Kungsleden – švédský trek bez lidí - 2. díl

Přepravili jsme se vlakem z Kiruny do výchozího místa na hranici národního parku Abisko. První nás čekalo příjemných 15 km k chatě Abiskojaure. Cesta vede podél řeky víceméně celou dobu březovým lesem. Asi kilometr od vstupní brány na stezku dojdeme ke kaňonu, kde voda hučí mezi rozlámanými kamennými deskami. Zde člověk fotí a fotí, až už neví, z kterého úhlu to bude lepší.

Protože jsme vyrazili na trek poměrně pozdě (asi v 16 hodin), tak si říkáme, že dnes rozbijeme tábor, kdekoliv to půjde. Asi po pěti kilometrech narazíme na skorokemp, který tvoří jeden přístřešek, dvě kadibudky a ohniště. Stavíme stan, večeříme a pozorujeme řeku. Mezitím zašlo slunce za obzor a poklesla teplota. Jdeme spát za světla a pravidelně se za světla v noci budíme. Je totiž polární den a 16 dní tmu neuvidíme.

Den 2.

Vstáváme asi o půl sedmé, slunce už je na obzoru a není ani velká zima. Snídáme chleba se sýrem a marmeládou z místního COOPu. Z tábořiště odchází polská čtveřice, se kterou se budeme následující týden míjet. Pokus o koupel v kaluži u řeky je víc než komický, lezu do vody na Adama až po kotníky a snažím se vody nedotknout, tak je studená. Po sbalení vyrážíme na cestu.

Cesta vede po rovině podél jezera, les občas mizí a nastupují louky s povalovým chodníkem pro překonání mokřadů. Tyto chodníky nás neopustí až do konce. Někdy jsou na místech opravdu potřeba, jindy si zase říkáme, proč tady?! A pak nám někde zase zatraceně chybí.

Po cestě si dáváme polévku z pytlíku u jezera Abiskojárví a pozorujeme led poháněný větrem na jeho hladině. Po lanovém mostě se dostáváme k chatě Abiskojaure. Nikdo tu není a tak všechno prošmejdíme. Postavíme si na slunci stan a jdeme se osvěžit do jezera. Opět jen tak, aby se neřeklo. Pereme si merino ponožky (jo ani ty nejsou samospasitelné) a vítáme dvě Švédky, které si na víkend došly k jezeru a zítra půjdou zase zpátky. Nakonec přichází německý pár, který jsme potkali na letišti a se kterým se budeme míjet také.

Den 3.

V 7:30 odcházíme na nejdelší úsek cesty. Čeká nás asi 20 km na chatu Alesjaure. Cesta po dřevěných chodnících a bahně je stále normálnější. V tomto úseku cesty už nás čeká stoupání. Cca 300 výškových metrů. Nyní se cesta nachází v asi 800 metrech nad mořem. Říkáte si, no a?! Za polárním kruhem je v takové výšce v červnu ještě sníh. Sněhová pole a potoky z tající vrcholků musíme stále překračovat, obcházet a brodit. Sníh bývá až po kolena, takže návleky se hodí. Asi 3 kilometry před cílem je místo, odkud v si v sezóně můžete zkrátit cestu po vodě na lodi. Teď je tu jen plechová kostra stanu a tyče od teepee. Je pod mrakem a fouká vítr, něco kolem deseti stupňů. Jezero je pokryté rozlámaným ledem. Dojídáme štangli salámu a chlebové placky a vydáváme se na nejdelší 3 kilometry z celé cesty.

Alesjaure se nachází na takovém celkem kamenném poloostrově mezi dvěma řekami. Cestu od tzv. přístavu nám znesnadňuje celkem dravá říčka, která nemá žádný pořádný brod. Podle mapy teče asi z 2 kilometrů vzdáleného ledovcového jezera, které je asi 500 metrů nad námi. Brodění je rychlé a bolestné. Navíc na druhém břehu není hlína ani kamení, ale asi 20 metrů široký pruh půl metru hlubokého sněhu, který v sandálech překonáváme. Žena si koupila neoprenové ponožky, takže to snáší trochu lépe. Trochu mokří se dostáváme na chatu, dlouho hledáme u jedné budovy rovné místo na stan. Mezitím došli Němci, jsou spálení, nemají opalovák. My jsme taky trochu červení, ale mazali jsme se. Němci zůstávají v Emergency Room. Sušíme ponožky na kameni, hladíme si malé zajíce, rozmlouváme s bělokurem, dáváme si večeři a jdeme spát.

Den 4.

Vstáváme v 6:00. Jdu pro vodu na čaj a teplé koupání. Plynu a benzínu máme dost, tak co. Políváme se teplou vodou z ešusu a je to super. Mohli bychom jít do jezera, ale tu a tam v něm plavou kusy ledu.

Přejdeme lanový most přes řeku spojující dvě jezera, čistíme si zuby a doplňujeme vodu. Super na celé cestě je, že stačí mít u sebe litr vody, protože není nouze ji doplnit.

Díky sněhu pálí slunce ostošest, mažeme se a na nějaké zastávce nabízíme krém i Němcům. Cesta ubíhá rychle, sněhových polí ani moc není, dvakrát brodíme mírné říčky.

 Pozvolna stoupáme, jsme asi v 1000 metrech. Před dlouhým sněhovým polem vytahujeme sněžnice. Přece jen je netáhneme zbytečně, ale i s nimi se občas propadneme. Je teplo a sníh je rozměklý. Na druhé straně údolí vidíme konečně chatu Tjaktja. Je pod hřebenem hory a pod ní teče dravá řeka, která místy mizí v ledovém tunelu. Dorážíme na chatu, je 15 stupňů a jsme unavení. Němci se jako dvě tečky přibližují pomalu bez sněžnic v našich stopách. Je to zajímavé pozorovat jejich patetickou Odysseu. Nakonec to zvládli, doslova vylévají vodu z bot, mají spálené obličeje, chlapík zánět spojivek, protože neměl brýle, a tak spí zase v boudě.

Postavíme si stan, uvaříme kuskus se sušenými rajčaty a posloucháme, jak v dáli padají laviny. Je to zvuk jako když někdo vystřelí. Tento úsek má 13 km.

Den 5.

Vstáváme v 5:30, je krásně. Asi v osm vyrážíme do nejvyššího bodu cesty. Stoupání je mírné, ale táhlé. I ve sněžnicích se propadáme. Vyrobil jsem si sluneční brýle z plechovky od piva a kusu repky. Myslíme na Němce, že dnes už musí umřít nebo je nic nezdolá. Za dvě hodiny jsme nahoře. 1150 metrům nad mořem dominuje malá bouda s kadibudkou. Uvnitř boudy spí a suší se Poláci. Přišli den před námi a rozhodli se chodit v noci, kvůli slunci. Jsou spálení a mokří.

Všichni se asi hodinu díváme na ubohé Němce, jak se k nám blíží. Propadají se mnohdy až po pás. Kousek od nás padá malá prachová lavina. Jdu se podívat nalehko na cestu do nového údolí, jestli hrozí laviny nebo ne. Vypadá to slibně, levá strana strmá není a po lavinách ani vidu. Pravá strana je lavinami posetá, ale jazyk končí vždycky daleko od dna údolí.

Plahočíme se stále na sněžnicích poledním sluncem, které nás spaluje i přes ochranný krém. Sněhová pole postupně mizí, ale sněžnice nesundáváme. Potkáváme konečně stádečko sobů. Nechává nás přijít maximálně na 100 metrů, pak utíkají. Nejspíš kvůli mladým.

Po dvanácti kilometrech se dostáváme na chatu Sälka. Protože fouká vítr, tak se jdeme polévat teplou vodou do dřevníku. Je to fajn pocit, smýt ze sebe pot a opalovák. Stavíme stan, večeříme, i kafe si uděláme. Němci dojdou asi hodinu po nás. Polomrtví, ale staví si stan. V noci kolem nás projdou Poláci.

Den 6.

Dnes nás čeká 12 km, snad už bez sněhu. Po půl hodině pochodu brodíme po kolena řeku. Stáda sobů kolem nás pobíhají. Pozorujeme stádo, které brodí řeku, to je zážitek. Jdeme kolem jedné boudy, kde spí Poláci a dáváme si tam oběd. Přeplujeme pár kopečků a jsme z údolí konečně venku. Z toho místa jde vidět až na Tjaktja Pass a to je 20 km! Napravo je velká osada pastevců, teď prázdná. Chata Singi je moc hezké místo. Nachází se na dně údolí mezi vrcholy okolo 1500 metrů, které je protnuto řekou. Odevšad tečou vodopády. Budovy jsou na travnatých kopečcích. Jeden obsadíme, vypereme si po týdnu prádlo a rozbalujeme Travellunch. Jdeme se koupat do řeky, už je nám ta zima lhostejná. Do stanu jdeme už před sedmou, fouká a stahují se mraky.

Den 7.

Od chaty Singi opouštíme samotnou Kungsleden a vyrážíme přes hřebínek do dalšího nekonečného údolí. Potkáváme Poláky a připojují se i Němci. Dnes jdou všechny skupinky těsně za sebou. Je krásně modro a teplo. Cesta ke Kebnekaise Fjallstation je opravdu únavná, táhlá. Ve tři hodiny jsme mezi budovami stanice a jsme konečně na místě, na které jsme se půl roku dívali jen na webkameře. Uleháme na verandu jedné budovy. Tato stanice je opravdu velká. V létě tu musí být stovky lidí. Je tu internet a elektřina. Nacházíme zásuvky vedle dveří jedné budovy a dobíjíme foťáky a mobily. Zde už je signál. Dáváme vědět domů, že žijeme.

Chceme si jít lehnout a v noci vyrazit na Kebnekaise (2103 m n.m.). Asi dvě hodiny se převalujeme a spát se nám nedaří. Poláci v 8 hodin vyráží na vrchol. My je o půl desáté následujeme.

Výstup na Kebnekaise

Výstup a sestup zabere obvykle 12 hodin. Jdeme nalehko, malý batoh, ledvinka, sněžnice přes rameno. Cesta vede zprvu traverzem po kamenné stezce přes pár potoků. Pak se dostaneme k údolí Kittelbachen, kde vytéká řeka z ledovce. Jsme asi v 1200 metrech u jezera, most je stržený na druhou stranu, a tak nám nezbývá nic jiného, než věřit stopám před námi a přijít zamrzlé koryto řeky. Následuje strmé stoupání do sedla, jdeme ve vyšlapaných stopách. Je pod nulou, sníh je přemrzlý a klouže, jdeme přes starou lavinu. Uklidňujeme se, že je na laviny moc zima a ocitáme se v sedle, nějakých 1500 metrů nad mořem. Stoupáme prudce kamenným polem na horu Vierranvárri, která měří 1711 metrů. Nemáme vyhráno, teď musíme zase o 200 metrů níž do druhého sedla. Sestup je hodně prudký, v sedle je jezírko a výhled na ledovec.

Nikde nikdo, uvědomujeme si, jak moc jsme sami, jen někde před námi jsou Poláci.

Ze sedla v 1500 metrech nás teď čeká 600 metrů nahoru. Nekonečné, strmé. Asi v půlce potkáváme Poláky v euforii, jaký je to „stožek krásny“. Jdeme kopcem kolem staré, sněhem zničené chaty a jsme na platu pod vrcholem, je tu velký stan. Asi se tu bude stavět nová bouda. Vidíme obrys ostrého zubu ledovce přefoukaného přes vrchol. Necháváme vše u stanu a jdeme jen tak. Po čtyřech se vyškrábeme nahoru a jsme tam! Svítá, je úplně jasno. Vidíme sto, možná víc kilometrů dokola. Je ticho a krásně. Kolem jsou všude hory, občas proletí pták. Točíme a fotíme, jsme unavení. Je půl čtvrté ráno.

Vracíme se dolů, sestup do sedla, strmý výstup a sestup kamenným polem. Cestu v poli ztrácíme a tak jdeme rovnou. V jednou místě mi ujede noha a sjedu pár metrů mezi kameny, o které se zastavím. Lavinový svah začíná tát a tak se boříme. Vypadne mi láhev a skončí na dně ledovce. V osm ráno jsme na stanici, dáváme si jídlo a upadneme do spacáků. Ušli jsme 20 km za 11 a půl hodiny.

Den 8.

Budí nás silný vítr, počasí se mění. Z hor jdou mraky. Ve dvě odpoledne vyrážíme dál. Rozhodli jsme se, že dojdeme k jezeru Láddujárví, kde je bouda u zastávky lodi, která tu samozřejmě teď není. Vítr zesiluje a jde se špatně. Cesta už moc zajímavá není, břízy a břízy. Dostáváme se do boudy, která nese uvnitř jména a vzkazy návštěvníků. Spíme na lavicích a modlíme se, aby se neutrhla střecha. Ušli jsme 7 km.

Den 9.

Posledních, nudných 12 km, je chladno a cesta je podél elektrického napětí, které vede k Fjallstation a na Tarfalu (meteorologická stanice u ledovce). Cestou potkáváme dva hipstery, kteří míří na Kebnekaise, ptají se nás, jak to nahoře vypadá, chudáci budou mít horší počasí. Docházíme do Nikkaluokty, kde nás vezme už druhé auto stopem do Kiruny.