Přechod Pacific Crest Trail - putování Oregonem

Pokračujeme s další částí přechodu pacifické stezky PCT (4 286 km). Předchozí zážitky a dojmy z putování si přečtěte: 

• Úvodní část
• Pokračování 1 - den 16. - 46.
• Pokračování 2 - den 47. - 115.

Po „dlooouuuhých“ 115 dnech jsme přešli přes státní hranici CA/OR (míle 1 692,8)! Symbolicky v první den nového měsíce. 1. července 2023. Na oslavu jsme měli malé flaštičky s rumem. To muselo být.

Neušli jsme ani jednu celou míli od hranice a o moc milé přivítání ve státě Oregon se postarali Vienn a Tom, kteří pro hikery udělali luxusní trailmagic. Sandwiche, ovoce, limonády a pivo. Úžasné, moc děkujeme. Ve zbytku dne jsme ušli ještě něco přes pět mil až k prašné cestě, kde jsme si postavili stany. Večeře s krásným výhledem na západ slunce, 27,5 mil v nohách a už jen spát. Miluju Oregon. Prozatím.

Hned druhý den v Oregonu jsme se těšili do města Ashland, do kterého jsme to měli 20 mil. Do města se člověk těší vždy. Hlavně na jídlo a sprchu. V Ashlandu toho ale bylo více. Po 22 dnech jsme měli v plánu vzít si zeroday a pořádně zrelaxovat. Po více než dvou měsících jsem se tam znovu potkal se skvělou holkou ze Sušice Radkou, ale hlavně… 

Před dvěma týdny a 340 mílemi jsme se na parkovišti u vyhlídky v severní Kalifornii zakecali se slečnou jménem Susannah, která tam byla na výletě. Dala nám napsané její telefonní číslo a řekla „Já bydlím v Ashlandu, tak až tam budete, zavolejte mi a můžete u mě přespat“.

Trail v Oregonu je dlouhý 457 mil (735 km). Náš cíl byl pod 20 dní.

U Susann a její kamarádky Grace jsme nakonec přespali dvě noci a bylo to jedno z nejmilejších setkání, který jsme si moc užili. Holky nám ohromně pomohly a my jsme 4. července na oslavy Dne nezávislosti vyrazili v plné síle vstříc Oregonu.

Trail v Oregonu je dlouhý 457 mil (735 km) a říká se, že je to v porovnání s Kalifornií a Washingtonem „rovinka“. Je tady i výzva – challenge, projít Oregon za 14 dnů. Náš cíl byl pod 20 dní.

Oregon je také vyhlášený častým, a hlavně vysokým výskytem krvelačných komárů. O komárech v Oregonu jsem toho slyšel a četl dost. Říkal jsem si „to nemůže být tak hrozné“. Dva dny po tom, co jsme opustili Ashland to začalo.

Ranní balení věcí ve stanu, síťky na hlavě, stavění stanu, abychom se v klidu naobědvali, pauzy během dne „stále v pohybu“ a večery trávené opět v bezpečí stanu. Šílené! V životě jsem nic takového nezažil. Dokonce mi přišlo, že některým komárům ani nevadilo, že jsme byli nastříkaný repelentem. Štípanců jsme na tělech měli tolik, že bychom je ani nedokázali spočítat.

Bylo to šílené! V životě jsem nic takového nezažil. Jediné, co na ně platilo, byla rychlá chůze (skoro běh) a vítr.

Jediné, co na ty bestie platilo, byla rychlá chůze (skoro běh) a vítr. První den to bylo něco nového, co bylo otravné a nepříjemné. Po týdnu v kuse to bylo hodně náročné psychicky, protože jsme s tím nemohli nic dělat. Jen jít dál, a tak trochu to přijmout.

Nebylo to ale jen o komárech. V Oregonu trail vede hodně v lese, což je příjemné zejména v horkých slunečných dnech. Je tu spousta jezer a rybníků ke koupání a celkově je příroda kolem trailu zase tak trochu jinak krásná.

Po první třetině jsme došli do Crater Lake National Park. Nádherný kus země, kde je středobodem stejnojmenné jezero Crater Lake. Jezero vzniklo před více než 7 000 lety po erupci sopky Mazama a jejímu následnému zřícení. Crater Lake je skoro 600 metrů hluboké a uprostřed se nachází malý ostrůvek Wizard Island, který podtrhuje jedinečnost tohoto jezera. Na vysokém břehu s nádherným výhledem jsme si dali dlouhý oběd a… šli dál.

Cestou kolem tří známých vulkanických vrcholů Three Sisters jsme se dostali až v milníku 2 000 mil, což představovala dálnice vedoucí do města Bend. V Bendu žije Doug. A i když je Doug bohužel za námi a „nehajkujeme“ společně, strávili jsme jednu noc u něj doma.

Přijela pro nás totiž jeho skvělá žena Cathy a pomohla nám se vším, co jsme potřebovali. Jelikož jsme druhý den jeli zpět na trail, odpoledne jsme měli (klasicky) napilno. Večer jsme ale vydechli, dali jsme si společnou večeři a strávili krásný večer na verandě. Bez přehánění můžu říct, že jsem se zde cítil jako doma a jsem moc rád, že jsem Cathy a Douga mohl poznat. Úžasní lidé.

Následující den ráno jsem ještě vyreklamoval děravé boty, koupil nové, Cathy nás odvezla zpět na trail, kde jsme hned na parkovišti potkali trailmagic, a tak jsme s plnými břichy ušli jen 7 mil.

Další den jsem měl možnost nové boty pořádně prošlápnout, protože jsme ušli 30 mil. Stále Altry, ale z modelu Lone Peak 7 jsem přešel na Timp 4, které mají vyšší a měkčí podrážku. Byla to celkem změna, ale šlo se mi v nich dobře. Navíc jsme spali na hřebenu s krásným výhledem na horu Mount Jefferson (3 201 m n. m.).

Následující den po obědě ale přišlo rozčarování. Během pauzy na oběd jsem zjistil, že na dva dny starých, nebo vlastně nových, botách mám obrovskou díru na vnitřní straně (jako vždycky). Já mám i normálně dost široké chodidlo a během dálkových trailů je normální, že se lidem noha zvětší a rozplácne. Tomu přisuzuji hlavní příčinu. Je to takový můj handikep.

Tentokrát mě to ale ani tak moc nenaštvalo a vlastně jsem jen přemýšlel, jak tuto situaci vyřešit. Dostal jsem skvělý nápad. Půjdu celou noc, nebo až do té doby, co budu moct, abych během následujícího dne stihl dostopovat do města Portland, vyreklamovat boty, koupit nové a dostat se zpět na trail. To vše, aby na mě Ramona nemusela někde čekat a my neztratili zbytečně den. V podvečer jsem se teda pořádně najedl a šlapal.

Musím říct, že jít sám v noci hlubokým lesem, kde žijí medvědi, nebylo zrovna příjemné. O to jsem byl ale rychlejší. Nakonec jsem kolem jedné v noci ulehl ke čtyřhodinovému spánku u jezera Timothy Lake. Můj plán na následující den vyšel snad ještě lépe než jsem čekal. V Portlandu jsem vyřídil vše, kvůli čemu jsem tam jel, a i když stopování zpět nešlo podle představ, zastavil mi sympaťák Tom, který žije v městečku Rhododendron asi 12 mil od trailu pod nejvyšší horou Oregonu Mount Hood (3 426 m n. m.).

Nabídl mi, že kdyby se mi nepodařilo dostopovat zpět na trail, stačí zavolat a mohu přespat u něj na zahradě. Nikdo další už mi nezastavil, a tak jsem strávil krásný večer ve společnosti Toma a jeho přítelkyně, kteří mi vyprali oblečení, mohl jsem se vysprchovat, a ještě jsem dostal večeři. Neuvěřitelné, jaký příběh dokáže zapříčinit díra v botě. 

Tom mě druhý den ráno odvezl autem zpět na trail ke známému horskému hotelu Timberline Lodge, kde jsme měli zarezervovanou snídani ve stylu „all you can eat“. Jooo, jídlo je pro hikery více než zlato.

Z tohoto místa už jsme to měli pouze dva dny do Cascade Locks na hranici Oregonu s Washingtonem, kterou tvoří řeka Columbia River, přes kterou vede slavný Bridge Of The Gods (Most bohů). Abychom druhý den do Cascade Locks nepřišli pozdě odpoledne nebo dokonce večer, tak jsme chtěli z Timberline Lodge ujít co nejvíce mil. Proto jsme se v ten den zastavili až v půl jedné v noci a ani jsme nestavěli stan. Unavení, ale spokojení. Poslední noc v Oregonu jsme spali pod širákem na staré nepoužívané cestě kdesi uprostřed lesa.

Měli jsme pouze dva cíle. Vidět nádherný vodopád Tunnel Falls a dojít do Cascade Locks.

Poslední den na trailu ve státě Oregon! Měli jsme pouze dva cíle. Vidět nádherný vodopád Tunnel Falls a dojít do Cascade Locks, kde jsme se měli znovu shledat s Danielem ze Švédska, Jonasem z Norska a dalšími. Těžko popsat, jak jsem se na toto shledání těšil. 

První cíl Tunnel Falls je vodopád, kde trail jde skrz skálu za vodopádem, který je navíc celkem vysoký a mohutný. Parádní místo.

A druhý cíl? V půl jedné odpoledne nás autem nabral Jonas, svezl nás kousek do Cascade Locks, kde jsme se spojili s Danielem a ostatními. Dokonce tam za námi přijel i s jeho dětmi trailangel Dany, u kterého jsme spali ve městečku Quincy a pozval nás na oběd a pivo, děkujeme.

Bylo úžasné se po více jak dvou měsících potkat s předtím neznámými lidmi, kteří se během této cesty stali mými přáteli a vědět, že do státu Washington vkročíme společně.

Náš plán projít Oregon pod 20 dní vyšel! V den č. 134, 20. července jsme došli na hranici OR/WA (míle 2 149,7). Cesta dlouhá 457 mil nám trvala 18 dní + jeden zeroday. Asi nám k tomu trochu pomohli oni komáři...

Oregon byl „rychlej“ a oproti Kalifornii o dost kratší. Bylo to ale něco jiného, nového a stále hodně intenzivního. Teď už se ale těšíme na nový a poslední stát Washington.