10 dní na West Highland Way

Chtěli jsme si užít nějakou pohodovou dovolenou. Žádné přechody zasněžených průsmyků ani bouřky, prostě jen příjemná cesta krásnou přírodou. A to se nám opravdu splnilo.

Díky programu Hannah Challenge Grant jsme si před cestou mohli doplnit své vybavení v Rock Pointu. Obnovili jsme si především naší merino výbavu a také doplnili nějaké nepromokavé bundy a další kousky. A že jsme dobře udělali. Co si na nás trasa WHW na následujících 10 dní připravila?

Do Edinburghu přilétáme přímým letem z Prahy, kvůli zpoždění až hodně navečer.  Cesta z letiště do centra města je jednoduchá. Jediná tramvaj a dobré značení nás nenechává na pochybách. Před setměním (což jsme nakonec zjistili, že v červnu je až v 11 v noci) si ještě stíháme projít centrum a ubytovat se.

Vstáváme brzy. Úkoly dne jsou dokoupit vybavení a dostat se na start trailu do Milngavie. Plyn, moskytiéry a repelent nebylo problém sehnat v outdoorovém obchodě poblíž nádraží. Místní studený vítr nám připomíná, že jsme si zapomněli přibalit čepice, a tak dáváme za vděk alespoň čelenkám.

Vlakem se přesouváme do Glasgow a poté do Milngavie, kde je začátek dálkové trasy West Highland Way. Už ve vlaku potkáváme několik dvojic s velkými batohy. Nakonec se nás u obelisku označujícího začátek trailu schází asi pět dvojic a všichni se vzájemně fotíme.

Mezitím začíná pršet, ale než se naobědváme v místním Subway, počasí se lepší. Teď už nezbývá než vyrazit. Občas jen trochu poprchává. Cesta příjemně ubíhá, lesy střídají pastviny a my se kocháme pohledy do zelené krajiny.

Značení trailu je opravdu luxusní a zabloudit se nepovedlo ani nám. První den byl hlavně ve znamení učení se, kdy už je ten správný čas, začít se oblékat do nepromokavé bundy a kdy ještě počkat. K večeru už se nám to daří lépe. Naše první noc je v kempu poblíž Drymenu. 

Fouká hodně studený vítr, teplota klesá, ale je tu k dispozici teplá sprcha. Pod střechou zde mají několik stolů v závětří, kde povečeříme. Na spaní  jsme si vzali lehčí péřové spacáky, že v červnu nebude taková zima, ale občas nás v noci budí chlad, a to mají komfort kolem 6 °C.

Ráno vstáváme mezi posledními a klasicky odcházíme úplně poslední. Po prvních kilometrech začíná pršet a intenzivně prší ještě asi další hodinu. Před Conic Hill se WHW rozděluje na lehčí cestu spodem nebo náročnější variantu přes vrchol.

My volíme cestu horem a dobře děláme. Z vrcholu je široký výhled na jezero Loch Lomond a celé okolí. Nekocháme se však dlouho. Z dešťového mraku, který nás už notnou chvíli pronásleduje, začíná pršet. To je znamení k ústupu zpět do údolí. Zdejší vrchol je velmi populární, takže o neděli to zde vypadá jako o prázdninách na Sněžce.

Pod kopcem v městečku Balmaha si zajdeme na místní kávu a v krámku dokupujeme sušenky na večer. Cesta pokračuje podél jezera a skýtá krásné výhledy na vodní hladinu a po upravených cestách kilometry rychle přibývají.

Ve zdejším národním parku se nesmí stanovat na divoko, a tak jsme si zarezervovali pro dnešní noc plácek v Sallochy Woodland Camping. Kemp je velmi podobný kempům v severní Americe – velké místo pro stan, suché záchody a tekoucí voda z kohoutku vedle. 

Zde jsme se také poprvé setkáváme s místními muškami – midgets. V batozích nacházíme klobouky s moskytiérami a vaříme večeři. Mezitím také ještě trochu sprchne, ale na to už jsme zvyklí.

Dnes nás čeká celodenní chůze podél pobřeží. Za vesničkou Rowardennan se WHW opět rozděluje na dvě varianty – výše ve svahu, nebo podél břehu. U křižovatky právě probíhá diskuze ohledně volby trasy mezi Američany a dvěma Čechy. Zde poprvé potkáváme Kubu a Vojtu – dva cestovatele, které pak potkáváme vlastně až do příletu do Prahy. 

Američané se vydávají spodní cestou, Češi horní. My ještě chvíli zvažujeme možnosti, a pak se přidáváme ke krajanům. Vydáváme se tedy horní variantou, která se jeví jako příjemnější. Cestou se kocháme nespočtem potůčku a vodopádů a cesta hezky ubíhá.

Poté co se obě cesty opět spojily, přechází cesta v pěšinu a pak ve skákání po skalkách. Po několika kilometrech jsme už vyčerpaní. Celý den je zataženo a ponuro. Člověk vůbec nepozná, kolik je hodin, jestli devět ráno nebo pět večer. 

Nechceme si ani představovat cestu, kdyby ještě pršelo. Už takhle vše dost klouže. Původně jsme měli naplánováno spát v Doune Byre – útulně s menším zázemím, ale občas zde prý bývá nepořádek.

Nakonec se rozhodujeme ujít ještě 4 kilometry do kempu Beinglas, kde nás čeká teplá sprcha a také příjemná hospůdka. Tedy se opět setkáváme s Vojtou a Kubou. Večer trávíme vyprávěním příběhů z cest, a tak jdeme dnes spát později než obvykle. Celý kemp je taková zasloužená odměna po celodenní vyčerpávající chůzi.

Součástí kempu je i přístřešek se stolky, sušičkami a kuchyňkou. Další vlastností přístřešku je, že dovnitř z nějakého důvodu nelétají midgets. Po snídani odcházíme klasicky jako poslední. Dnešní den je to pohodová procházka. Můžeme si dovolit dělat i delší přestávky, protože neprší, fouká mírný vítr, a tak mušky neotravují. Prostě ideál.

Jediným zpomalením je zájezd japonských turistů. Je jich tolik, že se na úzké cestě nedají obejít. Dnešním dnem se také dostáváme za půlku trailu, což i náležitě vyznačuje informační tabule. 

Nastává ideální chvíle, po třech dnech deště v jednoplášťovém stanu a péřových spacácích, usušit si věci. Tak nás v městečku Tyndrum čeká objednaná chatka.

Dnes se nám také potvrzuje, že nejhorší jsou vždy poslední dva kilometry a je jedno, kolik kilometrů už máme v nohách. Ještě jsme stihli značně zmoknout.

Dorážíme celkem brzo, máme tedy dost času vše usušit, dobíjíme elektroniku, dáváme sprchu, a také využíváme pračku a sušičku. Až na zapomenutou ponožku v pračce, všechno probíhá v pohodě. Večer potkáváme v místní hospodě opět naše české kamarády. Dáváme si konečně tradiční fish and chips a také pivo z lokálního pivovaru.

Dnes už se budeme procházet krajinou s vyššími kopci, na což se už nějakou dobu těšíme. Celý den je příjemné počasí, neprší, polojasno a jen mírně fouká.

Poprvé si dáváme i oběd v Bridge of Orchy. Nikam nespěcháme. Vzhledem k tomu, že zde buď prší nebo fouká studený vítr nebo létají midgets, tak by nás stejně čekalo jen brzké ležení ve stanu. Za Bridge of Orchy nás po mírném stoupání na kopec Mam Carraigh, odměňuje široký výhled do okolí.

Pár kilometrů před mokřady/vřesovištěm Rannoch Moor se začínáme poohlížet po nějakém místě na stan. Vše je dost podmáčené, ale občas se nějaký plácek objeví. Nakonec nalézáme luxusní místo, kde je sucho, je to trochu v závětří, schované z cesty a také je v blízkosti potok. Stavíme stan, vaříme večeři. Díky větru se nemusíme starat o midgets..

Ráno vstáváme do vytrvalého deště. Snídáme ve stanu, čaj ani nevaříme. Naštěstí vychytáme 10minutovou dešťovou pauzu a balíme stan. Celý den nás provází různé druhy deště.

Pokud neprší, tak jsme v mraku. Nepromokavé oblečení funguje na jedničku, a tak si v dešti sedáme na lavičku, svačíme a relaxujeme. Dnes nás čeká přechod hřebene tzv. Ďáblovým schodištěm, pak už se cesta postupně svažuje zpět na úroveň moře.

Trail je označený v mapách také jako cyklostezka. Cyklostezka pro velmi otrlé a skalní cyklisty. Všude samé kameny, úzké cestičky, ploty mezi ohradami. Cyklistu, kterého potkáváme nevypadá šťastně a kolo jen tlačí. Z kopce. 

Za stálého deště stavíme stan v kempu v Kinlochlevenu. Bohužel zde nemají kryté sezení, ale aspoň mají sušárnu. Po večeři vyrážíme na pivo do baru u horolezecké stěny, aspoň na chvíli se dostat z deště.

Ráno opět balíme mokrý stan. Už to začíná být trochu nepříjemné. Z Kinlochlevenu stoupáme přes hřeben do dalšího údolí. 36hodinový déšť způsobil, že z cesty se stal potok. Krásným údolím tak víceméně proskáčeme po kamenech. Celý dojem narušuje jen silný studený protivítr, ale když zasvítí slunce, je i docela teplo. Kocháme se krajinou a hledáme cestičky, kudy se dostat přes jednotlivé potoky a potůčky.

Kolem oběda dáváme pauzu na sušení stanu. Na sluníčku a větru je to otázka čtvrt hodiny. Odpoledne si užíváme výhledů na Ben Nevis – nejvyšší horu Velké Británie.

A taky už se začaly opět objevovat u cesty ovečky. Dva dny bez nich to bylo takové smutné. Při příchodu do Glen Nevis se jdeme ubytovat do kempového městečka. Najít nepodmáčený plácek pro stan je trochu oříšek. Restaurace je asi kilometr za kempem a opět se tu setkáváme s Kubou a Vojtou. Příjemně zakončujeme úspěšně zdolaný trail. Do Fort William, cíle trailu, už nám zbývají jen 4 kilometry.

Ráno nás opět vítá déšť.  V pohodě docházíme posledních pár kilometrů. Pořizujeme několik povinných fotek na dvou různých koncích WHW a nakupujeme pohledy.

Před dvanáctou nám jede vlak zpět do Glasgow. Mezitím jsme ještě stihli několikrát zmoknout a za svitu sluníčka se usušit. Na cestu vlakem jsme se těšili, protože projíždí Highlands a také několika místy, kudy jsme šli. Vlak je úplně plný, což je po sedmi dnech samoty trochu šok. Na tolik lidí nejsme připraveni. 

V Glasgow bydlíme v hostelu a zatímco sušíme všechny mokré věcí na pokoji, vydáváme se na prohlídku města.

Z Glasgow do Edinburghu jedeme opět vlakem. Máme celý den na prozkoumání Edinburghu. Poprvé je slunce celý den.

Další den odlétáme v jedenáct dopoledne, takže už žádné procházky a tramvají míříme na na letiště. Odbavení a kontroly probíhají rychle, a při čekání na zpožděný let se k nám připojuje Kuba. Poslední zpestření cesty nám nachystává bouřka a přistáváme až na druhý pokus. 

Končí naše výprava do Skotska. Nachystala nám hodně deště, hodně kilometrů, ale také hodně nezapomenutelných zážitků.