Přechod Pacific Crest Trail - Sierra Nevada a ukončení cesty Kalifornií

Přinášíme vám zlomky z další části přechodu pacifické stezky PCT (4 286 km). Předchozí zážitky a dojmy z putování si přečtěte: 

• Úvodní část
• Pokračování 1 - den 16. - 46.

Dvoudenní výstup na vrchol hory San Jacinto byl zajímavý v tom, že jsme si první den museli kvůli velkému vedru, suchu a absenci stromů postavit přes poledne přístřešek, jako ochranu před sluncem, zatímco druhý den při vystoupání do vyšších poloh byl všude sníh. Vrchol San Jacinto 3 288 m n. m. jsme úspěšně pokořili. Moje první vyšlápnutá třítisícovka!

Za další dva dny jsme došli na místo, odkud jsme před měsícem z důvodu nově napadaného sněhu a uzavření části trailu „flipli“, a tím jsme dokončili hajkování na jih (SOBO - southbound). Za odměnu burger a další den (51.) už jsme jeli znovu do města Tehachapi, kde jsme si vzali zero day (den, kdy člověk neujde vůbec nic). Volný den (č. 52) jsme věnovali plánování, nakupování zásob a odpočinku.

V den č. 53 jsme konečně vyrazili zpět na trail na míli 566,5. Tentokrát už jsme šli ve správném směru Kanada! Počasí nám přálo až moc a teploty byly vysoké. Na následujících skoro 140 mílích byly často dlouhé úseky bez zdrojů vody. Několikrát nás „zachránila“  vodní cashka, což je voda, kterou pro hikery lidé přivezou auty na místo, kde trail křižuje nějakou cestu. Na mém batohu mi bohužel praskla plastová spona u ramenního popruhu, ale podařilo se mi domluvit s reklamačním servisem Osprey, že mi pošlou nový batoh. Skvělý přístup, kterého si vážím. Celkově tu vybavení dostává pořádně zabrat a tyto věci k trailu také patří.

Za osm dní jsme se dostali do Kennedy Meadows. Je to malé, ale velmi významné místo, které odděluje pouštní sekci trailu - Jižní Kalifornii a nejvyšší pohoří PCT Sierra Nevada, kde se také nachází nejvyšší hora Severní Ameriky (nepočítajíc Aljašku) Mt. Whitney 4 421 m n. m. Míle 703,4 (den 62).

Letos je rekordní sněhový rok. Na místech, kudy vede trail napadlo i 300 % dlouhodobého průměru a v některých místech Sierry leželo i 15-20 metrů sněhu. Spousta hikerů z tohoto místa Sierru přeskakovalo… Já jsem to chtěl alespoň zkusit. Bylo nás nakonec celkem 14 ve skupině. Před námi do Sierry vyrazila pouze jedna skupina hikerů, kteří v tomto čase byli stále v horách bez mobilního signálu, a tak jsme neměli žádné informace, jak to “uvnitř” hor vypadá. Nákup jídla na 12 dní, zabalit batoh a šlo se.

První den jsme ještě našli “suché” místo na spaní, ale další dny už byly jen na sněhu. Začali jsme vstávat ještě před svítáním, abychom měli ráno zmrzlý sníh a nebořili se každým krokem do sněhu. Po třech dnech se naše skupina rozdělila. Začali jsme se totiž blížit k rozcestí, kde bylo možné odbočit z PCT na cestu vedoucí na Mt. Whitney. Já, a ještě další tři hikeři jsme to chtěli zase alespoň zkusit a přesvědčit se na vlastní oči, zda to bude nad naše síly, nebo ne…

Den (67) před výstupem jsme šli spát už kolem páté odpoledne, protože jsme výšlap začali v půl jedné v noci. Dostali jsme se ke strmému místu, kde trail pod sněhem vede vzhůru switchbackami (cik cak cestičkou). To už nebyla sranda. Noc, jen světlo čelovky, strmý zmrzlý svah, kde jsem se vůbec necítil sebejistý a v případě uklouznutí a nezastavení se pomoci cepínu by to mohlo dopadnout velmi zle. Navíc jsme za 20 minut vystoupali pouze 20 výškových metru a dalších 300 metrů zbývalo jen do sedla. Ani časově nám to nevycházelo.

Před výstupem jsme se domluvili, že každý může říct, že nechce pokračovat a celá skupina se otáčí. Nakonec jsem to byl já. Výstup neúspěšný, ale všichni jsme se v pořádku vrátili zpět na místo, kde jsme nechali stany.

Další den (69) byl opět náročný. Vzhledem k předpovědi počasí a hrozícím odpoledním bouřkám jsme vyrazili na trail o půlnoci. O třináct mil dále po trailu byl totiž nejvyšší bod ležící na PCT - Forester Pass 4 009 m n. m. Nechtěli jsme být nahoře v případě bouřky. Cesta nocí dala zabrat, ale nebyla nebezpečná. S úsvitem jsme se dostali pod finální část výstupu, která byla dost strmá, tak bylo fajn, že jsme na to měli denní světlo. Kolem deváté ráno jsme byli nahoře. Skvělé počasí, krásné výhledy a super pocit. Den jsme zakončili v údolí.

Následující den jsme opustili PCT a šli přes Kearsarge Pass do města Lone Pine, ze kterého jsme stopovali do města Bishop. Cesta z, nebo zpět do Sierry se rovná jednomu dni náročného hajku ve sněhu. Konečně nás čekal den volna. 

Nakoupili jsme zásoby na další úsek a stejnou cestou jsme se vrátili zpět do Sierry. V následující dnech to bylo pro mě ještě namáhavější. Vstávali jsme každý den kolem jedné, nebo druhé hodiny v noci abychom mohli jít po zmrzlém sněhu. To byl plán… Jenže teploty v noci byly jen několik stupňů pod bodem mrazu, sníh nestačil zmrznout a my se i tak bořili do sněhu. Bylo to náročné fyzicky, psychicky, ale také časově, protože v některých dnech jsme za 12 h hajku ušli jen cca 10 mil.

Přešli jsme postupně přes Glen Pass, Pinchot Pass a Mather Pass. Všechny průsmyky byly výše než 3 500 m n. m. a byly svým jedinečným způsobem těžké. Poslední z nich, Mather Pass, byl těsně pod vrcholem téměř jako zmrzlá stěna. Pro mě nejobtížnější a nejvíce nebezpečný. Další den jsme se přes Bishop Pass dostali znovu do města Bishop a já přemýšlel, co dál.

Sierra pod sněhem byla krásná! Úžasná! Výhledy, zkušenosti, narazili jsme ve sněhu na medvědí stopy. Ale hodně náročná. Díky vysokým teplotám navíc přes den obrovské množství sněhu rychle tálo a říčky a řeky se stávaly dost nebezpečné. Rozhodl jsem se zbytek Sierry přeskočit 261 trailových mil vpřed do části severní Kalifornie k jezeru South Lake Tahoe (den 79). V pohoří Sierra Nevada jsem ušel 130 trailových mil.

Společně se mnou se rozhodla na stejné místo přeskočit také skvělá parťačka Ramona. Po přesunu k velkém jezeru South Lake Tahoe jsme následujících deset dní šlapali z většiny času stále na sněhu a o samotě až do městečka Quincy. Chvílemi jsme si připadali jak v postapokalyptickém filmu, kdy jsme procházeli několika liduprázdnými a stále sněhem pokrytými campgroundy. Navíc v tomto období byly každý den odpoledne bouřky, ale zmokli jsme asi jen dvakrát.

Za celou dobu jsme potkali pouze tři hikery ze Španělska. (Většina hikerů, kteří se rozhodli Sierru přeskočit, jeli až za polovinu celého trailu do města Chester.) Trail vedl krásnou přírodou skrz Tahoe National Forest a tak jsme si to užili. Mezi městy Quincy a Chester nás čekal významný milník. POLOVINA TRAILU. Už jen 1 325 mil! Za městem Chester jsme hajkovali skrz Lassen Volcanic National Park, který bohužel před několika lety schválil lesní požár, příroda si s tím ale časem poradí.

V tomto čase jsme začali přemýšlet o tom, kdy přibližně bychom chtěli trail dokončit a zjistili jsme, že do toho musíme šlápnout. Začali jsme dávat +/- 25 mil denně.

Následovaly krásné vodopády Burney Falls, za kterými už jsme se blížili k velké sopečné hoře Mount Shasta (4317 m n. m.) a stejnojmennému městu, kde jsme strávili jednu noc. Trail v této oblasti vede skrz Shasta - Trinity National Forest a Castle Crags Wilderness, které chci tímto vypíchnout. Bylo to tam nádherné! Dále už následovali jen dvě zastávky před hranicí CA/OR (Kalifornie/Oregon) ve městečku Etna a Seiad Valley. Před druhým jmenovaným městečkem jsem viděl druhého černého medvěda ne moc daleko od trailu. 

1. července 2023 v den č. 115 jsme se pak konečně po dlouhé Kalifornii dostali na hranici s Oregonem (míle 1 692,8).