„3 x 7“ v Solné Komoře

Po třech letech bylo opět potřeba zkontrolovat, jestli je Traunstein tak skvělej kopec, jak vždy a všude prohlašujeme. V jihozápadní stěně vybíráme nakonec linii Diplomarbeit, která kombinuje příjemné, i když nijak velkolepé lezení s příležitostným zahrádkařením. Cesta nás neurazí, ale také nikterak nenadchne a tak se rozhodneme pokračovat s výletem o něco výš…

Musíme ukrojit ještě slušnou porci výškových metrů, než dorazíme k Naturfreundehausu, toho času bohužel zavřenému. Už už se obáváme, že nás čeká tragická dehydratace, když tu objevujeme dveře biváčku a v něm poklad! Cedule hlásá „Zum Wohl“ a my se nenecháme dlouze pobízet!

Napojeni magickým lektvarem pokračujeme kolem Gmundner Hütte až ke kříží, i když tu a tam v teniskách sníh nepěkně začvachtá. Vrchol Traunsteinu máme jen pro sebe, což je pro nás zcela unikátní zážitek a potvrzuje, že tenhle kopec přinese i na podesáté zase něco nového. Na sestupu Hernler Steigem si ještě užijeme pořádnou romantiku – nejdřív při západu slunce a pak při čelovkách. Nohy se nám tou dobou už pěkně pletou…

Indian Summer (7-/130 m) a výheň na Zwerchwandu

Za druhým lezeckým zážitkem jedeme na Zwerchwand nad Bad Goisern. V rozpáleném vápencovém amfiteátru nalézáme do linie Indian Summer  a říkáme si, že bychom se tu v létě už asi rozpustili docela, když i v dubnu na hladkých plotnách sotva vydržíme v lezečkách.

Druhá, klíčová délka přichystá opravdu vypečené místo „po ničem“ a tak jsme rádi, že se pak cesta překlopí do vedlejší stěnky s drsnější strukturou a jiným typem lezení. Lehčími a opět trochu travnatými délkami vylezeme na vrchol stěny, slaňujeme a ze všeho nejvíc se těšíme, až skočíme do jezera. Večerní piknik tentokrát vyhrává Wolfgangsee s famózním pláckem u Fürberg (parkování přes noc bohužel není povoleno).

Steinbeisser (7/120 m) a vzdušné slaňování nad Wolfgangsee

Jezerní stěna Wolfgangsee nabízí hned několik pěkných a výjimečných linií. Kromě snad nejznámější cesty Seenot a řady těžších kousků tam najdete i Steinbeisser a do toho jsme se pustili. Protože se nám nechtělo scházet pod stěnu a poté se zase sápat nahoru, nechali jsme ambiciózně boty nahoře a jali se slaňovat k úpatí.

Dlouhá slanění v převisech se postarala o trochu toho ranního šimrání v žaludku, ale na tři rundy jsme dole natotata a ještě chvíli si užíváme blahodárný chládek ve stínu lesa. První délka je krátká, ale závěrečný převis napoví, že si užijeme lezení dostatek a klasa nebude zrovna nejměkčí. To se jen potvrdí v druhé délce, která vede silovou spárkou a zanechá na mém triku několik litrů potu.

Třetí délka je konečně za odměnu! Vede po exponované hraně a pěkným koutkem a my si lezení užíváme s radostí a bez boje. Ten nastává v té další, která je kromě delikátního traverzu zpestřena i umělými chyty, které se tu a tam protáčí, ale v zásadě představují na hladké stěně dost vítané spásné záchytné body.

Vedro je ubíjející a tak jsme rádi, když se radostně po poslední (a nikoliv banální) délce setkáváme s našimi botami a můžeme zamířit vstříc chladivým vodám jezera. Příště do těch jižních stěn vyrazíme snad v prosinci, když i v dubnu je tu sotva k vydržení!