Edita Vopatová zakončila léto lezením v Chamonix

Edita Vopatová, členka našeho ambasadorského Rock Point Týmu se bez lezení neobjede. Je to její vášeň a poslední letní dny se rozhodla prolézt ve francouzské oblasti Chamonix, vybavena skvělou formou a kvalitním oblečením Rafiki. Jaké jsou její zážitky a jak se lezlo si přečtěte v následujícím článku...

Po asi 10 hodinách strávených na dálnicích konečně přijíždíme do městečka Martigni, strategicky umístěného na konci typického švýcarského údolí.  Odtud už pokračujeme po strmé silničce klikatící se příkrými vinicemi, kterými je tento kraj proslulý, a během chvíle nastoupáme přes tisíc výškových metrů. V sedle Forclaz, již na francouzské straně hranice, se konečně začíná objevovat dramatická scenerie masivu Mont Blanc. Strmé, obrovské hory a nedosažitelné vrcholy posazené na věčném ledovci budí hrůzu. Oproti jiným evropským pohořím, která jsem dosud navštívila, zde mají hory vysokohorský charakter, ledovec střídá skálu, ta je místy zasněžená a já mám pocit, že se přede mnou zvedají malé Himaláje.

Ve městě Chamonix se to navzdory pandemii hemží turisty, zejména Asiati a Arabové okupují hojně stánky se suvenýry, a několikrát objíždíme úplně plné centrální neplacené parkoviště, než konečně najdeme místo na stání. U auta rozložíme náš pojízdný cirkus a následuje dlouhé balení, máme tolik věcí a každá část vybavení je důležitá.

Už nás trochu tlačí čas, potřebujeme stihnout v pět hodin poslední vláček, který nás vyveze na začátek ledovce Mer de Glace a ušetří nám tak za cenu 60 EUR minimálně 6 hodin šlapání do brutálního kopce. Odtud máme v plánu dojít na chatu Envers, udělat zde náš základní tábor a vylézt v okolí pár skalních vícedélek.

Naložení jako oslové se vydáváme na pochod z konečné stanice vlaku a nejprve nás čeká cca 150 metrů slézání dolů po kolmých žebřících na dno ledovce. O tolik totiž klesla jeho úroveň za posledních 140 let od dob zbudování železnice. Po něm tedy asi hodinu jdeme a poté nás čeká podobná operace, akorát lezeme nahoru na skalní práh.

Těžký batoh mě na žebřících převažuje a Matěj mě vyčerpanou a rozklepanou musí v jednom místě zachraňovat. Cesta měla podle map trvat zhruba dvě hodiny, ale naším pomalým tempem nám to k chatě zabralo čtyři. V její blízkosti protéká několik ledovcových potůčků a nachází se zde spoustu travnatých plácků na stan, prostě ideální místo na romantické kempování.

V noci jsem spala špatně. Budil mě hluk padajících lavin z protějších svahů a vědět o sobě dávaly také záda a nohy namožené z předchozího dne. Přemáhám ranní nechutenství, ale to ještě nevím, co bych za tu ovesnou kaši bez chuti o pár hodin později dala. Za rozbřesku nás vítá krásný jasný den a můj kluk a já vyrážíme vstříc krásné vícedélce na uvítanou, Les Fleurs du Mal 6b+ na věž Pointe des Nantillons.

Na přístup prudkým sněhoviskem je zde většinou třeba mít mačky. Vítá nás žula té nejlepší kvality, sen každého lezce, a jednotlivé délky se mezi sebou předhánějí, která bude krásnější. Nic krásného ovšem netrvá věčně a naše idyla končí přesně na čtvrtém štandu, který měl být občerstvovací. Zjišťujeme totiž, že najíst se prostě není čím. Zapomněli jsme celou svačinu dole ve stanu a představa následujících minimálně deseti hodin ve stěně je tak intenzivní, že bez váhání slaňujeme a pelášíme zpět ke stanu.

Nástupy jsou tu naštěstí relativně krátké a tak zhruba ve dvě hodiny stojíme posilnění opět pod stěnou a máme náhradní, o to však ambicióznější plán – cestu Les Fourberies du Scapin 7c+ na věž Tour Rouge. Situaci trochu komplikuje mimořádné kruté vedro, které ten den panuje a Matěj tak prolézá klíčovou první délku jen v trenkách. Já jsem z ní také pěkně rozteklá a je nám jasné, že na kusovku si budeme muset počkat na stín.

Čekáme, opalujeme se svlečení na nástupu a horské počasí nám připomínají pouze všudypřítomné ledovce. Jen co zapadne slunce za hřeben, pohoda a teplo je pryč a začíná závod s časem, na vrchol je to ještě dalších 6 délek včetně 7c a 7b a zbývají nám maximálně 3 hodiny světla. Matěj je po pořádném boji naštěstí onsightuje a i tak lezeme tu poslední v čelovkách a na vrcholu jsme přesně v deset hodin. Žije to tady i v noci a na ledovci a v okolních stěnách pozorujeme plno blikajících světýlek.

Druhý lezecký den vybíráme jednu z údajně nejprofláklejších klasik, desetidélkovou cestu Dracula 6c na věž Tour Verte, pod kterou je jako záruka kvality podepsaný legendární prvovýstupce Michel Piola.

Opět nás čeká prvotřídní yosemitská skála, kde i v 6béčkových délkách se musí člověk slušně zasoustředit. Styl jištění je prý v jeho cestách vždy podobný – kde je spára, tam se leze po vlastním, kdežto plotny jsou příjemně vyboltované, stejně jako všechny štandy.

Ten den vše krásně klape a my si tentokrát stihneme užít i epický červánkový západ slunce, kdy se na malou chvíli zdá, jako by všechny okolní vrcholy vzplály plamenem. Červánky ovšem předcházejí změnu počasí a druhý den se probouzíme s těžkými olověnými mraky nad hlavou. Podle všeho jsme si užili letos poslední letní dny. Déšť nás zalije ještě při sestupu a na několik dalších dní pohltí téměř celou Evropu.

Lezení nad chatou Envers patří k tomu nejlepšímu a zároveň nejlépe dostupnému, co lze v masivu Mont Blanc navštívit. Přístup od chaty je nenáročný a nabízejí se zde jak kratší cesty (od 6 délek) po ultra dlouhé maratony (až 30 délek).

Krásné kempování je zadarmo, případně se lze ubytovat a najíst (25 EUR/večeře) na chatě. Průvodce jsou dostupné dva, jednak velmi přehledný Rockfax s výběrem lehkých populárek vyznačených na barevných fotkách, a dále francouzský, pokrývající téměř všechny cesty. Obojí je volně k nahlédnutí na chatě Envers.