Hodnocení obtížnosti ferrat

Ferraty se nehodnotí podle skalní lezecké stupnice obtížnosti  (jako např. UIAA stupnice, francouzská stupnice, americká stupnice, saská stupnice apod.), ale mají vlastní stupnice a kritéria hodnocení obtížnosti, které jsou od těch čistě lezeckých odlišné.

Základem pro hodnocení  je technická obtížnost a celková obtížnost z horolezeckého hlediska, ale zohledňuje se i celkový charakter túry, délka výstupu, nadmořská výška, náročnost nástupu i sestupu, možnost výskytu sněhu, pravděpodobnost padajícího kamení, stav umělých pomůcek, nebezpečnost v případě zvratu počasí i případné únikové cesty.

V alpských zemích se používá několik stupnic, podle lokality.

V Rakousku se používá pětistupňová řada A – E, kterou zavedlo ve svých průvodcích vydavatelství Schall Verlag a používá se v současných špičkových průvodcích značky Alpinverlag. Rakouská škála přesně definuje jednotlivé stupně a lze si tedy lépe představit, jak těžká cesta bude.

Další používanou stupnici zavedl Paul Werner a setkáte se s ní hlavně v Německu a ve Švýcarsku. Stupně KS1 (nejlehčí), až KS6(extrémní). Výkladem se podobá rakouské (A-E)

A – jednoduché (KS 1)

Mírně skloněné (delší) nebo svislé (kratší) žebříky. Železné kramle většinou v méně strmé skále. Ojediněle exponovaná místa, přesto však snadno zvládnutelná. Terén má dostatek dobrých chytů a stupů (s výjimkou žebříků přes skalní stupně). Zkušený lezec s dobrou rovnováhou a jistým krokem nepotřebuje na takových cestách žádné jištění. Pro děti a nezkušené se hodí mít krátké lano na horní jištění.

B – mírně obtížné (KS 2)

Strmější skalní terén s exponovanými úseky. Svislé delší žebříky, kramle, železné stupy nebo řetězy. Některé pasáže jsou už namáhavé a vyžadují sílu. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 2 – 3. I mnozí rutinovaní skalkaři zde používají základní jistící prostředky. Začátečníci a děti už musí mít kompletní jistící výbavu. Pro jistotu mít krátké lano na doplňkové jištění.

C – obtížné (KS 3-4)

 Strmý až velmi strmý skalní terén. Celá cesta vede exponovaným terénem. Kolmé žebříky, kramle a stupy, které mohou být hůře dosažitelné pro nižší postavy. Časté svislé úseky jsou zajištěné jen ocelovým lanem. V některých místech může být cesta silově náročná. Podle horolezecké stupnice jde o terén obtížnosti 3 – 4. Delší stoupání už patří mezi náročnější akce a jistit by se měli v plném rozsahu i zkušení borci.  Začátečníci a děti by měli takovým terénem stoupat jen s doplňkovým jištěním ze strany zkušeného partnera.

D – velmi obtížné (KS 5)

Svislý, často také převislý terén. Kramle a stupy jsou leckdy dost daleko od sebe. Velmi exponovaná a strmá skála, kde je téměř vždy jištění jedním ocelovým lanem. Delší svislé až převislé pasáže, v nichž je ve zvýšené míře nutná dostatečná síla v pažích. Předpokládá se, že lezec je trénovaný a celkově v dobré fyzické kondici. Cestou se lze setkat s krátkými lezeckými úseky obtížnosti 1 – 2, jež nejsou zajištěny vůbec a je nutné je s jistotou překonat. Cesty této obtížnosti jsou vhodné jen pro zkušené, kteří jsou samozřejmě plně vybaveni jistícími prostředky. Doporučuje se obuv s podrážkou, jejíž vlastnosti se podobají lezečkám. Pro začátečníky a děti nevhodné.

E – extrémně obtížné (KS 6)

Extrémní nároky na sílu, jistotu kroku (často v lezeckých botech) a především rovnováhu. Určeno pro specialisty a fajnšmekry. Tento stupeň obtížnosti se vyskytuje na zajištěných cestách velmi zřídka (např. Seewand). Úseky často zahrnují lezení. Ve zvýšené míře platí všechny charakteristiky popsané u obtížnosti D. Ojediněle se objevují velmi převislé úseky, klasifikované jako „F“.

Od roku 2002 zavedl Švýcarský alpský klub (SAC) hodnocení pěších túr, které doplňuje klasické ferratové hodnocení, především z hlediska objektivního nebezpečí hor a často se týká nástupů a sestupů u celodenních túr, jejíž součástí ferrata je.

T1 – pěší turistika. T2 – horská turistika. T3 – náročná horská turistika, možné úseky s řetězy. T4 – alpský terén, skalnaté, exponované úseky, náročnější orientace. T5 – náročný alpský terén, často bez cest, občas lehké lezení do II. stupně UIAA, možnost sněhových polí, místy potřeba jistit lanem, značení modrobílé. T6 – velmi náročný alpský terén, často bez cest, po ledovci, špatné značení, obtížná orientace, vyžaduje velké zkušenosti.

Ve velké oblibě jsou stále ferratové klasiky v Dolomitech nebo u Lago di Garda. Italové hodnotí v pěti stupních a významově se výklad podobá stupnicím v německy mluvících zemích. F (facile) – lehké. MD (media difficolta) – středně obtížné. D (difficile) – obtížné. MD (molto difficile) – velmi obtížné. ED (estrema dificolta) – extrémně obtížné.  

Francouzi používají dvě stupnice. Ta starší klasická se podobá italské. F (facile) – lehké. PD (peu difficile) – méně obtížné. D (difficile) – obtížné. TD (trés difficile) – velmi obtížné. ED (extrement difficile) – extrémně obtížné.

Modernější stupnici vyvinul známý ferratový publicista P. Sombardier a dělí zajištěné cesty podle typu. Via ferrata école – lehká, cvičná cesta, vhodná pro začátečníky a děti. Via ferrata sportive – krátká cesta sportovního stylu, obvykle silově náročná, snadno dostupná z údolí. Via ferrata sportive / montagne – zajištěná cesta je součástí horské túry a je nutné počítat s objektivním nebezpečím.

Zajímavou metodu členění náročnosti používá ve svých knihách autor zavedených průvodců, Švýcar Eugen Hüsler. Ten dělí zajištěné cesty do čtyř kategorií. V každé kategorii pak používá třístupňové hodnocení obtížnosti (lehké, střední, těžké), přičemž v kategorii nejtěžších cest klasifikuje ve čtyřech stupních (poměrně obtížný, obtížný, velmi obtížný, extrémně obtížný). Na první pohled komplikované, ale ve skutečnosti velmi praktické a přesné.

V některých Hüslerových knihách charakterizuje náročnost cest graficky výstižný kříž, tzv. Hüsler-Klettersteigkreuz HKK. Ve čtyřech stupních charakterizuje obtížnost cesty ve čtyřech ohledech – síla, vytrvalost, expozice a potřebná zkušenost s pohybem v horách.

Poněkud zastaralá je škála používaná v některých průvodcích. Podobně jako sjezdové tratě je značení modré (lehké), červené (středně těžké) a černé (těžké). To je příliš povrchní a nedostatečné.

V první řadě musím pečlivě nastudovat průvodce a vybrat cesty, odpovídající dovednostem, věku a kondici účastníků výstupu. Přibývá snadno dostupných, kratčích ferrat, které jsou obvykle silově náročnější. Něco jiného je celodenní túra ve vyšších polohách a zajištěný úsek je pouze částí cesty. Prostě není to jen stupeň, ale řada dalších informací. Pro vaši orientaci pomůže porovnání s přelezenými cestami. Všechny cesty vyžadují pečlivé plánování, zejména časové, alternativních variant, únikových cest v případě nouze atd.

Zjednodušený výklad by mohl vypadat takhle. Napadá mě analogie s lyžařskými sjezdovkami – modrá, červená, černá…

Lehké cesty – jednoduché trasy, pokud chybí přírodní stupy, jsou nahrazeny pohodlnými umělými (rak. A-B, fr. F, KS1-2).

Střední cesty – pohyb strmějším terénem pečlivě zajištěnou cestou. Umělé pomůcky jsou na všech komplikovaných místech. Silově náročné jen ojediněle (rak. C, KS3, fr. PD).

Obtížné až extrémní – jde o cesty, které už částečně vedou náročným terénem, ale jsou hodně dobře jištěné a obtížná místa se vyskytují spíš ojediněle. (rak. D-E výše, KS4-6, fr. D-E). S rostoucí náročností přibývá exponovaných úseků, silově a na obratnost i vytrvalost náročnějších pasáží a často i objektivní nebezpečí horského terénu.