Míříme na ferraty a vícedélky do rakouské oblasti Götzis

Cesta k ferratě není moc dobře značená a ani popis v průvodci se moc neshoduje s realitou, proto neomylně nastupujeme na normálku, a že něco není v pořádku, nám dojde až u cedule Via Kessi, kde ocelové lano mizí někde v propadlišti dějin. Dost lidí to chodí i dolů, tak se normálkou zase vracíme. Na rozcestí se dáváme druhým směrem. Míjíme nástup na Via Kessi a po zhruba deseti minutách už stojíme pod ferratou Via Kapf. 

Natěšení se soukáme do úvazků. Začátek je dost výživný a kramle poměrně vysoko i na dlouhonohého čahouna jako jsem já.  Ale přírodní stupy se dají bez problému najít a můžete případně jako stup využít kmen stromu stejně jako my. Lezeme v lehkém převisu a občas přelezeme nějaké to břicho, a tak netrvá dlouho, a předloktí začínají pálit. Je tu však police, kde si můžeme odpočinout a udělat pár fotek. Skvělý začátek.

Lezení v dalších úsecích je poměrně lehké a jednoduché, a proto jsme brzy u vrcholové knížky, odkud se můžete dát únikovou cestou, anebo to poctivě dotáhnout déčkovým dolezem, což si vybíráme my a jsme spokojeni.

Detail ferraty »

Po ferratě se jdeme ještě podívat na vrchol Kapfu. Kocháme se výhledem a zase fotíme. Při sestupu kontrolujeme čas. Ten nám je poctivě nakloněn, proto pokračujeme dolů nám již známou normálkou. 

Tentokrát si při sestupu pomáhám hůlkami. Jednak proto, že jsem si na ně vzpomněl a tak je sundavám z batohu. A druhak proto, že mě dost bolí kolena, a tak chci vědět, jestli to funguje. A světe div se, funguje. I kdyby to byl jen placebo efekt, jsem nadmíru spokojen.

Zajištěná cesta Via Kessi přestože má stejnou klasifikaci, mi přijde o dost lehčí než Via Kapf. Zpočátku přelézáme krátké převísky. Jeden se nám krokově i tvarem zdá dost podobný nástupovému převisu na "Johana". 

Pak traverzujeme až k „díře“ Kessi – loch, kterou můžete prozkoumat z vrchu slaněním. Po ní následuje opět lezecká pasáž, kterou dolézáme k pivnímu kohoutu ve stěně. Ano, mysleli zde na české turisty, a tak se můžeme občerstvit, co hrdlo ráčí, pokud zrovna teče. My měli tu smůlu, že neteklo nic.

Poté si opět užíváme krátkého a relativně intenzivního lezení. Obchází se tu jeden kout, který není až tak těžký, jako zajímavý.

Zlatý hřeb celé cesty! Pasáž, která se mně osobně vryla nejvíc do paměti. Jedná se o traverz v nízkém převisu, takový vykouslý tunel.  Lano mám téměř v úrovni kolen. Pod převis není šance se s mojí výškou naskládat, pokud nechci zbytečně tavit ruce, a tak to za neskutečného nadávání, za které by se nemusel stydět ani Zdeněk Pohlreich, slézám po zadku.

Následuje lehký kout, kde nás pouští místní, který to slézá shora a není jediný. Ještě jsme nestihli sundat ferratové sety a přicházejí další dva lezci zespod normálkou a šup, začínají Kessinu slézat.

Detaily ferraty »

Využíváme parkoviště vedle bazénu a jdeme se podívat do soutěsky Örflaslucht. Za prohlédnutí určitě stojí stará hráz nebo dvě malé jeskyně. 

Ubytování vybíráme v kempu Rossbach v obci Nassereith. Cestou projíždíme vesničkou St. Christoph am Alberg ve výšce 1765 metrů nad mořem. Nepochybně úchvatné středisko pro milovníky zimních sportů, protože i na začátku května tu je místy vyfrézovaný sníh, který dosahuje až ke střechám penzionů. Možná malinko přeháním, ale pro mě to je zážitek, protože nelyžuji, a tolik sněhu jsem ještě v životě neviděl. Natož v květnu.

Škrábeme se do kopce sutí na kraji lesa, až nakonec stojíme u úplně poslední cesty sektoru Teiftal - Sonntagsspaziergang. Cesta je vhodná pro nás začátečníky, abychom se seznámili s metodikou a základy vícedélkového lezení.

Navážeme se na lano. Navěsíme matroš (karabiny, expresky a slaňovací pomůcky) na sedák a proběhne vzájemná kontrola. Jindra jistí, já lezu první. Je to příjemné lezení. Oblézáme malé břicho k dalšímu štandu (jistící stanoviště zřízené přímo ve skále), kde se vyměníme. 

Nejedná se o nic záludného, pokračujeme ve stejném duchu jako předchozí délky. Malá změna nastavá až se čtvrtou délkou. Leze se, oproti  předchozím délkám, relativně hladkým koutem. Ovšem chytů i stupů je dostatek.  

Míříme pod stěnu. Zmlsaní Sonntagsspaziergangem si chceme vylézt Samersteig. Ale nejsme sami. Lezců jak naseto. Ti rychlejší už zdolávají první délky a ti pomalejší se pachtí do strmého svahu.

Nakonec jdeme o cestu vedle, Herbstsonne. Jenže na ní už někdo leze a podle průvodce smí být v cestě jen jedna skupina. A co je psáno, to je dáno. 

Nestihneme se ani pořádně rozkoukat, když se Teiftalem ozve: ACHTUNG! Podívám se vzhůru na pršící štěrk, který se sype přes ke stěně schouleného a přitisklého lezce. Pink! Pink! Od skály se odráží kámen velkej jako pěst. Hypnotizuju ho pohledem a přemýšlím, jestli mě mine nebo budu muset uhnout. Naposledy se odrazí a já už vím, že mě netrefí tak o metr, přesto přitisknu bradu na prsa.

Najednou si to přihasí místní pár důchodců. „Na co čekáte, kluci?“ Vysvětlujeme, že nad námi je skupinka a čekáme, až slaní dolů. „To byste mohli čekat celej den. My tady normálně lezeme ve více skupinách. Štandy jsou velké i pro čtyři. Mohli byste tam i spát.“ Obouváme si tedy lezečky a jdeme na to.

Nýty nás krásně navedou. Jsou vrtány skoro po metru, takže žádnej stres. Jdeme travers pod převisem, nahoru plotnou a čeká tu první štand. 

Druhá dýlka je charakterově stejná jako ta první. Příjemné lezení. Žádná zrada. Kde jsou stupy malé nebo žádné a lezete na tření, tam jsou dobré chyty a obráceně. Kde držíte malou lištu, tam máte dostatečnou oporu v nohách. 

U čtvrtého štandu čekáme, až dvojice, co leze vedle nás, slaní první délku dolů. Pátý a poslední štand je pro obě cesty společný.  Závěrečná délka je 3+  a nejtěžší na ní asi je neshodit žádný z kamenů pod nás, což se mi během slaňování nepovedlo, takže křičím Achtung, než mi kámen zmizí z očí. 

Pozor si také musíme dát na první dýlce. Protože tou vyráží, jak nakonec zjišťujeme, skupinka, která lezla Samersteig před námi.

Začátek je tu relativně dlouhý, ale nikterak těžký. Cesta uhýbá po hraně takového pseudohřebínku a ani druhý, nejtěžší úsek ničím nepřekvapí. Mě však překvapuje vlastní blbost. Celou dobu si pečlivě předáváme presky a pro sichr si jich bereme i víc, když si najednou nechávám jen ty, co jsem po Jindrovi posbíral a na prvním štandu si „chytře“ žádné další nedobral. Takže si vesele lezu, poctivě cvakám každej nýt a koukám, jak se mi tenčí zásoby na sedáku.

Jsem zrovna na dobrém místě, takže porovnávám počet nýtů, které vidím, s počtem presek, které mám. Je to 4:3 ve prospěch nýtů. To ještě není tak hrozné říkám si a cvakám presku. Lezu. Nýt který vidím záměrně necvakám. Na štandu jsou dva lezci. Čekají, až vylezu. Nechtějí na nás shodit lanem nějaké kamení. 

Už je to jen pár metrů, ale presky dochází. Začínám být nervózní. Měl bych se cvaknout, jenže nýt je někde pode mnou a na další nevidím, schovává se totiž mrcha za rohem. Okamžitě cvakám a musím se přiznat, že se mi i dost uleví. Dál se terén zjednodušuje a štand se blíží. Takže jsem pravděpodobně necvakl nikde na klíčovém místě. Poslední presku cvakám jeden nýt pod štandem. 

Jsme tu namačkaní jako sardinky a je mi tak trochu líto, že lezce zdržujeme, ale zároveň jsem i rád, protože si mám s kým pokecat. Za chvilku je brácha u nás nahoře. Rázem začne být mnohem těsněji. Tak ještě rychle foto a můžeme naši štandpárty rozpustit. Poslední délka je plná uvolněných kamenů a spousty štěrku na policích.

Cesta Brecheisen je první cesta v sektoru Leite. Jištěná je borháky. Klíčové místo je zhruba na konci cesty. Člověk musí přelézt převis a pak už to nějak doklepe. I tak je ale dostat se ke zmíněnému převisu pro začátečníky docela úspěch. 

Dost se mění charakter skály. Z nástupu se dostávám do takových „boulí“ pod převisem. To už mi začíná slušně tuhnout předloktí, a to ještě musím překonat převis a dolez cesty. Cvakám presku těsně pod převisem. Udělám krok…, a sedám do lana. Cvakám se do odsedky, abych bratrovi šetřil ruce.

Druhý pokus je stejně neúspěšný jako první. Při třetím pokusu se sice dostávám výš, jsou tu i nějaké chyty, ale není to nic extra. Nemám na ně žádnou sílu a určitě bych spadnul, kdybych to zkusil pushnout. Říká se, že kdo nepadá, leze pod svoje možnosti. Já svoje možnosti znám, a tak se pádu raději vyhnu a ušetřím zbytek sil na ten pidikousek slezení k borháku. Ten konec byl masakr, ale super. Nečekal jsem, že vylezu vůbec tak vysoko. Jindra nakonec cestu vybojoval na AF (to je, když cestu vylezete s odsednutím (odsedáváním) do lana).

Cesta není pěkná, a to jak lezením, tak i okolím.  Ale možná jsem nalezl někam jinam. Nástup je vlevo vedle cesty Brecheisen. Leze se po takovém členitějším pseudohřbítku, který uhýbá obloukem vlevo. Na jeho samém konci je travers. A tady by se vyplatilo skončit ať si nekazíte zbytečně dojem. Na jeho konci totiž začíná cesta stoupat po balkóncích a schůdcích a je strašlivě zarostlá.

Borhák o kus výš mě přesvědčuje, že jdu správně. Všude kolem je křoví. Pravděpodobně zde cesta končí, pokud se nejedná o vícedélku, protože za křovinami se zvedá další skalní masiv.

A tím skončilo naše víkendové lezení. Linkou, která byla naprosto skvostná, jen nad naše síly. A cestou, která byla sice lehká, bohužel příliš dlouhá, a to jí znatelně ubralo na kráse. 

Za zastavení ještě stojí  nedaleká zřícenina hradu Sigmundsburg. Nám připomínal ruiny z počítačových her. Z parkoviště k němu vede krátká procházka kolem jezera Fernsteinsee. Podle poutačů ráj potápěčů. Sigmundsburg je uprostřed malého ostrůvku. Určitě se tam dá dostat i po souši, ovšem začátkem května, kdy tají sněhy, to je dost obtížné. Na cestě máme vodu místy hlubokou až nad kotníky. 

Je moc hezká lezecká oblast, kde se vyřádí určitě každý. Cesty jsou výborně odjištěny. Někdy nám přišlo, že až moc. Nějak na to nejsme zvyklí, ale díky tomu se člověk může pustit i mimo svou komfortní zónu. Určitě se tam ještě vrátíme. 

Brousíme si zuby na vícedélkové cesty jako Südost Wandl 5a+, Platenigl 5a, Rolling Stones 5b. Myslím, že by se nám to mohlo povést, všechny vícedélky jsme vylezli tzv. na onsight. I když to nejsou nikterak závratné obtížnosti, máme z toho radost. A o tom to je!

Mapa »

Dostupnost - Autem s rakouskou dálniční známkou (10 dní stojí v roce 2023 10 euro)

• Trasa Plzeň – Götzis, Spallenhof 495 Km (5 hodin jízdy bez přestávky) 
  Spát se dá na parkovišti Spallenhof, nebo u restaurace o cca 200 metrů po silnici výš.
• Trasa Spallenhoff – Nassereith kemp Rossbach 136 km (2 hodiny jízdy) projíždí se tunelem Arlberg (11.50 euro)
• Trasa Nassereith - Plzeň 429 km

Ubytování - kemp Rossbach
V kempu je výhodnější umět německy, protože já umím tak akorát „gutn tág“ a anglicky zase pán na recepci moc nemluví. Jedna noc tu vyjde pro dva lidi na 25 euro bez elektřiny a mimo sezónu. V ceně máte vlastní plac pro auto a stan, WC, sprchu, umývárnu špinavého nádobí. Také tu je bazén, ale v květnu je vypuštěný. Mají tu i kiosek, ale zavřený (byl v rekonstrukci). Recepce má otevřeno od 8:00 do 12:00 a od 14:00 do 18:00. My se nikdy na tento čas nestíháme vrátit, takže ani nevím, jestli bychom si tam mohli něco koupit. Na samém konci Nassereithu je obchod. 

Ideální doba pro lezení a ferraty
Duben – září (říjen), záleží na počasí. Problém by mohl být při přejezdu St. Christoph am Alberg, ale na začátku května na silnici žádný sníh nebyl. Jen všude okolo. 

Počasí »

Náročnost
Je tu možnost si vybrat lehčí cesty i vícedélky. Jsme začínající lezci a za nás ideální oblast pro nabrání zkušeností. Na své si tu ale přijdou i pokročilí lezci. Je tu dostatek težkých cest až do obtížnosti 9a+.

Na co dát pozor
Není to žádná střelnice, ale pohybuje se tu dost zvěře i lidí, takže zvýšený pozor na padající kamení. Helma je samozřejmostí.

Parkování a přístup ke skalám
Parkování u skal v Nassereithu je placené (cca 4 euro) a nesmí se tam spát. Pokud máte v plánu být ubytovaní v kempu, nechte auto tam. U skal jste pěšky nejdéle za 20 minut.

Nutné vybavení
Bez čeho se neobejdete je: helma, sedák, lano minimálně 60 m (my měli 70). Nejvíc expresek, co jsme potřebovali na 1 lanovou délku, bylo 14. My jich měli víc a stejně jak to dopadlo. Kyblík (2x), odsedka (min. 2x), každá smyce navíc se může hodit, HMS karabina (min. 2x), déčková karabina se zámkem (6x), prusíkovací smyčka (2x), ferratový set.