Víte, jak se leze expedičně na šestitisícovku?

Pokus o prvovýstup v Kárakorámu

A jelikož nás toto téma zajímalo, expedici jsme za značku Rock Point podpořili a horolezce pomohli vybavit. V červnu jste si již mohli přečíst článek o přípravách - Ztraceni v severním Pákistánu. Nyní jsme se kluků ptali, jak to bylo a jak to zvládali:

Jaké počasí panovalo v pákistánských velehorách?

H: Na počasí jsme měli (ne)štěstí. Všechny dny bylo krásně až na ty výstupové. Šli jsme na Sugulu s krásnou předpovědí v zádech a odpoledne se to zvrhlo a bylo tři dny hnusně až do té doby, než jsme se nohama opět dotkli ledovce v údolí, tedy po sestupu.

Zvládat teplotní rozdíly v průběhu 24 hodin asi nebylo jednoduché, jak v tom pomohlo oblečení svrchní vrstvy od Ternuy?

H: Jak říkám, my jsme měli buď krásně, anebo „saigon“. Takže jsi buď šel v triku či mikině, anebo jsi točil membránovku (Ternua Ascent GTX ) s péřovkou (Ternua Ladakh). Druhá zmiňovaná kombinace byla uplatňována při výstupu.

Jak se lišily ve skutečnosti vaše vysněné cíle od předpokladů. Vycházeli jste jen z nějakých fotek?

H: Realita, ta hmatatelná, byl jiný svět než to, co ti ukáže fotka. Původně zamýšlená linie na Alchori Sar by byla kvůli lavinám nemožná, takže jsme měli vymyšleno něco jiného, ale s tím jsme počítali. No a na Sugulu byla poslední třetina pilíře nejobtížnější, i když jsme si mysleli, že to bude zívačka. Profil pilíře se sice položil, jak ukazovala fotka, ale už jsme nečekali, že bude posypán až šedesátimetrovými séraky, které nám vytvářely ledové stěny s kolmým lezením v ledu.

Pro vysoké hory je potřeba pořádná aklimatizace. Jaká byla ta vaše? Kolik času jste jí věnovali?

H: My jsme udělali snad tu nejzodpovědnější aklimatizaci, jaká je vůbec možná, a to ne z naší vůle, ale kvůli charakteru přístupu pod horu, který nám trval sedm dní se spaním v sedle Hispar La (5200 m n. m.). Další nedobrovolně pečlivá aklimatizace probíhala na Sugulu, kde jsme strávili čtyři noci, namísto plánovaných dvou. Dokonce jsme stavěli stan ještě 60 metrů pod vrcholem.

Popiš, jak ve skutečnosti probíhal den při výstupu?

M: To je jednoduché. Ráno člověk vstane za tmy, aby se světlem mohla začít šichta. Hodí do sebe kaši a kotel sušeného ovoce a jde se. Když je pěkně, tak se nonstop leze, nejčastěji souběžně. Když je škaredě, tak se vyčkává. Ať už ve stanu, v trhlině, nebo jen tak člověk sedí na batohu a doufá, že se to trochu protrhá. Přes den zbaštíme jen nějaké tyčinky a večer, po nalezení místa na stan a jeho postavení, do sebe hodíme jediné pořádné jídlo dne – Travellunch.

Lezli jste jen po ledu a sněhu nebo i po skále?

H: Převážně v ledu, firnu a bordelu, který jsme pojmenovali „cukr krupice“. Ale je pravda, že zhruba v třetině výstupu bylo pár délek po lehké skalce zhruba za IV UIAA, což byl nakonec nejlehčí a hlavně nejjistější podklad.

Jak se lišily podmínky v Kárákorámu od těch, na které jste zvyklí z Alp?

H: Hrozné teplo. Ještě nad 4500 metrů padal déšť se sněhem. To bys v Alpách asi nezažil. Takže se nám hned na jazyk dralo slovní spojení „globální oteplování“, ale při rozhovoru s nosiči a guidem nám bylo řečeno, že je to normální.

K těm teplotám se mi váže vzpomínka na nocování. Pořádně jsem se nevyspal až do sedla Hispar La. Měli jsme s sebou spacáky Patizon, modely s 800 gramy husího peří s komfortem - 5 °C. Jenže při treku bylo v noci i více než 10 °C, tak jsem se potil a byla to nepříjemná noc.

Kolik jste měli v cestě lezeckého materiálu? S jak velkým báglem jste lezli?

H: Vzali jsme si hlavně věci na lezení v ledu, takže devět šroubů do ledu byl základ. K tomu věci od Climbing Technology - dyneemové smyčky, expresky Fly Weight, lana půlky 55 m, karabiny a jednu sněžnou kotvu, která byla spíše taková morální opora, než jištění. No a dvě skoby pro strýčka příhodu. Batoh jsme brali Osprey Variant, který se osvědčil na výbornou. Jejich objem je 52 l.

Co jídlo a pití ve stěně?

H: Tak to je téma samo o sobě. Jídlo bylo zabaleno na 48 hodin, no nakonec jsme se výstupem bavili hodin sto. Takže už na začátku druhého lezeckého dne jsme začali škrtit příděly a čtvrtý den už měl každý z nás jen hrst oříšků na snídani a tři řady čokolády přes den. Ale ověřili jsme si, že i tak se dá fungovat.

A co se vody týče, naštěstí byly v báglech dvě plynové bomby, i když jsme kvůli váhy koketovali s myšlenkou vzít si jen jednu. Oooooo bože! Děkuji, že jsi nás osvítil a my neudělali takovou blbost, protože to bychom neměli už třetí den co pít a voda je alfa omega celého působení v horách, kórt v těch vysokých. Ráno jsme do sebe vždy nalili každý litr, přes den pocucávali z 1,5litrové petky a večer do sebe zase každý natlačil zhruba litr a půl.

Nocování v bivaku?

H: Bivakovat jsme nemuseli, i když to druhou noc reálně hrozilo, protože místo pro stan se nám povedlo najít asi 20 minut před setměním, byla to haluz. Další den přišlo zjištění, že to vymodlené místo, ta rovina, byla obrovská převěj.

Na kolik dní jste byli připraveni na úpatí hory?

H: Asi takhle… měli jsme dvě večeře v podobě Travellunchů, dvě snídaně, dvě balení žitného chleba plus něco k němu a pár sladkosti. Takže i v hlavách to bylo nastaveno na dva dny.

Povedl se vám některý z plánovaných prvovýstupů?

H: Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď, ale to bych se musel od výstupu úplně odosobnit.

Napřed říkám, že špičky Sugulu jsme nedosáhli. Spali jsme šedesát výškových metrů pod vrcholem, ke kterému to bylo relativně lehké lezení. Jenže do tohoto místa jsme se dostali čtvrtý den asi v šest večer, totálně vyšťavení. Navíc se začínalo trhat počasí a my si řekli, že to dolezeme další den ráno odpočatí a určitě už v hezkém počasí. Jenže ranní probuzení bylo do mlíka a sněžení. Do hlavy se ti dostane myšlenka, že je ti vrchol vlastně úplně u prdele, když nemáš co jíst, vůbec nevíš, kudy sestoupíš a ještě vidíš velké prd. Takže místo plánované procházky na vrchol a vítězného cvakání foťáků s vlaječkami sponzorů začal další boj.

Z našeho pohledu je výstup na Sugulu dokončen. Ze spaní nás těch pár metrů nebudí, severní pilíř, logickou linii, jsme prostoupili celou, až do posledního metru. No, samozřejmě nám prvovýstup nemůže být oficiálně uznán, protože nebylo dosaženo vrcholu.

A na plánovanou druhou horu - Alchori Sar už nebyla ta správná hroší kůže, plus já měl oteklý a modrý palec, se kterým kopat stupy v ledu by byl masochismus v nejčistší podobě.

Lezecky jste to zvládali rutinovaně, nebo jste lezli v obtížnosti na hranici svých možností? Jak obtížné podle vás cesty byly?

M: Technická obtížnost nebyla to hlavní, co nás brzdilo. Problém byl v podkladu, který jsme, jak již bylo zmíněno výše, pracovně nazvali cukr krupice. Celé se to sypalo a drolilo, takže nešlo moc kam zajistit. Nejobtížnější pasáží bylo přelezení vrcholové převěje v 6000 metrech. Vzhledem k tomu, že jsme se dočkali konečně ledu a mohli jsme si hodit pár šroubů, tak se to dalo. Bohužel, nemám potuchy, jak tu břečku zhodnotit, ale vzhledem k pár ledodélkám, kde se dalo jistit, bych cestu ohodnotil M5, 4 UIAA.

Sáhli jste si na fyzické dno?

M: Šáhli jsme si hodně hluboko, ale věřím, že ne úplně na dno. Čtvrtý den večer, potom, co jsme 2. den neměli co do pusy, jsme si říkali. „Ok, zítra ještě můžeme relativně fungovat, ale další den už bude problém“. Problémový den naštěstí nenastal. Po 15hodinovém sestupu jsme se objevili v BC. I tak můžu říci, že jsme zase o kus více poznali naše těla a co dokážou. Příště zase můžeme den přidat.

Byly krizové chvíle?

H: I přesto, že si člověk uvědomuje, že je to na hraně a v podvědomí ví, že to může skončit špatně, tak si nemůže dovolit dát najevo strach anebo nejistotu. Parťáka by to rozhodilo a nebylo by to ku prospěchu ani dvojice ani jeho samého. Proto krizová situace vyloženě nebyla. Kdybych měl ale vybrat, tak mi nebylo příjemně v noci ve stanu v 5850 m. Spali jsme na vyvýšeném hřebeni, venku byla bouřka, a co 30 sekund burácely hromy, blesky. Člověk tam má bohužel prostor k přemýšlení a jen se modlí, aby do něj neuhodil blesk. Přeci jen ta kopa matroše (mačky, cepíny, šrouby atd.), je zdaleka jediné železo v okolí :-D. Další nepříjemnou věcí byl sestup. Nalezli jsme v mlze do 1500 m velkého ledopádu plného trhlin a séraků. Vůbec jsme nevěděli, co bude a nebylo moc prostoru pro chyby.
 

Překvapili jste se něčím navzájem?

M: Ani ne, oba se dobře známe. Jsme tvrdohlaví jak mezci a nejradši máme, když je po našem.

Jak hodnotíš expedici s časovým odstupem?

M: Je paradoxem, že se můj názor několik minut po výstupu, s tím několik týdnů po výstupu, vůbec nezměnil. Za mě hodnotím výstup jednoznačně pozitivně. Když jsem slezl, byl jsem pln nových zkušeností a emocí. Naučili jsme se pracovat s novým, strašným podkladem. Vyzkoumali jsme jeho technické zvládnutí i jiné technické kroky. Poprvé jsme vyzkoušeli, jaké to je, ocitnout se „ve slepé uličce“, kde už je to opravdu na hraně a hora Tě nechce pustit. S tím souvisí velký psychický tlak a uvědomění si své smrtelnosti. Dále několikadenní zápřah s minimem jídla. To jsou všechno věci, které si za peníze nekoupíte a nabrat tyto zkušenosti ve zdraví je pecka!

Kdybychom vylezli vrchol za 2 dny bez nějakých výrazných problémů, tak by nás to nemuselo nikam posunout a nelišilo by se to nijak od alpských stěn (třeba Ortler, Piz Palü). Takhle nám to ale dalo moc a určitě to budeme chtít využít na dalších výstupech.
 

S batohy Osprey byla spokojenost?

M: Osprey? Pecka! Je to možná klišé, ale Osprey byl pro mě jakýsi trend batoh, kdy jsem si nebyl jist, zda ho lidé kupují opravdu kvůli tomu, že je tak dobrý, nebo prostě z důvodu, že se to dnes „nosí“. Teď už jsem to pochopil. Osprey fakt dotáhl k dokonalosti zádový systém. 30 kg? Není problém. Můj starý batoh Gregory Baltoro se s ním nedá srovnat, bez urážky. Další věcí, která mě mile překvapila je samozřejmě váha, tu má Osprey bezvadnou.

Každému to ale sedět nemusí. Nabalili jsme nosičům batoh Osprey Xenith 88 – celý bágl měl 28 kg. Nosič si ho zkoušel a jak na to nebyl zvyklý, tak si vzal 2 plastové popruhy, batoh si hodil na šířku na záda, popruhy hodil přes čelo, a tak odešel celý trek.

Byl nový stan Hannah Hawk II se sněhovými límci prověřen pořádným vichrem?

M: Spíše se osvědčil jako Faradayova klec. Opravdová vichřice nás naštěstí nepotkala. Musím říct, že v kategorii stanů se Hannah fakt posunul, hlavně ve zpracování. Sám vlastním jeho drobnějšího brášku Hannah Falcon 2 a jsem se stany nad míru spokojen.

Ve stěně byly důležité pořádné boty. Jak se vám lezlo v Pumori od Garmontu?
M: Boty jsou jedním z nejdůležitějších bodů výbavy, ne- li nejdůležitějším. My jsme měli to štěstí, že jsme dostali na ozkoušení právě zmíněné boty Garmont Pumori LX a obstály perfektně! Při výstupu nám byly vážně oporou, ani jsme o nich nevěděli, a to je dobré znamení, že je vše v pořádku! 
Žádný chlad = žádné omrzliny, žádné tlačení = žádné puchýře, pevná konstrukce = dobře drží rychloupínací mačky. Už se těšíme, až je zase někde protáhneme.

Budete mít nějaké přednášky a promítání o expedici?

M: Jasně, kromě přednášky na domácí půdě na boulderu Družba v Ostravě budeme promítat na MFOF v Expediční klubovně Brno, na Snow film festu ve Scale v Brně nebo třeba na festivalu Obzory v Praze. Bude toho určitě ještě více. Přednášku jsme už měli třeba na festivalu Zubštejn a v Technickém muzeu v Brně.