Jak se žije fotografovi na cestách? Zeptali jsme se Pavla Svobody

Pavle, jak vypadá Tvoje typická cesta? Pojetí, trvání, její náplň a cíle?

Většinou se tak měsíc až dva touláme někde v hornatých koncích světa. Jako fotograf rád dokumentuji neotřelá témata, naštěstí toho stále máme hodně co objevovat. Jsem vypravěč příběhů, které cesty přinášejí. A že se často dějí hodně svérázné věci.

Na jaké oblasti se zaměřuješ, podle čeho si vybíráš cíle?

Mám rád velké hory, odlehlá a málo známá místa, treky, o kterých jsem toho slyšel třeba jen velmi málo. Přestože jsou jihoamerické Andy vizuálně opravdu krásné, jsem především asiofil. S lidmi je tam snazší navázat kontakt, mnohem lépe se mně tam i fotí.

Když někam doletíš, jakým způsobem cestuješ na místě?

Nějak se musíme dostat ho hor, často kombinace busů, džípů, taxíků. Také rád stopuji, je to příjemná cesta k místním a leckde rychlejší než jízda autobusem.

Cestuješ sólo nebo s někým?

Nejraději s partnerkou Vendulkou. Ve dvou to je největší pohoda a užíváme si zážitky společně. Když náhodou nemůže, cestuji poslední dobou raději sám než s neozkoušenými neznámými lidmi.

Děláš si na cestách pravidelné zápisky?

Od toho mám naštěstí Vendulku (smích).

Kolik snímků uděláš během, řekněme dvouměsíční cesty?

Tak v řádu tisíců, ale důležité je spíše, kolik tam je ve výsledku těch dobrých. V podstatě nepotřebujeme hodně fotek, spousta lidí fotí zbytečně moc. Jsou dny, kdy třeba nic nevyfotím a pak přijdou dny, kdy to vše sedne a jsem z toho v úplném rauši. Focení na cestách je těžké v tom, že si často nemůžeš počkat na lepší podmínky. Musíš brát z toho, co je. Zkušený fotograf postupně zraje a  dokáže vykouzlit použitelnou fotku i za na první pohled nevhodných podmínek. Naopak hezké slunečné počasí s modrým nebem bez mráčku, které je vhodné na turistiku, je na focení právě to nejhorší.

Jak fotky zpracováváš?

Nekompromisně materiál promažu, pak ještě jednou. Výběr několika desítek těch nejlepších pak upravím k publikování. Fotky půjdou do reportáží v médiích, do přednášek a v ideálním případě jednou i do knihy.

Co je nejtěžší na tom, udělat knížku?

Vytrvalost. Knížku nejspíš nedokončíš, pokud k tomu nemáš odhodlání a vytrvání. Pak to chce najít originální témata, přístupy, humor, aby ta kniha byla v něčem nová, přínosná. Obě své knihy jsem udělal jako nezvyklou kombinaci fotografické knihy a tradičnějšího psaného cestopisu. Pokud si knihy vydáváš trochu odvážně vlastním nákladem jako já, tak je pak musíš dostat mezi lidi a přesvědčit je, že tuhle krásnou knihu opravdu potřebují.

Fotíš raději lidi nebo krajinu?

Mám rád oboje, nejraději lidi v krajině. Fotím rád i reportáže a outdoor, velká srdcovka jsou portréty. Krajina je často o tom, nebýt v horách líný a donutit se na atraktivní focení třeba v noci, v mrazivém ránu a i po náročném dnu metamorfovat zbytky energie do kreativity při focení. S lidmi to je spíše adrenalin, hra, vyčkávání i rychlá improvizace. Focení lidí je akčnější.

Kolik váží Tvůj batoh a jaký na tom má podíl fototechnika?

Outdoorové vybavení se daří poslední roky stále odlehčovat, vozím čím dál tím méně oblečení. Kdybych nefotil, dával bych i dlouhé treky poměrně na lehko. Záleží na charakteru celé akce, ale tak 5 kilo techniky bohužel většinou táhnu. Potřebuji stativ, hromadu baterek, k jednomu tělu 3 objektivy. Základ je vždy správně kriticky vyhodnotit, co člověk skutečně nutně potřebuje a hlavně to umět používat.

Pro trekaře jsou nejdůležitější boty, batoh a spacák. Jaké používáš?

Vše musí dobře sedět. Po pár letech jsem vyměnil nepálskou kopii batohu Osprey za originál a je to znát. Tahám dost věcí na focení, často i cestovní prut na ryby, nově i dron, chce to pořádný batoh, který to vše v rámci možností pohodlně unese. Posledních 10 let spím v péřových spacácích Warmpeace. Jejich nová řada Solitaire 500 s husím peřím je parádní a příjemná varianta na většinu vysokohorské turistiky, kdy teploty v noci klesají jen lehce pod nulu. Vendulka teď procházela těžký andský terén v Kolumbii v nižších a lehkých botách Garmont Vetta a byla moc spokojená. Asi si je taky pořídím.

Jak často přednášíš? Kolik snímků snese publikum během jedné projekce?

Přednáším opravdu hodně, pravidelně celý podzim a jaro, s pauzou na již tradiční vánoční cestu. Dávám do toho hodně energie, ale baví mě to snad čím dál tím víc, přestože už jsem udělal za poslední roky snad přes 600 vystoupení. Publikum toho snese hodně. Maximálně by ale přednáška měla mít délku do dvou hodin. Spíš to směřuji lehce přes hodinu a půl, ale často se hodně rozkecám. Mně to vychází tak na 170 fotek plus několik kratších videí, několikaminutových krátkých filmů.

Proč dorazit na Tvou přednášku?

Poslechnout si příběh o tom, že se sny opravdu dají plnit. Hlasitě se zasmát, inspirovat se na další cesty a taky moc rád podepisuji knihy (smích). Moje nová kniha se jmenuje Napříč Asií.

Kde můžeme sledovat Tvé aktivity?

Jednak na Facebooku a také na Instagramu.

Děkujeme za rozhovor

Odpovídal: Pavel Svoboda
Fofo: Pavel Svoboda, profilové foto: Vojtěch Vlk