseku dobré stupy.

Vylezli jsme na věž Pic Tyndall (4241 m ) a po Tyndallův hřeben nás dovedl k úzkému kuloáru. Mému spolulezci spadl při překračování tohoto místa cepín z baťohu. Vyndal jsem z batohu 35 m dlouhé lano a spustil jsem Jarka dolů. Bohužel na ten cepín nedosáhl a tak jsme pokračovali dál po sněhovém poli, které se dalo v pohodě přejít bez maček. Došli jsme k Jordánovému žebříku, který ulehčuje přelezení  asi desetimetrové převislé stěny.

Po zdolání žebříku nás čekal už jen lehčí hřeben s posledním fixním lanem a po lehkých skalkách jsme se dostali na italský vrchol Matterhornu (4476  m) s vrcholovým křížem. Na vrcholu moc místa nebylo, ale nebylo tam ani moc lidí. Raději jsme se zajistili.

Na vrchol jsme vystoupali za čtyři a půl hodiny. Měl jsem obrovskou radost že jsem Matterhorn vylezl.

Na vrcholu byly krásné výhledy do všech světových stran. Rozhodli jsme se podívat i na švýcarský vrchol. Nasadili jsme si mačky a po ostrém vrcholovém hřebeni jsme přešli na švýcarský vrchol, který je o dva metry vyšší než ten italský. Bylo to asi 60 m, takže přechod netrval dlouho. Bylo potřeba být ale opatrný.

Užíval jsem si pohledy hlavně na celý masiv Monte Rosy. Breithorn, Liskamm a Dufourspitze - nejvyšší hory Švýcarska. Kdyby jsme pokračovali dál, dostali bychom se přes hřeben Hörnli do Zermattu.

Pohled do nejtěžší výstupové cesty severní stěny Matterhornu.

Sestup delší výstupu

Výstup byl za námi a čekal nás ještě sestup. Ten nám zabral šest hodin. Cesta dolů byla náročnější a delší, protože to, co jsme vylezli nahoru,  jsme museli i slézt. A dolů se to lezlo hůř. Je potřeba velké opatrnosti. Pár úseků jsme museli i slanit. Při sestupu se nám i podařilo vyprostit cepín z kuloáru pomocí delšího lana vypůjčeného od horského vůdce. Dorazil jsem zpátky na chatu, najedl jsem se, sbalil si věci a pokračoval jsem už s kamarádem dál v sestupu. Cesta dolů se zdála být nekonečná. Na parkoviště ve městě Breuil Cervinia jsme se vrátili ve 22:30. O půlnoci jsme vyrazili na cestu zpátky do České republiky. Do Brna jsme se vrátili kolem oběda.

Mírný vítr nám pomohl

Matterhorn byla moje první čtyřtisícovka a určitě se tam někdy vrátím, ale zkusím to jinou cestou. Z vrcholu jsem viděl spoustu dalších vrcholů, na které se v budoucnu chystám. Měli jsme velké štěstí na počasí a nefoukal tak velký vítr, který je na italské cestě běžný. Trouchu foukalo akorát na hřebenu a v kuloáru, kde spadl ten cepín.

Praktické info

Nocleh:
Na chatě Rifugio Jean Antoine Carrel jsou umístěny vařiče na vodu a velké plynové bomby. Stačí si nasbírat sníh za chatou. Za nocleh na chatě se platí poplatek 20 Euro. Na chatě se vyspí 60 lidí plus pár lidí by se vlezlo do jídelny. Takže záleží na každém, jestli si chce sebou tahat svůj vařič. Velkou výhodou chaty je umístění ve vysoké nadmořské výšce 3835m. To znamená že na vrchol to je 650 výškových metrů.

Obtížnost:
AD II až III-, značná část zajištěna řetězy, konopnými lany a ojediněle též ocelovými fixními lany a jedním žebříkem. Sestup urychlují četné slaňovací nýty.