Zkušenost z přechodu (ne)zamrzlého Bajkalu

Náboženstvím jsou pro nás s Danem v každém ohledu hory a vše kolem nich, ale jít se má do všeho, a proto jsme se rozhodli, že zkusíme co „nejčistším způsobem“ přejít zamrzlé jezero Bajkal na Sibiři, které ale letos nebylo úplně tak zamrzlé.

Od vertikál k „placce“

Nikdy jsem si v žádných extrémních přechodech nebo trecích neliboval, takže se nabízí otázka: „700 kilometrů přes zamrzlý Bajkal, vážně?“. Tenhle nápad má však hluboké kořeny.

Když jsem se po horách ještě spíše procházel, zrodila se při prohlížení mapy myšlenka. Co takhle přejít Bajkal? To by mohlo být drsné…Jenže časem tenhle nápad uvízl pod nánosem desítek horolezeckých akcí.

Zpátky se prodral až tuto zimu, kdy jsme si řekli: „Na Jižní Ameriku prachy nemáme, na skalky se dá jet víceméně kdykoliv. Pojďme zkusit fungovat a hýbat se v extrémní zimě tři týdny v kuse, kdy půjdeme jen po svých bez jakékoliv pomoci zvenčí (v Khuzhiru jsme nakonec museli doplnit jídlo na tři dny). Tahle zkušenost se nám v horách později může hodit.“

Opravdu, takhle profesorský přístup jsme měli. Za sebe netvrdím, že se v nejbližší době chystám na podobnou akci. Mnohokrát jsem si řekl: „Tohle jednou stačilo“, ale lhal bych, kdybych říkal, že jsem na Bajkale nezažil chvíle absolutní euforie či momenty, kdy bylo prozkoumáno dno mých sil a po delší době jsem si zase hodil pokec sám se sebou, který měl velmi jednoduchý dialog: „Seru na to! Ne, musíš makat dál“.

Expedice „Na pankáče“

Jak už jsem naznačil, s akcí tohoto druhu jsme neměli žádnou zkušenost. Jeli jsme tam totálně s holou prdelí. Sáně jsme si vyrobili, protože ty originální moc stojí. Po expedici by nám navíc byly dobré tak maximálně na tahání dřeva. Jinak jsem si vzal výbavu, která byla zhruba stejná jako do vysokých hor, akorát bez věcí na lezení. Hodně velký risk byl vzít si neozkoušené boty v podobě Keen Revel II. Jenže žádné měkké, pevné botky jsem neměl. Keen Revel II jsou navíc zateplené, takže se jevily jako ideální volba, což se nakonec potvrdilo.

Samozřejmě jsme se na přechod fyzicky připravovali a sháněli informace od zkušených matadorů Dalibora Beneše a Pavla Blažka, za jejichž pomoc jim posíláme velký dík.

Přechod jsme si představovali jako cestu po nekonečné ledové rovině, hladké jako sklo, s tím, že prvních a posledních sto kiláků bude jezero pokryto sněhem. Realita byla úplně jiná díky tomu, že Bajkal snad poprvé v novodobé historii kompletně nezamrzl. Aspoň tak nám to říkali místní rybáři, jejichž hluboké vrásky napovídaly, že tohle není jejich první, desátá ani třicátá zimní „rybalka“.

Hrozně jsme se nadřeli

Špatný rok měl za následek, že od 100. po zhruba 270. kilometr jsme se doslova topili v tarosech, což jsou ledové kry, které leží všelijak, jen ne „naplacato“. Středem jezera, či kilometr od břehu jít nešlo. Jedinou možností bylo postupovat podél břehu, kde jakýsi led byl. Ten v těchto místech však naráží na břeh a vznikají rozsáhlá tarosová pole a to je místo, na kterém s šedesátikilovými saněmi být nechcete. Tenhle marast nejde slušnými slovy ani popsat. Kdybych věděl, co nás čeká, mnohem více bych doma vzpíral sáně, protože jsme je museli neustále přenášet.

Některé úseky jsme šli i „na třikrát“, protože sáně s nákladem nešly ve špatném terénu vzít ani ve dvou. Často už byla únava tak velká, že jsme se ze zoufalství plížili, a to doslova, těsně za hranicí tarosů, kde byl úzký chodníček ledu, který zprava ohraničovala voda. Háček byl v tom, že byl hrubý sotva pár centimetrů, takže když se v některých místech rozezněla zvonkohra, kterou hrál praskající led, tak jsem kolikrát skákal placáka a plížil se pryč. Na tomto úseku jsme ztratili minimálně tři dny, nazvedali tuny naší výbavy, párkrát si cvrnkli do trenek a ušetřili baterie v „mptrojkách, protože bylo potřeba slyšet, kdy a jak led praská o zemětřeseních nemluvě.

Když se na tuhle část podívám zpětně, tak zlomovým dnem celé expedice byl ten první, mezi tarosy. Vítr foukal zhruba šedesátkou, takže jsme šli celý den s hlavami skloněnými a každý krok byl ohromně vydřený. Večer bylo v kolonce ušlých kilometrů hrozně slabé číslo, ale věděli jsme, že to byly kilometry opravdu vybojované. Byli jsme neskutečně unavení a do hlav se nám vkradla myšlenka, že se přechod taky nemusí podařit.

Ale dali jsme si slib, že budeme makat. Prostě půjdeme den po dni, kilometr od kilometru a uvidíme, kam až nás jezero pustí. Hlavně musíme přijet domů a říct si, udělali jsme pro to všechno. Jedině v takovém případě bychom se s neúspěchem smířili. Ještě teď to nechápu, ale i ze zoufalých míst jsme vždy nějakou cestičku či skulinku našli a postupovali dál.

Od Olchonu už jsme běželi na vlak

Abyste to dobře pochopili. Nešlo o dvě nebo tři hodiny, kdy jsme se sáněmi běželi, protože nám chyběl čas. Ostrov Olchon je zhruba v polovině 700 kilometrové cesty, takže jsme přijali výzvu, že pokud nechceme kupovat další zpáteční letenky a řešit nová víza musíme následujících jedenáct dnů urazit vždy minimálně 34 kiláků, a to v jakémkoliv počasí, rozpoložení či teplotách.

To nás dostalo do tranzu a nám se tenhle „běh na vlak“ prostě líbil. Věděli jsme, že jezero už přejdeme, protože po tarosovém pekle a neustálém strachu z propadnutí se nemohlo přihodit nic horšího.

Celých 22 dnů a 22 hodin jsem se snažil porovnávat předešlou akci, kdy jsme se úspěšně pokoušeli o afghánský vrchol Noshaq (7492 m). Došel jsem k závěru, že tyhle přechody a horská dobrodružství jsou dvě úplně rozdílné věci, a to jak ve způsobu fyzické námahy, tak druhu psychické zátěže či nárocích na odolnost. Prostě se nedají srovnávat, ale zkušenosti z nich můžete samozřejmě zúročit kdekoliv.

Jedno však vím jistě, a to, že chlapi, kteří běhají po pólech, budou ohromně drsní chlapi, kteří si v utrpení musí snad libovat. Před nimi tedy klobouk dolů a ať se jim daří! S Danem už se zase těšíme do hor a skal!

foto: Daniel Kolek a Jan Haráč