Špicberky - pořádné severské dobrodružství

Po více jak dvou hodinách vyčerpávající jízdy se mi mé přání plní a celá naše skupina neohrabaně vystupuje na drobné molo. Jsme zmoklí jako slepice a připomínáme partu sotva narozených jehňátek, které smetla silná průtrž mračen. 

Pomalu vytahujeme batohy zabalené v plastových pytlích a s hrůzou zjišťujeme, že se mořská voda dostala na naše dvě říšské pušky, které mají zajistit ochranu před ledními medvědy. Do toho se přidává Míra, že má mokrý péřový spacák a postupně zjišťujeme, že zdaleka není sám. To nám ta výprava na Špicberky hezky začíná! Jak se to říká? Zážitek nemusí být pozitivní… však to znáte! :-)

Řeknu to narovinu. Ještě před pár lety mě Svalbard opravdu nelákal a raději jsem upřednostnil Grónsko. Už odmalička mám tendenci si neustále něco dokazovat a posouvat svou hranici fyzických a psychických možností. Každodenní (někdy i vícefázový) trénink jsem však začal přeměňovat na cestovatelské zážitky a s narozením dcery už nejsem na sebe tak přisnej. 

Už nevstávám v 5:30, abych si stihl odběhnout trénink a nechodím běhat nachlazenej jen proto, abych měl všechna políčka v tréninkovém deníčku zaplněná. Ze stejného důvodu jsem už přestal vidět motivaci v tom, abych sebou 10 dní táhl několika kilovou pušku ze druhé světové a držel noční hlídky jako na dětském táboře. Vím že bych to zvládl. Ale život je až příliš krátkej na to, abych dělal věci ve kterých nevidím smysl. Někdo by to nazval leností, já bych to popsal jako svou dospělost. 

Ještě před pár měsíci jsem však netušil, že přijde strejda koviďák a já budu rád za každou odjetou akci. Takže když mi souhrou okolností spadlo do klína průvodcování po Špicberkách, bral jsem ho všemi deseti. 

Sranda byla ovšem v tom, že jsme tenhle trek ještě nikdy v Expe nešli a mělo se při něm kromě několika řek krosit i 2 km široký ledovec. Že to zní v kombinaci s ledními medvědy jako pořádné severské dobrodružství? Taky že ano! 

Naší naplánovanou trasu totiž nikdo nechodí a většinou ji neznají ani místňáci.

„Tak teda pac a pusu!“ volám na našeho ruského druha, který nás motorovým člunem hodil na začátek treku a s těžkou hlavou počítáme škody napáchané mořskou vodou. Vlhké oblečení na člověku uschne hned, ale problém jsou mokré výrobky z peří a navíc zasažené slanou vodou. No, snad to nějak půjde… 

Po převlečení házíme batoh na záda a vycházíme ke stanici Isfjord Radio, kde kecáme s místní výzkumnicí a ta nám radí, kde si máme postavit první tábor. Nemůžeme však kempit přímo u stanice, proto popocházíme o pár stovek metrů dál. Všude je mlha a už tak depresivnímu prostředí příliš nepomáhá myšlenka, že má člověk během (polární) noci držet dvouhodinovou hlídku. 

Člověk nemusí být zrovna nejostřejší tužka v penálu aby pochopil jednoduchou rovnici: 
mlha + lední medvěd = velký špatný. 

Do toho však přichází pozitivní proměnná v podobě sobů. Těch je tu požehnaně a člověk získá falešný pocit bezpečí, že kdyby se medvěd nacházel v naší blízkosti, neviděli bychom tyhle klidně se pasoucí paroháče. Místní výzkumnice nás totiž varovala, že se tu jeden méďa před pár dny poflakoval.

První hlídka proběhla dost na pohodu a člověk si s přehozenou zbraní kolem ramena připadá fakt důležitě. Rozdíl mezi nocí a dnem je jen kosmetickej a slunce, které jsme úvodní polární noc neviděli, v létě nikdy nezapadá. První dva dny jdeme od Isfjord Radio směrem na jih a kopírujeme z jedné strany pobřeží a z druhé hory. 

K mému překvapení není podložka nacucaná vodou, ale spíše vyprahlá. Vlastně máme co dělat, abychom našli nějaký solidní zdroj pitné vody nemuseli filtrovat stojatou kaluž. Když se kolem poledne prodere slunce skrz mlhu, padá nám z té okolní krásy čelist a člověk lehce zapomene na trudomyslnost, která byla předešlou noc cítit na každém kroku. 

Navíc když Míra při brodu řeky zahlásí: „Já už jsem se nabrodil něco řek! Všechny však byly s mými literárními hrdiny,“ nezůstává jediné oko suché. První dva dny se nesou v opravdu pohodovém duchu a kromě dopolední mlhy a podvečerního brodění řeky se neděje nic převratného. Vlastně ano! Asi jsem se zamiloval. Nechápu proč jsem se na Špicberky nepodíval už dříve. Tohle bohem opuštěné místo, kde nepotkáte ani živáčka a prostředí hraje všemi barvami má své neopakovatelné kouzlo.

Třetí den přicházíme k ledovci a teď je to hop nebo trop. Ačkoliv jsme trasu dopředu konzultovali s místním guvernérem (tzv. sysselmannen), nevíme přesně v jakém stavu bude. Z dostupných informací od místních tušíme, že je v těchto místech ledovec mírného sklonu a nedisponuje skoro žádnými trhlinami. Navíc není v létě pokryt souvislou sněhovou pokrývkou, takže už z výše položeného sedla vidím dalekohledem perfektně všechna případná nebezpečí. 

Do poslední chvíle však také kalkuluji s možností se otočit a zvolit dvoudenní variantu, ve které bychom museli ledovec obejít. Vážeme se na lano a po pár krocích z člověka padá počáteční nervozita. Led je skutečně silný a místo našeho přechodu je skutečně bezpečné. Míjíme několik ledovcových říček s blankytně čistou vodou a účastník Dan se zde chce za každou cenu vykoupat. Vlastně proč ne… Dáváme krátkou pauzu a kocháme se netradičním pohledem na ledové království. 

Po pár desítkách minut docházíme na druhou stranu a netušíme, že to pravé dobrodružství nás teprve čeká. Stometrová bahenní laguna nás přivítá nepřipravené přesně v ten moment, kdy už člověk slaví vítězství. Po několika neohrabaných krocích končí člověk po kolena v tekutém bahně a připadá si jako údržbář septiků. 

Nedá se nic dělat, musíme bojovat do posledního centimetru čistého oblečení a přeskakujeme z jednoho ostrůvku vyschlé hlíny na druhý. Po dalších pár minutách bahenních radovánek se konečně dostáváme do bezpečí a dáváme si za odměnu pořádný oběd. Už jsem dlouho neobědval na krásnějším fleku!

Ani druhá polovina dne nás nenechává chladnými. Jakmile se totiž dostáváme na hřeben, jsme překvapeni z krajiny, která nás čeká na druhé straně. Ledovcové řeky tu vymlely baladu o nicotnosti lidské schránky, která hraje všemi odstíny okrové barvy. V duchu oprašuji své zkušenosti z orientačního běhu a špekuluji nad dvojicí variant našeho postupu. 

Nakonec vyhrává ta více na jistotu, kdy nejdříve sejdeme do strmé rokle a následně prudce vycházíme do zhruba stejné výšky a traverzujeme členitý svah v místě, kdy je minimum prudkých údolíček. Celou dobu se při tom kocháme pohledem na moře a na sytě zelené pláně v údolí před námi, kde rozděláváme třetí kemp. 

Medvědí přepadení nepřipadá v úvahu. Máme totiž sebou agenta Máru, který v sobě probudil pud vojáka speciální jednotky. Už třetí den po sobě nosí jednu ze dvou německých zbraní a cílevědomě si vybírá okolní pahorky k tomu, aby svou smečku bezpečně ochránil. Pro větší autenticitu si nasazuje sluneční brýle, v jednom uchu nosí sluchátko a když už má na chvíli pohov, přehodí si kvér laškovně přes ruce tak, jak to dělají v Navy seals. Frajer!

Následující den je nejdelší z celé výpravy a vede celý vnitrozemím, kde největší rébus představuje brodění řek. Máme štěstí, protože jsme se trefili nejen do termínu, kdy nám korona dovolila legálně vstoupit na norské území, ale také jsou tu nebývale vysoké teploty. Většina jindy vodou prosycených míst trpí suchem a nám se tedy daří zdolat některá místa i s botami na nohou. Občas se však našli tací odvážlivci, kteří to příliš nevychytali a s dobráckým úmyslem skončili s mokrými chodidly. Voda nás však nemůže zastavit a k našemu překvapení ty nejhlučnější toky představovali v našem případě menší nebezpečí, než klidná hladina... 

Přečíst celý článek na Expedition Club »