Když se ti čtyřtisícovka rozpadá pod rukama

Masiv Écrins leží ve francouzských Dauphinských Alpách, tak trochu ve stínu známého Mont Blancu. Přesto si myslím, že pro alpinisty z našich končin jsou (nejen) dvě místní čtyřtisícovky Barre des Écrins (4 102 m) a Dôme de Neige des Écrins (4 015 m) poslední dobou čím dál tím oblibenejší cíle. Drsná údolí, divoké ledovce, ostré štíty a menší nápor turistů prostě lákají. 

Na západní hraně foukalo (a svítilo do očí)

Dvojitý pytel a 200 metrů na rozlez 

Obě dvě Écrinské “čtyřky”, které leží na jednom hřebeni kousek od sebe, jsou svou geografickou polohou nejjižnější a nejzápadnější čtyřtisícovky v Alpách vůbec a výstup na ně normální cestou, když ji chytnete v dobré podmínce, se řadí mezi ty snazší (Dôme de Neige des Écrins obtížnost F, Barre des Écrins obtížnost PD). Normálka je to tak snadná, že už jsme ji oba, nezávisle na sobě, zvládli zapytlit. Kuba dokonce dvakrát.

Écrins ze sedla Col du Galibier známého z Tour de France

Tentokrát na to jdeme ale od jihu a jako výstupovou trasu vybíráme od pohledu majestátně vyhlížející jižní pilíř (Pillier Süd TD/5c,1.300 m). Ještě, než do něj nastupujeme, si dáváme dopoledne na rozlez kratší sportovní vícedélku ​​Pilier du Levant (6a+, 200 m) dole v údolí, v Ailefroide. Zábavné lezení, pevná skála, za dvě hodiny posekáno. Těšíme se na Écrinsy!

Pilier du Levant (6a+, 200 m) na rozlez

Nalehko, ale nesmí pršet

Taktika výstupu je jasná: podvečer nastoupíme do cesty, dáme bivak někde ve výšce kolem 3000 m n. m. a druhý den ráno to do klepneme na vrchol. Jediné, co nám do toho může hodit vidle, je déšť, který s menší pravděpodobností hlásí na večer, a my chceme bivakovat pod širákem. Balíme ve stylu fast and light. Bereme si každý jen půlku karimatky, odlehčené mačky a lightweight jídlo z pytlíku. A kolem čtvrté odpoledne opouštíme parkoviště Pré de Madame Carle.

Nástup do bivaku a obavy z deště

Ledovcová moréna a odtrhová trhlina, navzdory našim obvyklým obavám, tentokrát neklade žádný větší odpor a po cca 2 hodinách hrabání se kameny nastupujeme úvodní lezecké pasáže pilíře (II-III). Naštěstí jsem byl minulý týden lézt v Tatrách, a tak mě sice lehké ale velmi nejisté lezení plné volných kamenů a drnů v začátku cesty nijak nerozhodí.

Odtrhové trhliny jsou v Alpách čím dál výraznější

Po asi 200 metrech lezení na průběh narážíme na parádní bivakovací plošinku. Původně jsme měli v plánu dneska vylézt až k dalšímu bivaku ještě o trochu výš, je tu ale tekoucí voda a hlavně se začíná halit hustá hmla. Není co řešit, dáme si luxusní večeři a vyspíme se tady, ve výšce okolo 3100 metrů. Jediné, co nám kazí usínání, je občasný rachot padajících kamenů a séraků, který se ozývá snad ze všech koutů doliny.

Luxusní bivakovací police

Marné čekání na kompaktní skálu

Vrcholový den začíná tradičně tím největším bojem. Výlezem ze spacáku. Dole na ledovci jsou vidět tři bludičky, jak také nastupují do našeho pilíře a byla by pro nás velká ostuda, kdyby nás předlezly. Takže vstávací motivace je a s prvním světlem už ukrajujeme první lezecké metry.

Bonjour!

Začínáme tam, kde jsme včera skončili. Plotny plné kamenů střídají krátké II-III výšvihy. Doufáme, že až se dostaneme do vertikálnějších partií pilíře, tak se kompaktnost žuly zlepší. 

Trošku přituhuje a sem tam pár míst jistíme už raději postupově. Pořád ale lezeme v pohorkách a užíváme si celkem příjemné teplo. V čem ale trochu tápeme, je směr výstupu, lézt by šlo prakticky kudykoliv, ale nechceme se nastřelit do nějakého pekla. Často kontrolujeme topo výstupové trasy. Moc moudří z toho ale nejsme a několikrát se i kousek vracíme.

Na téhle fotce to skoro vypadá jako pevná skála

Po asi 3–4 hodinách se na chvilku dostáváme na a za západní hranu pilíře a solidně tu fouká. Profil před námi už je v podstatě kolmý. Po dlouhém váhání do toho zprava nalézám v lezečkách. Sem tam se najde nějaká skoba nebo erární smyčka. Vida, někdo tu už přeci jen někdy lezl. Co se ale zatím absolutně nedostavuje, je kompaktnost skály, ba snad právě naopak. Přijde nám, že na co člověk koukne, to se hýbe, a už vůbec aby se toho chytnul nebo se za to chtěl zajistit.

Jak se asi mám dostat k támhleté skobě?

Po asi 10 infarktových délkách stěnového lezení v lezečkách, kdy to není o žádném lezeckém umu, ale o štěstí, aby se s námi nic neulomilo, se opět ocitáme na hraně pilíře. Odhadujeme nadmořskou výšku na cca 3.800 m. Přezouváme se do pohorek a nabýváme lehkého optimismu. Vypadá to, že už je to “co by kamenem dohodil” (a že je jich tu volných k dispozici asi milion).
 

Těžší lezecké pasáže pilíře

 Poslední délka, která byla na lezečky

10 hodin na hřebeni a dalších 5 na sestupu

Lezeme dál na průběh a pomalu se dostáváme do finále. Sníh. Přezouváme do maček. Já u toho elegantně (omylem) zahazuju membránovku do údolí a sněhovými žlábky bloudíme dál směrem k vrcholu.

Po pár minutách dolézám Kubu, který už je bez maček nastřelený na sólo ve skalním výšvihu, který svojí kompaktností opět připomíná mou oblíbenou dětskou stavebnici LEGO. Hlásí mi, ať mu hodím lano, aby mě mohl radši zajistit. To se mi po několika pokusech daří a definitivně přelézáme poslední těžší skalní úsek.

Najednou, kde se vzal, tu se vzal, kříž. Výš už to konečně nejde, je 15.00 (plánovali jsme, že tu do dvanácti přece musíme být). Jedno utrpení končí, aby mohlo začít utrpení druhé a ještě horší. Sestup.

Barre des Écrins (4.102 m)

Skalnatý hřebínek do sedla mezi Écrinskými “čtyřkami” je jak z jiné planety. Kompaktní, pevný, prostě boží. Slanění, nazout mačky a za necelou hodinu z Barre jsme i na druhém vrcholu (Dôme de Neige des Écrins 4.015 m).

Nad námi krouží borci na křídlech a dali bychom asi úplně cokoliv, jen abychom si to s nimi mohli vyměnit a nemuseli tu strašnou štreku do údolí šlapat po svých. Nejhorší je, že oba z předchozích pokusů o Écrins víme, co nás čeká. Nekonečný ledovec (dnes navíc pěkně rozbředlý) a pak ještě nekonečnější serpentiny po turistické cestě k autu. 

Tohle jsme jim fakt záviděli!

Je těsně po osmé večer a po 2200 metrech klesání, když otevíráme auto a spolu s ním i první plechovky. Túra, ze které mám pocit, že se pod námi ta čtyřtisícovka málem celá rozsypala, končí.

A teď už jen pět hodin šmatlání dolů

Pár tipů na vybavení, které nás na podobných alpinistických túrách baví:

• pěnová karimatka THERM A REST Z-LITE - je lehká, celkem pohodlná a oproti nafukovačkám se nemusíte bát, že byste ji na kamenech proděravili. My navíc nosíme každý jen půlku (210 gramů). Pod záda a zadek to stačí, pod nohy dáváme batoh a lano
• vklíněnce a friendy WILDCOUNTRY - jsou spolehlivé a dobře se s nimi manipuluje. Friendy mají prodlouženou smyčku a vklíněnce jdou zase díky svému tvaru dobře vyndávat.
• kevlarové smyčky EDELRID ARAMID CORD SLING - na ostré žule člověk prostě tomu kevlaru tak nějak více věří.
• technické pohorky GARMONT G-RADIKAL GTX - jsou lehké a díky užší špičce se v nich fakt dobře leze. Jen během dlouhého sestupu už začínají tlačit.
• odlehčené mačky PETZL IRVIS HYBRID LLU - velmi lehké a díky nosníku z Dyneema šňůry jsou hlavně v batohu super skladné

My nelezeme, my tančíme!

Foto: Lukáš Klingora a Jakub Cejpek