Jak jsme bojovali na Manáslu

Ahoj ze základního tábora. V sobotu jsme sestoupili se všema těma našema vysokohorskýma krámama do poklidu BC (základní tábor). Nebyly to úplně lehký batůžky (hodně přes třicet kilo), ale nechtělo se nám vracet  zpět na kopec pro naše věci do nebezpečného terénu. A hlavně do kopce. 

Omlouvám se za zpoždění se článkem, ale bohužel jsme si neužili pohodovou neděli, neboť jsme opět jako v roce 2015 pomáhali organizovat záchrannou akci. Již se mi ten krásný kopec zdá trochu prokletý. Bohužel se to týká našeho krajana :-(.  A bohužel výsledek záchranky je špatný. Stále pohřešován někde u vrcholu. Šance na přežití již téměř nulová. Umění otočit se včas, patří k tomu nejdůležitějšímu, co nám často na horách zachraňuje život.
 

Čím víc analyzuji a ohlížím se za posledními dny zpátky, tak si uvědomuji, že naše rozhodnutí vrátit se, bylo správné. Sice se může opticky zdát, že cca 3-4 h od vrcholu již nic není, ale naopak. V té výšce a hnusné zimě, která byla, je to hodně dlouhá doba! V minulé zprávě jsem se zmiňoval,  že „ten náš vrcholový den“ vystoupalo na vrchol maximálně 5-10 lidí bez kyslíku. Tak omyl. Ten den se to povedlo pouze prvnímu Venezuelčanovi v historii, který se podíval na vrchol osmitisícovky - Adamovi. Ale nic moc si z toho prý nepamatuje, měl hrozný halušky :-) Sympaťák :-). Zdá se, že by se chtěl s námi vydat na jaře 2020 na Makalu. Kyslíkáři a jiná podivná individua na Manáslu jsou kapitolou samou pro sebe. Letos se jich na kopci pohybovalo mnoho, z nich okolo 50 procent Číňanů. Byl to mazec, který jsem nikdy předtím nezažil. Od hlasitých večírků v BC, přes neumětely na kopci po zácpy na cestě... Na toto téma napíšu samostatný článek. Myslím, že to stojí za to.

Měli jsme prý docela smůlu. Po třech vrcholových dnech před námi a jedním po nás, kdy foukalo minimálně, jsme se trefili do nejstudenějšího vrcholového dne za hodně dlouhou dobu, tvrdili místní znalci poměrů – šerpíci.  Je to jenom kopec a naše heslo s Miri „spolu nahoru se splnilo, na horu jsme stoupali společně a taky společně bezpečně sestoupili dolů.

Dosti v té kose hrozilo, že vzhledem k její nemoci, která se jmenuje Reynoldsův syndrom, kdy bělají, a hlavně promrzají prsty, by mohlo dojít k nějakým ztrátám. Ve velké nadsázce říkám, že mne „bohužel vůbec v té chvíli nenapadlo, jak by se mohla zvýšit její tržní hodnota. 

Radek Jaroš vždy říkal, že ztráta kusů prstů po Annapurně bylo jeho nejlepší (samozřejmě nechtěné) PR. Ona „zvýšená tržní hodnota“. Stejně se mi zdá, že je lepší mít přítelkyni kompletní, než tržní :-) .

Za normálních okolností bychom asi zůstávali ještě na nějaký další pokus. Jídla, bombiček i stanů jsme měli na kopci dostatek. Stačilo posečkat na další okno dobrého počasí. Ale upřímně se přiznávám,  že letos jsme si hrábli hoooodně a další pokus se nám nechtělo již vůbec absolvovat.

Kdo viděl Miri před odletem, jak si tak několik měsíců pokulhává, tak moc nevěřil, že by se mohla vůbec dobelhat do základního tábora. Došla. A dokonce o dost výš :-). Já jsem si zase nechával pro sebe špatný výsledek kontroly mého močového měchýře, která proběhla pár dní před odletem. Musel jsem přesvědčit doktory, že další operace opět nádoru počká až po našem návratu z expedice. Moc to nechápali. Dobrá dvojka jsme s Miri :-).

Na další pokus jsme tedy neměli náladu, a ani sílu...  Jeden „ostrý“ výstup po aklimatizaci stačí. Miri si děsně mákla s její bolavou patou a moje „fazóna“ po 4 operacích během roku a půl, taky nebyla taková, na jakou jsem zvyklý. Aspoň jsem doktorům dokázal, že to jde i s rakovinou. Ale na další operaci a následnou „chemošku“ již nebyl čas. Tak holt až se vrátíme.

Bohužel se na vrchol nedostali ani Jirka s Ongchhungem (otáčeli kus nad námi). Jirka se necejtil OK. Musím však konstatovat, že z něj mám radost. I přesto, že měl „předplacený“ výstup se šerpou a kyslíkem, tak se rozhodl jít (dle mého názoru) férově bez něj a nepřidejchávat. Aniž bych nějak tlačil samozřejmě. Příště to klapne. Třeba Makalu?

A ještě jedna taková vtipná historka na závěr. Při sestupu, jsem již na relativně bezpečném místě po dlouhém slanění žlábku, vyslechl zajímavou diskuzi tří „horolezců“. Nějaký Evropan, Ind a Číňan se dohadovali, jaký je nejlepší hotel v Kathmandu. No, vyhrál Číňan, který argumentoval možností přistání vrtulníku s „expedičníkama“ přímo u hotelu. Paráda. Zhruba po hodině přišli za námi do C1 (první výškový tábor) s očima na vrch hlavy. Těsně za námi a těsně před nimi spadl obrovský sérak velikosti baráku. Tak jsem se jich zeptal, zda jim teď zrovna není jedno, v jakém hotelu bydlí v KTM...

Díky za podporu všem našim partnerům, ale taktéž kamarádům a všem, co drželi palce a my jsme si díky tomu mohli užít tu „strašnou“ nádheru.

Dovezeme mnoho fotek – můžete se těšit na kalendář a promítání koncem letošního roku a začátkem příštího...

Text a foto: Honza Trávníček a Miri Jirková