Na seakajaky do Švédska

Před každou výpravou na moře jsem 14 dní jako na trní a sleduji předpověď počasí. Vítr umí pěkně potrápit. Jakkoliv se ráda svezu na vyšších vlnách, se skupinou se hlavně první dny s větrem prát nechcete. A když už ty vlnou přijdou, doufáte že budou tak akorát, aby se každý po kousku učil a ještě si stihnul to houpání užít. A hlavně, aby záchranné pomůcky a techniky zůstaly jen teorií, kterou si vyzkoušíme v klidu u břehu.

Vyrážíme do Švédska a já se nemusím tolik stresovat modely počasí. Souostroví Svaté Anny je tvořené více než 6 tisíci drobnými ostrůvky. Díky tomu je snadné mezi nimi kličkovat i za většího větru bez velkých vln. Zatím se mi na akci nikdo necvaknul a tady fakt hrozí maximálně břehulák. 

Tedy že se pěkně vymácháte při nasedání nebo vysedání. Bude to pohoda, omrkneme oslavu slunovratu, koupačka v Baltu, posezení s kytarou u ohně na opuštěném ostrově. A hlavně bílé noci. Vždy se snažím vybírat červnový termín, abychom si i tady, daleko pod polárním kruhem, užili dlouhý den. Slunce se plazí k obzoru velmi pomalu, pověstná zlatá hodinka tu trvá hodiny tak tři. V jeden z takových večerů sedáme do kajaků ještě po večeři.

„Ty budeš ve Švédsku na slunovrat? To to ti závidím!“ říká mi kamarádka, když si sdělujeme plány na léto. Podle data slunovratu jsem vlastně tuhle kajakářskou výpravu plánovala. Chci to zažít. Už od doby četby Dětí z Bullerbynu. Oslavy slunovratu a pak ještě ideálně navštívit ten Bullerbyn. Když jsem plánovala datum, abych si splnila bod č. 1, ani jsem netušila, že se mi splní i bod č.2. (protože on fakt existuje, aby bylo jasno).

Pět dní pádlujeme mezi tisíci rozrdobenými ostrůvky. Většinou je jedno, kde přes den zastavíme a kde večer usneme. Ne však dnes. Blížíme se zpět ke kempu. Těšíme se, že doplníme zásoby a omrkneme autentickou oslavu tohoto velkého dne. Nahrneme se do sprch, vyhrabeme z útrob auta pár neprosolených a nepropocených kousků oblečení. 

K malému molu přirážejí loďky místních. Všichni slušně oblečení, dámské osazenstvo pletené květinové věnce na hlavách. U roztomilé recepce (červený domek s bílými okny, jak jinak) stojí májka. Odpolední tombola v plném proudu. Na ceduli se dál dočítám že bude hrát později ještě kapela. Jasně to bude ta pravá zábava, tanec kolem májky. 

Čas si krátíme kávou, pivem a hraním finských kuželek. Tzv. mölky. Srážení dřevěných špalíčku. Narozdíl od Kubbu ale musíte trochu počítat a víc taktizovat. I když je to hra z jižního finska, tak nějak jsem čekala, že to ve skandinávii znají všude. Všichni procházející švédové však naši hru okukují s velkým zájmem a chodí se ptát, co že to hrajeme.

 Odpoledne se táhne poněkud líně. Ale to nic, říkám si. Ta muzika a křepčení u májky to spraví. Terka se vrací z recepce s čerstvou kávou a skořicovým šnekem. (Jó kannelbullar. Kdybych začala žít ve Švédsku, stal by se tady ze mě rychle cvalík, kterýmu bude kajak malej). 

„Tak ta kapela co je na ceduli, prý hraje až zítra a nějaké křepčení u máje se u toho nekoná. Dnes byla jenom ta tombola. Oni to prej tady slaví tak, že tady prostě jsou, jsou venku a grilují s přáteli.“ Můj sen se zhroutil. Nudnější odpoledne jsem snad účastníkům nemohla připravit. 

Alespoň názvy dnů v týdnu jsem mohla z lekcí norštiny zapamatovat. Nechce se mi věřit, že mejdan nebude. Že se sem sjelo celé širé okolí, všichni nastrojení jak na hody a po hodinové tombole budou jenom grilovat po malých skupinkách na pláži.

Nevadí, netrháme partu. Odpádlujeme zpátky na nejbližší ostrov a ve slavnostní náladě si ugrilujeme klobásky a sýr. Jsme venku a spolu. Slavíme slunovrat jako praví Švédi.

(Text a foto: Terka Cupáková pro Expedition Club)