Maroko - pouště, kaňony a horská sedla

Když vrcholily přípravy, dělal jsem si takové povinné kolečko shánění všelijakých informací. Ptal jsem se kluků z Expe, co od toho čekat a jaké to Maroko vlastně je. No a kluci ušatí, světem protřelí a s průvodcovskou krví kolující v žilách mi pohodově řekli, že mi drží palce, že oni by do Maroka takhle na onsajt nejeli. S vyděšeným výrazem, který schovávám za přihlouplý úsměv se ptám proč. 

Dozvídám se, že se chystám do země, kde jízdní řády nefungují, papír z bookingu nic neznamená, dvě tlusté plné čáry na silnici se s pomocí klaksonu stávají neviditelné a kde původní cenu za cokoliv platí jen amatéři. Super. Jestli to zde ještě nezaznělo, tak toto byla moje první opravdová výprava v roli průvodce a to do země, kde jsem nikdy nebyl… a bylo to boží.

Přilétáme do hlavního města chaosu Marakéše někdy před půlnocí. Koukám z okénka letadla na ulice. Vidím auta, ulice jsou osvětlené a dokonce to vypadá, že mají asfaltové silnice. Asi nebude tak zle. Za taxík na hotel chtějí kluci arabští 50 Euro. Smlouvám to na 40, ale cítím, že tam ještě nějaká rezerva byla. 

Hotel je kousíček od hlavního tržiště Djemaa El Fna. Rychle hodíme bágly do pokojů a vyrážíme do ulic starého města zvaného Medina. Uličky jsou úzké, pachy a vůně se mísí dohromady a vlastně ani nevíme, jestli nám to voní nebo ne. Míjíme řadu zaparkovaných povozů tažených podvyživenými koňmi. O tom, zda tu něco voní, už nikdo nepochybuje.

Na tržišti se pomalu obrňujeme proti urputným prodavačům. Běloši v žabkách jsou pro ně jako magnet. Napřed s úsměvem, po asi 5 minutách už lehce nasraně odmítáme konvičky, misky, tažiny i koberce. Dojdeme až do středu náměstí, kde se připravují jehněčí dobroty. Jsme uneseni pohledem na kouřící grily. Zastavíme se asi na 10 vteřin a koukáme kolem sebe. Chyba. 

Každého z nás obklopili tři borci a rozjeli nekonečný kolotoč otřepaných frází o tom, jak zrovna ten jejich stánek je nejlepší a že si k nim musíme sednout. Máme toho dost a pomalu odcházíme na hotel. Poznávat kulturu nové země je jistě důležité, ale tohle mi na pár dalších dní stačilo.

Přijíždíme k hotelu Le Petit Prince po prašné cestě. Říkám si, jaké asi bude ubytování, když ani nemají příjezdovou cestu. Jsme mile překvapeni. Luxusní pokojíčky, přichystaná večeře a hlavně neuvěřitelné ticho pouště. Ráno vstáváme na pohodu, snídáme a vymýšlíme plán dne. Co se jídla týče, tak všude, kde jsme přijeli, nás neskutečně vykrmovali. Ráno palačinky, večer tažin, ráno tažin a vždycky sladký marocký čaj.

V Maroku člověk na výletě asi moc nezhubne. Dávali jsme si pozor na dvě věci. Voda a vajíčka. Vejce tam skladují skoro na přímém marockém slunci. No a voda v Africe, to je nebezpečná zbraň. Každopádně vajíčkům jsme odolávali celý jeden den. Na snídani v poušti už si někteří odvážlivci dali. Tuším, že nejpozději pátý den už to neřešil nikdo. Na vodu jsme si ale dávali hodně pozor. Já jednu nepříjemnou zkušenost z Egypta mám a nechtěl jsem to podcenit.

Od rána nám okolo hotýlku svištěly čtyřkolky. My jsme měli v plánu jen velbloudy. Dvě minuty debaty a bylo jasno. Na čtyřkolkách to byl super adrenalin a myslím že i vydařený teambuilding pro nově vznikající partu super lidí. Po čtyřkolkách jsme se šli povozit na velbloudech – půlhodinka a stačilo nám. Večer jsme jeli do malého kempu v poušti, koukali na západ slunce na dunách, dali si super jídlo a v noci jsme bubnovali s místňákama. Príma den.

Druhý den jsme ještě vyzkoušeli písečný snowboard. Jinými slovy starý snowboard s rozbitým vázáním, na kterém jezdili někteří v sedě a ti odvážnější ve stoje. Bolí to! Fakt to hodně bolí!

Jedná se o kaňon, který prostupuje řeka Todra. Při vzejdu do kaňonu zůstanete stát s otevřenou pusou a začne vás bolet za krkem při pohledu na vrcholky místních skal. Stěny dosahují výšky až 300 metrů a tvoří je do červena zbarvený, poměrně ostrý vápenec. Jedná se tedy spíše o stěnové lezení v kolmém nebo mírně položeném profilu. 

Dají se zde ale najít i jeskyňky a převislé prásky až do obtížnosti 8c. Na druhou stranu jsem velice ocenil, že se v oblasti dají nalézt i sektory, kde je nespočet cest okolo 5b – 6a, které jsou ideální pro začínající lezce, kteří hledají své první skalní dobrodružství. 

Kromě jednodélkových cest je zde obrovské množství vícedélek, které jsou opět dostupné i začínajícím lezcům. Jištění je velice kvalitní. Nýty ve vzdálenosti +/- 2 metry od sebe a cesty jsou vždy zakončené slaňákem. Prostě klasické sportovní lezení. Samozřejmě jsou zde k nalezení i dobrodružnější vícedélky po vlastním, ale to snad až na jiném výletě.

V této lezecké oblasti je velice důležité pohlídat si, kdy kam svítí slunce. O nějaké ideální podmínce okolo 10 stupňů se v Maroku mluvit nedá asi v žádném měsíci v roce. My si bohatě vystačíme s tím, že nám nepraží na záda.

První dojmy ze skal – úžasné. Skála skvěle drží. Internety povídaly, že některé cesty jsou oklouzané…asi nebyli v Krasu. Skála je řekl bych až ostrá. Já trochu hroší kůži mám, a tak jsem moc strach neměl. 

Ostatní členové výpravy se do toho ale pustili dle mého názoru až příliš zhurta a po hodince už mi brečeli a ukazovali prolezlá bříška. Stupy se skoro neřeší. Kam člověk šlápne, tam to prostě drží. Lezli jsme částečně na toprope a sem tam si někdo něco i vytáhnul. Na první den myslím perfektní výkony.

Druhý den vyrážíme lézt do koryta řeky. Voda v řece je, ale koryto je široké a skvěle slouží jako nástupní místo k cestám. Zkusím lehce popsat celou hlavní lezeckou oblast. Jedná se o úsek cca půl kilometru. 

Vede tudy cesta, která se dá považovat za jeden z hlavních tahů z Tinghiru směrem do severní části Maroka. Kaňon mezi skalami je velice úzký a kamiony převážející ovce zde jezdí opravdu krokem. Do toho zde proudí dalo by se říci davy turistů, které koukají s úžasem na lezce, popíjí čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu ze stánku u cesty a stíhají ještě kupovat šátky od místních berberů, které jsou také vystavené okolo cesty. 

Někteří prodavači mají své zboží rozvěšené přímo na skalách a často se stává, že k vaší dlouho plánované cestě se přes množství konviček a koberců prostě nedostanete. Ještě nekončíme. 

V korytu řeky nejsou jen lezci. Místní stánkaři mají přímo do vody zapíchlé stolečky a židličky, aby si kolemjdoucí užili trochu toho dobrodružství a poseděli u vody. Někteří turisté to pozvedli na takový level, že si do koryta řeky přenesli plynové vařiče a plachty připomínající stany. Na pohodu tam pod skálou stráví celý den a fakt, že blokují nástup k cestám, je nijak netrápí. 

Příroda je zde opravdu nádherná, ale to je místním zřejmě málo. Své celodenní pikniky doprovázejí rádiem produkujícím místní hudbu a ti kreativnější si vytvářejí zábavu zpěvem a bubnováním. Zvládnout pár základních uzlů v takové atmosféře je vážně oříšek. První den jsem se musel hlídat, abych na to celé nekoukal s otevřenou pusou. Třetí den, když jsem visel v laně vysoko nad tím vším cirkusem, jsem si to vlastně začal celkem užívat. Maroko je fakt boží.

Následující den jsme jeli do klidného sektoru mimo tu hlavní promenádu. Nikdo tam nebyl, byl tam krásný klid a lezení opět na jedničku. Tento sektor jsem si interně pojmenovali sektor u hada. 

O hadech jsme věděli, ale očekávali jsme je až při výstupu na Jebel Sirwa. Nicméně si tak lezu, vlastně už jsem spouštěn po úspěšném zdolání nějaké šestky, když najednou Klárka zařvala, jako by jí spadnul kámen na hlavu. Úplně ve mně zatrnulo. 

Všichni se pode mnou dali nějak do pohybu a moc jsem nechápal, co se děje. Na moment jsem zahlédnul nějaký dlouhý ocásek a bylo mi to jasné. Rychle jsem se cvaknul odsedávačkou do nejbližšího nýtu, aby mě můj jistič mohl zrušit a vzít nohy na ramena. Nicméně had byl asi po obídku a sotva se plazil. Byl to ale macek. 

Bylo docela kouzelné to všechno z výšky pozorovat. Chvíli jsme z toho byli lehce rozhození, ale nakonec usuzujeme, že jsme hadovi asi ukradení a směle pokračujeme v lezení.

Poslední den jsme ještě prozkoumávali další lehčí sektory. Z pohledu instruktora lezení je to v Todře opravdu ráj. Cesty jsou velice snadno odjistitelné. Dá se krásně natahat spousta cest na toprope vedle sebe. Ke konci lezecké části našeho výletu to už ale ani nebylo třeba. 

Postupně si všichni vyzkoušeli lezení na prvním konci lana, naučili se s lanem zacházet i ve štandu a na skalách se úplně osamostatnili. Kuba s Honzou mi celou dobu skvěle pomáhali, tahali lana na toprope a učili se pronikat do tajů vícedélkového lezení. Jejich vrcholem bylo 6 délek krásného lezení a následného slanění. Klobouček.

Od prvního dne s námi místňáci chtěli vyměnit naše lezecké vybavení, jak jinak než za koberce. Nejradši by nás vysvlékli z našich goráčovek a vyzuli z našich pohorek výměnou za cokoliv co měli v krámku. 

Později jsme se dozvěděli, že lezecké vybavení je v této oblasti téměř nedostupné zboží. V Todře fungují lezečtí instruktoři, kteří tahají toprope pro turisty. Dokonce je v kaňonu i jedna menší ferata. Aby tyto aktivity mohli provozovat, potřebují vybavení, které nebylo k sehnání...

Celý článek k přečtení na Expedition Club »

Text a foto: Honza Jurečka, pro Expedition Club