Honza Trávníček lezl s filmaři na Ama Dablam

Na jaře jsi opět navštívil nepálský Himálaj. Jaké byly cíle Tvé cesty?

Vlastně jako vždy. Moc si to užít, a to se myslím povedlo. Opět jsme průvodcovali kamarádům. Začínali jsme na Manáslu treku bez lidí před hlavní trekařskou sezónou. Pak následovalo  „TOP“ letošního nepálského jara - aklimatizační výlet přes Gokyo Ri, výstup na Lobuche East a pak pokus o Ama Dablam.  Skvělá parta lidiček včetně biatlonové dvojice Verči Vítkové a Máry Lejska. Na Ama Dablam jsme již osiřeli v pěti – kluci fotografický, výborný lezec Mára Novotný a my s Miri. No a po „Amáči“ následoval odpočinek v „zakázaném“ království v Mustangu. Pro nás nové místo a určitě se tam rádi vrátíme. Dokonce jsem se pro letošek rozhodl, že hlavní část kalendáře na příští rok bude z této oblasti.

Pomáhat dvěma špičkovým horským fotografům a filmařům nemusí být lehké…

Copak lehké! Bylo to vtipné a moc zábavné. Děsně jsme si to užili. Když vám řeknu, jejich přezdívky, tak vám bude jasno. Honzík Šimánek – Famáček a Petr Jan Juračka – Fenomén PJJ.

Oba fotografové jsou prý každý z jiného těsta. Panovala mezi nimi rivalita nebo se naopak vhodně doplňovali?

Dělali na společném projektu, takže rivalita nepanovala žádná. Jeden točil a fotil a druhý točil a fotil, jak točí a fotí první. Prostě pohoda. Jo a taky nejezdíme s lidmi, kteří by měli mezi sebou nebo  s dalšími lidmi nějaký problém.  

Petr Jan Juračka je mistr světa v létání s dronem. Předvedl naplno své umění?

Předvedl, tam kde mohl. Je těžké dneska vůbec vzlítnout. Určitě se můžeme těšit na parádní záběry. Bylo jich sice méně, než je zvyklý, ale myslím, že to bude stát za to.

Budou jeho časosběrné záběry součástí Tvých přednášek?

Časem asi něco jo, pokud z něj nějaký s prosíkem vymlátím :-)...

Měli jste režim nastavený tak, že na prvním místě je focení a až potom dosažení vrcholu?

Ano. Moc nešetříš síly, když místo posilujícího spánku honíš dobré světlo, východ slunce a tak. Jenže fotograf to tak má. Což ale neznamená, že bychom nechtěli a moc se nesnažili. Ale ty záběry byly hodně důležité. Petr to měl v hlavě hodně srovnaný, věděl, že pokud se chce, potažmo i tým kolem něj, dostat na vrchol, tak s sebou může vzít na finální výstup max. 2-3 záznamové zařízení. Ono, když si to táhneš na zádech...

Podnikli jste výstup na šestitisícovku Lobuche, kde vás vystrašily výboje statické elektřiny. V knize Pita Schuberta je tento jev popisován jako „Eliášův oheň“. Šlo o tentýž jev, měl jsi s ním nějaké předchozí zkušenosti?

Neměl a další mít nechci. Nevím, co píše Pit, ale mně se to nelíbilo. Nevšední zážitek, když vám všechen železný materiál samovolně drnčí, vlasy samy vstávají a do kůže pod všemi těmi vrstvami horského oblečení dostáváte elektrické rány. Byl to rychlý ústup z vrcholu. I slanění probíhalo v zájmu rychlosti dost odvážně. Miri ani nezaložila osmu do lana. Ale stálo to za to.

Druhým cílem bylo vylézt Ama Dablam, jednu z nejkrásnějších hor. Jak se vám dařilo?

Ama Dablam (6812 m)! Jméno hory lze přeložit jako „Matka s perlovým náhrdelníkem“. Asi jedna z nejkrásnějších hor světa. Naše další společné dobrodružství s Miri a Markem Novotným. Asi jeden z nejobtížnějších výstupů, co jsem zažil. A to jsme to měli fixovaný! Bylo nám ctí doprovodit a užít si společný čas s výbornými fotografy a kameramany Petrem Janem Juračkou a Honzou Šimánkem. Vlastně se tak podílet na tvorbě filmu, který bude navazovat na poselství Mirka Šmída a jeho fascinující sólo průstup západní stěnou. Podmínky nám sice letos nepřály a dolejzání na vrchol by byl moc velký risk, ale aspoň máme důvod se na tu nádheru vrátit i s celou touto zábavnou partou. Nejspíš na jaře 2021.

Jak je výstup na Ama Dablam obtížný ve srovnání s 8000 vrcholy, na které jsi vylezl?

Je těžký. I přesto, že to je asi nejvýše položená via ferata, tak dává zabrat. Myslím, že K2 se mi lezla pohodověji. Ale ten výstup je nádherný. Vzdušný, exponovaný  a krajinářsky velkolepý :-).

Do Nepálu létáš pravidelně na jarní i podzimní sezónu. Cítíš po těch letech, že už sis vybudoval jakousi permanentní aklimatizaci nebo začínáš pokaždé téměř od nuly?

Jo, je to lepší. Sice to není vůbec nijak exaktně popsaný a potvrzený, ale já to vnímám. Není to tak, že bych mohl rovnou běžet do pěti tisíc, ale tělo si to prostě pamatuje a reaguje lépe.

Máš pocit, že pohyb na čerstvém vzduchu mezi lidmi s klidnou duší je pro léčení rakoviny vhodnější než české prostředí?

Jinak bych tam nejezdil. Úsměvy lidí, krásná příroda, dost spánku, málo stresu, fajn lidi okolo nás, výborný jídlo a Miri vedle sebe. To mi k spokojenému životu stačí.

Jaké trekové trasy a vrcholy máš v plánu na podzim a příští rok 2020?

Když to vezmu postupně – Manaslu trek, Annapurna trek, šestitisícový Mera Peak s přechodem přes sedlo  Ampulatcha pass a zakončíme to v listopadu pohodovým výletem k Everestu, ale přes Gokyo, takže bez davů. Příští rok osmitisícové Makalu spojené s trekem k němu i pro neexpedičníky a určitě návrat do Mustangu v květnu, na velký tibetský festival. A na podzim 2020 nějaké trečíky zase :-).

S přítelkyní Miri připravujete šňůru cestovatelských přednášek. V jakém rozsahu to bude letos?

Přednášky mne baví. Lidi, kteří za námi na projekce chodí, mi mnohonásobně vrací vynaloženou energii. Něco bude pro veřejnost, něco pro školy, něco pro firmy. Něco odjedu sám, něco s Miri, něco bude 3D projekce s Markem Audym.  Akorát to časové období, kdy budeme v ČR, je letos nějaké kratší. Takže nejvíce asi půlka listopadu - půlka prosince a pak od konce ledna do března 2020. Pak již zase odlétáme. Na Makalu.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně štěstí.