Rock Point týmy na SellaRonda Skimarathonu

Dvoučlenné týmy probíhají trasu kolem horského masivu Gruppo del Sella přes lyžařská střediska Arabba, Canazei, Val Gardena a Corvara. Závodníci mají na absolvování závodu časový limit 6,5 hodiny.

Letos se časomíra první mužské dvojce zastavila na 03:04:03 a u ženského dua na čase: 03:39:44. Své síly s nimi poměřili 3 naši kolegové. 

Jindřiška Zemanová z produktového oddělení v týmu s Veronikou Vlčkovou obsadily 15. místo s časem 05:05:42. 

Honza Krabec z marketingu a Šimon Hausenblas z pražské prodejny Perštýn, pro které to byl i první skialpový závod, projeli cílem v čase 05:21:09.

A tak jsme se hned při pondělku našich borců ptali na spoustu věcí, co nás k závodu zajímala. Přečtěte si jak na závod zpětně pohlíží každý z kolegů...

Co tě vlastně přimělo se přihlásit? Byl to dlouhodobý sen?

Jindřiška: Chtěla jsem tento závod absolvovat již asi před 2 roky, ale nějak to nevycházelo. Letos jsem si to už pohlídala. Mám  Sella Rondu objetou v závodním modu na silničním kole, na biku a teď i na skialpech.

Honza: Sen vůbec, ale když s touhle myšlenkou naši kolegové ze značky Dynafit přišli, nebylo, co řešit. Mám to v tomhle koutě Dolomit hodně rád. A taky bylo na čase si zase maličko otestovat fyzičku a potěšit závodnickou duši (smích).

Šimon: Mě přiměl Honza, i když přiměl, je asi až moc silné slovo. V podstatě mi napsal, jestli nechci jet jeden skialpový závod v Itálii a že to bude super. V podstatě hned jsem mu na to kývnul a pak až začal zjišťovat, do čeho že jsem se to uvrtal. 

S kým jsi závod jel? Měli jste nějakou svou strategii?

Jindřiška: Jela jsem s kamarádkou Veronikou Vlčkovou, je to mladá skialpinistka ve velmi dobré kondici a ambasadorka Dynafit. Strategie byla dojet do cíle ve zdraví a časovém limitu, s tím, že já asi budu trochu hlídat tempo…

Honza: Jel jsem s kolegou Šimonem. Mladá fyzicky nabušená Rock Point krev, takže moje předem avizovaná strategie byla, nenechat se utavit hned v prvním kopci. 

Šimon: Náš tým byl od začátku jasný, Honza mě zlanařil, tak jsem jel s ním. Sice oba máme celkem slušné závodní zkušenosti, ani jeden z nás však v životě nestál na startu skialpového závodu jakéhokoliv rozměru. Proto to byl tak trochu křest ohněm a strategie byla jasná. Dokončit a pokud možno si to co nejvíc užít.

Startovalo téměř 500 dvojic. Z jaké pozice jste vybíhali vy?

Jindřiška: My jsme startovaly ze 2.vlny, což byla startovní čísla 101-300

Honza: Dvojic bylo snad i víc než 500, ale pár desítek skialpinistů v tom davu už nehraje roli. Nemělo smysl se na startu strkat někam dopředu mezi „chrty“, vyráželi jsme někde na začátku poslední čtvrtiny dlouhého hada závodníků.  

Šimon: Startovní koridor byl rozdělen na elitu a v podstatě celý zbytek, tím pádem vpředu startovalo nějakých 100 dvojic. Ostatní pak startovali podle toho, kam se kdo postavil. My byli někde v polovině celkového startovního pole, a tak jsme se z toho chaosu a tlačenice na začátku vymotali celkem rychle…

Závod má stanovéné časové limity na několika místech. Byl to pro tebe strašák, nebo to bylo s rezervou?

Jindřiška: První a druhý limit jsme rozhodně nechtěly podcenit. Vyloženě strašák to snad nebyl, ale zároveň jsme věděly, že zase úplně na výlet jít nemůžeme (smích). Nakonec jsme tedy na 1. kopci byly velmi rychle a už jsme tušily, že limit by nás ohrozit neměl.

Honza: Limity byly docela ořech. Na běžeckých závodech nejsem vůbec zvyklý tohle téma řešit, ale tady to byla velká neznámá. A hlavně, čas na prvním check pointu v Gardeně vypadal přísně. Do toho vědomí, že nejde nasadit bezhlavé tempo. Pro mě byl tohle strašák cca první 4 km, než jsme se přiblížili k prvnímu sedlu (Passo Sella). Pak už jsme věděli, že valíme s rezervou a limitům jsme se bez problémů už jen vzdalovali.

Šimon: Trochu nás vyděsil limit po prvním sjezdu v Gardeně. Bylo to ale především z toho důvodu, že jsme absolutně nedokázali odhadnout, jakým tempem se budeme po kopci pohybovat. Myslím ale, že organizátoři to mají vymyšlené celkem rozumně a omezí to případné nehody nebo ohrožení závodníků. Na první limit jsme tedy měli rezervu asi „jen“ 12 minut a další už byly s přehledem.

Celá trasa se jede víceméně za tmy.  Bylo tu něco, co tě během závodu nečekaně překvapilo?

Jindřiška: Start a první kopec byl ještě za světla, pak jsme si rozsvítily. Bylo to velice pěkné a vzhledem ke krásné, jasné a klidné noci i bezproblémové. Sjezdovky jsme měly upravené a tak sjezdy byly relativně rychlé a bezpečné.

Honza: Možná, jak těch necelých 5 a půl hodiny na trase uteklo, že nepřišla žádná krize. A vlastně nejvíc to, že jsem byl snad nejpomalejší ze všech ve sjezdech. Do teď jsem si myslel, že lyžuju dobře a docela z ostra. Příště zavřít oči a vypnout hlavu. Oni jezdí všichni šůsem (smích).

Šimon: Se tmou jsem počítal. V zimní přípravě většinu tréninků odchodí člověk s čelovkou a v zimě, takže tady nic překvapivého nebylo. Sjezdy ve tmě byly pravda trochu zvláštní, ale překvapilo mě spíš to, v jak dobrém a upraveném stavu byly po celém dni sjezdovky a asi i to, jaká to celé byla sranda. Navíc nám extrémně dobře vyšlo počasí, takže nahoře v sedlech byl krásný chládek a člověk tím pádem nebyl při cestě nahoru splavený a dole po sjezdu se zase trochu ohřál.

Co pro tebe bylo na závodu nejnáročnější?

Jindřiška: Dlouho mi takhle skvěle závod nesedl. Takže každé stoupání bylo samozřejmě náročné, ale já jsem tímto závodem proklouzla bez zásadnější krize.

Honza: U mě šlo opravdu o ty první cca 4 km, než jsme se srovnali s tempem i představou o čase směrem k prvnímu check pointu.

Šimon: Určitě nepřepálit začátek. Za to, že se tak nestalo patří dík především Honzovi, protože jako rozumnější a zkušenější nastavil výrazně udržitelnější tempo. Jenže když kolem sebe vidíte všechny ty nabušený borce a borky, co to valí nahoru, chtěl jsem se k nim trochu přidat, i když jsem na to vlastně neměl, a po asi dost krátký chvíli bych na to doplatil…

Jak jsi se na závod připravoval?

Jindřiška: Prakticky nijak speciálně, ale vzhledem k tomu, že se jedná o vytrvalostní závod, tak jsem využila všech svých naježděných, nachozených i naběhaných kilometrů a hodin. Dost mi pomohly i běžkařské km, hlavně díky nim jsem se mohla spolehnout na  pomoc rukou.

Honza: Od rozhodnutí zbýval do závodu měsíc, to se nic moc převratného stihnout nedá. Obzvlášť v zimě, jako byla ta letošní. Takže všeho všudy jeden podvečer 2 hodiny sžívání se s půjčeným vybavením a sbíráním pár směšných výškových metrů na sněhu na šumavském Javoru. Jinak co čas dovolil běhání a pravidelný silový trénink. Ale ono to stejně není o tom, co člověk dělá posledních pár týdnů, ale o tom, co má v sobě dlouhodobě. A to bych řekl, že něco natrénováno mám. Navíc jsem opravdu nejel úplně se závodním cílem, ale užít si to.

Šimon: Určitým způsobem jsem se na závod připravoval celou zimu, i když jsem ještě nevěděl, že pojedu. V podstatě každý volný čas jsem strávil na horách. Když ale času nebylo tolik, musel jsem si vystačit jen s běháním, což na skimarathon člověka úplně nepřipraví. V posledním cca měsíci, kdy jsem věděl že závod pojedu, jsem se snažil nabrat ještě nějaké poslední výškové metry a silovou vytrvalost na kole. Určitě to ale nebyla ideální a strukturovaná příprava.

Jaké vybavení jsi na závodě používal?

Jindřiška: Jezdím na lyžích Ski Trab a ve skialpových botách Dynafit Mezzalama

Honza: Boty, lyže a hole Dynafit Mezzalama, přilba TLT, kombinéza Dynafit DNA Racesuit. Trochu stres, že vše půjčené a ne úplně vyzkoušené, ale musím říct, že super. Hlavně lyže mi dostaly, jak stabilní a přesné byly v obloucích i v poměrně vysokých rychlostech. Vše super lehké, dotažené do detailů. Tohle Dynafit opravdu umí!

Šimon: Svoje jsem měl asi jen spodní prádlo, hůlky a přilbu. Veškerý hardware jsem si půjčoval od kluků z Dynafitu a kombinézu jsem měl od kolegy Davida (Moravce), za což jim samozřejmě také velice děkuji. Minimálně výbavou jsme konkurovali týmům, které závod vyhrávají a tak jsme se nemohli moc vymlouvat (smích). Lyže Dynafit DNA spolu s botami Mezzalama podržely i v dost rychlých sjezdech a cestou nahoru jsem o nich v podstatě nevěděl.

Jel bys to znovu?

Jindřiška: Ano. Rády bychom to s Verčou daly příští rok pod 5 hodin, rozhodně to není nereálné.

Honza: Ale jo, proč ne. Nebo něco jiného (smích).

Šimon: Uřčitě. Už jen kvůli super partě a celkové atmosféře celé akce i závodu. Myslím ale, že bych rád příště opravdu „zazávodil“. Což by ale samozřejmě znamenalo pojmout přípravu trochu zodpovědněji a pečlivěji.

Jaký byl tvůj nejhezčí okamžik závodu?

Jindřiška: Zjištění nahoře na prvním kopci, že se mi jde skvěle. A pak samozřejmě cíl (smích).

Honza: Ono jich bylo víc. Jako první asi naprosto ideální počasí. Pak první check point a jistota, že s časem jsme v pohodě. Všechna ta světla rozházená po kopcích a údolích včetně nekonečného hada čelovek před námi. A že byl opravdu dlouhý. A vůbec nejhezčí to bylo na začátku posledního sjezdu z Passo Pordoi do Canazei. Už bylo skoro hotovo. Já tam měl asi větší radost, než pak v cíli (smích).

Šimon: Určitě jich bylo víc. K nejlepším ale určitě patří první sjezd, jelikož jsem na lyžích dlouho nestál. Tím pádem zase cítit čirý nadšení ze sjezdu a navíc na tak krásném místě bylo fakt dost dobrý. Pak tam byl moment, kdy jsme najednou byli v Corvaře a hlava mi nebrala, že už jsme v půlce. Hrozně se mi taky líbilo, když jsme v posledním kopci potkali pár, který jel spolu. Chlap za sebou táhl na šňůře svojí drahou polovičku, ale potřeboval na záchod. Pro ušetření času nebo z lásky však zůstali spojeni po celou dobu… přišlo mi to pěkný.

Jak bys závod ohodnotil co se týká organizace? 

Jindřiška: Organizace top, je znát zkušenost pořadatelů s tak velkými akcemi a italský zápal pro sport. Ve městech i ve stoupáních byla vždy fantastická atmosféra.

Honza: Není moc co vytknout. Atmosféra super, organizačně všechno běželo hladce. Ale třeba mi překvapilo, že v cíli nikdo nefotil. Možná ani na trati, to jsem nestíhal sledovat. To se nám třeba na Horských výzvách nestávalo. Každý měl fotku z doběhu.  A na občerstvovačkách mi chyběl nějaký salám. Prostě něco jiného než sladké. To bych taky řekl, že na Horských výzvách býval výběr lepší, pestřejší.

Šimon: Přiznám se, že díky nevelkým zkušenostem z mezinárodních skialpových závodů nemůžu úplně soudit. Přišlo mi to ale v celku přehledné a dobře organizované. Především úprava tras, značení a samozřejmě pasta party se hodně povedly.

A kdybys měl ve vteřině říci, co se ti první vybaví při slově... . Co bys řekl na „Sella Ronda“? 

Jindřiška: Super skialpová akce, bezva parta a závod, na který budu mít jen ty nejlepší vzpomínky. 

Honza: Kdysi dávno po revoluci moje prví zkušenosti s vysokými horami, první ferraty, spousty bivaků všude možně… a pak každoroční prosincové lyžování. Dolomity a Sella speciálně jsou opravdu NEJ a srdcovka!

Šimon: Kdy jedeme na další akci? A hned v řadě za tím je, kdy bude otevírat Rock Point nějakou pobočku v Alpách? (smích)

Použité foto: Martin Wawryczek - Mawa foto