Levým břehem Talgaru až na Pik Sovětov

Svojí rozlohou je 34krát větší než Česká Republika, avšak je poměrně řídce osídlen, počet obyvatel je jen 18 mil. Většinou svého území spadá do Střední Asie, jen malá část západně od řeky Ural zasahuje ještě do Evropy. Hlavním městem je teprve od roku 1997 Astana, která vystřídala ne tolik moderní Almaty. Přestože většinu Kazašského území tvoří planiny, na východě a jihovýchodě území můžete najít skutečné velehory. Především na jihovýchodě najdete pohoří Ťan-šan (Nebeské hory), kde se nachází i nejvyšší hora Kazachstánu Chan Tengri (Vládce duchů), která dosahuje výšky 7 010 m. n. m. A právě pohoří Ťan-šan se stalo cílem našeho treku.

První pohled na Ťan Šan

Naší velice různorodou šestičlennou skupinu tvořili 3 holky – archeoložka Janča, produkční Léňa a já a 3 kluci – vesměs vědci a badatelé Honza, Michal a Petr. Většina z nás buď v nedávné době práci změnila, nebo už v srpnu neměla dostatek dovolené, a tak nám nezbylo než koupit letenku na pouhých deset dní. Termín byl stanoven na začátek srpna, což je ideální doba vydat se do této oblasti. Ze dvou plánů nakonec, kvůli času a množství vybavení, volíme jednodušší a kratší variantu, a to „Trek údolím levého břehu Talgaru“ okořeněný výstupem na Pik Sovětov (4 317 m. n. m).

Letíme přes Istanbul rovnou do Almaty, kde se setkáváme s posledním členem naší skupiny Peťou. Honzík domluvil hostel téměř v centru a rovnou i taxíky z letiště. Dáváme si krátký spánek a vyrážíme do víru velkoměsta, které se nám zdá trošku neuspořádané. Bloumáme parky a ulicemi a najednou je večer, tak jdeme okusit pořádný šašlík a najíst se do zásoby. Čeká nás pět až šest dní v horách na instantní stravě.

Vyrážíme na trek

Den 1.

Vstáváme sice brzy ráno, ale už při balení na hostelu zjišťujeme, že nebudeme úplně nejrychlejší skupina. Městský autobus č.12 jede z ulice Dostyk až k rychlobruslařskému okruhu v Medeu, což je i start našeho treku. Dnešním cílem by mělo být sedlo Furmanovka (2 750 m.n.m.). Nicméně z nějakého důvodu u nás převládne lenost a necháme se vyvézt lanovkou na Shymbulak, což je lyžařské středisko ležící v cca 3 000 m. n. m. Tímto nepříliš horským činem jsme pravděpodobně dost naštvali horoboha, který nám to v příštích dvou dnech zadarmo nedá.

Po vystoupení z lanovky stoupáme ostrým kamenitým hřebínkem až na jeden z vrcholů, odkud už vidíme na další, tentokrát zatravněný hřeben vedoucí až k sedlu Furmanovka. Víme, že když půjdeme po hřebeni až do sedla a následně sklesáme k řece, budeme se muset proti proudu zbytečně vracet. Koukneme do map (máme jen v telefonu, protože turistické mapy pro tuto oblast neexistují a staré vojenské se nám narychlo nepodařilo sehnat) a zjistíme, že se to dá vzít rovně dolů, po poměrně prudkém svahu přímo k řece.

Dvoudenní prudké klesání

Pouštíme se tedy sutí přímo dolů. Pohodlná cesta to určitě není. 20kg batoh tíží a táhne dolů. Při jednom z odpočinků slyšíme najednou zvláštní zvuky, ohlédneme se a zjistíme, že Janči batoh se uvolnil a pokračuje do údolí po svých. Letí naprosto neuvěřitelných 200 m. Bohužel na něm zvenčí byla připevněna zrcadlovka, která to nepřežila. Janči je nám líto, bude se celý trek tahat s nefunkční zátěží. Posbíráme zbytky foťáku a pokračujeme dál, a to zase dolů a opět velice prudce. Jen terén se mění, jdeme vysokou trávou, která klouže i za sucha. 

I počasí se nám to rozhodne ještě trošku ztížit a spustí na nás vydatný déšť. Po dalších dvou hodinách docházíme do roklinky, kde zcela určitě na jaře teče potok. Vydáváme se tedy vymletým korytem a doufáme, že kameny, po kterých musíme občas slézat, nebudou příliš vysoké. Doufáme marně. Po další hodině cesty, kdy někteří z nás už padají únavou, dorazíme k tak 6-7 m vysoké skalce. Půlka skupiny sleze po lámavých kamenech dolů, aby zjistila, že dál pokračuje opravdu regulérní potok. Druhá půlka se vydá strání na ostroh, ze kterého je už naštěstí vidět řeka Talgar, ale stále je od nás oddělená příkrými svahy, na jejichž konec není vidět a netušíme, co se na jejich koncích skrývá. Na ostroh dochází i druhá skupina a rozhodneme se zde rozbít tábor.

Stavíme pouze dva stany, na tři není místo, a tak jsme si celou noc opravdu blízcí. Nevaříme, nemáme dostatek vody, jen si zakousneme pečivo a sýr a za bubnování deště v mírných obavách co nás čeká zítra, usínáme.

Když je krize, dá se stan postavit kdekoliv

Den 2.

Ráno nás budí slunce a nádherné výhledy na okolní štíty. Sejít do vedlejší roklinky zavrhujeme, terén je neschůdný a míříme doleva, kde je vidět vyšlapaná kozí stezka. Půl dne traverzujeme skrz růžové keře, suťoviska a travnaté louky. Na loukách používáme i cepíny k případnému brždění, protože sklon strání je opravdu velký. Zajímalo by mě, zda tudy někdy šel člověk. Jsme spálení od sluníčka, poškrábaní od růžových keřů a pokousaní od krvelačných ovádů.

Kolem druhé hodiny jsme u řeky. Po dvou dnech se nám to zdá až neuvěřitelné. U řeky táboří místní, kteří nám nabízejí čaj z místních bylinek. Je moc dobrý, jen mě trošku znejistí fakt, že se nás následně ptají, jestli nepoznáme určitou houbu. Čekáme tedy brzký nástup efektu bylinek, ale naštěstí se nedostavuje. Vykoupeme se, uvaříme si oběd a pokračujeme dál proti proudu řeky.

Ťan Šan kvete i na podzim

Přestože jdeme zařízlým údolím, výhledy jsou fantastické a lesní cesta je příjemná a jen zvolna stoupá. Zhruba hodinku od plánovaného táboření potkáváme skupinu asi 7 Kazachů, kteří nás opět zvou na čaj a kávu a dokonce nám uvaří i skopový guláš s těstovinami, který je naprosto luxusní. Také nás varují před medvědy a vlky. Zvířata jsou plachá, ale na medvěda není vzácnost narazit. Bohužel žádného nespatříme. Po nějaké době se rozloučíme a pokračujeme dál podle plánu. Do tábořiště docházíme za šera, jsme cca ve 2 800 m mezi mokřady a zima je tu opravdu vlezlá.

Kazašští přátelé nám vaří skopový guláš

Den 3.

Opět vyrážíme celkem pozdě a čeká nás přes 1 000 výškových metrů stoupání. Ráno je opět krásné a slunečné, vítají nás zasněžené vrcholky okolních hor a božský klid, který narušují jen ti protivní ovádi. Chvíli pokračujeme lesem a pak uhýbáme doleva podél přítoku Talgaru. Zde se nám už otevírají nádherná panoramata, nad kterými se tají dech. Chvíli jdeme ještě po travnaté stezce, ale ta se záhy změní v kamení a my stoupáme sutí vzhůru k ledovcovému jezírku, u kterého najdeme útočiště pro další noc. Po levé ruce máme mohutnou zasněženou stěnu neznámého kopce, ze kterého co chvíli padají menší laviny, které doprovází mohutné hřmění. Utáboříme se, uvaříme večeři i čaje, protože jsme ve 3 800 m a chlad se hlásí o slovo. Ale díky chladu a jasné obloze se můžeme kochat hvězdným nebem, které se jinde, než v horách nevidí.

Dobré ráno v cca 3000 metrech

Den 4.

Čeká nás zatím nejnáročnější den. Sice, co se převýšení týká to není zas tak hrozné, ale musíme se přes ledovec Turistov vydrápat do stejnojmenného sedla. Možnosti jsou dvě. Jít přes kamení do 4 000 m a pak se po hřebeni vrátit do sedla, nebo nasadit mačky a vzít to přes ledovec. Nemáme lano a přes ledovec se jedné části skupiny nechce, druhá nasazuje mačky a jde přímo do sedla.

My se plahočíme kamením a bahnem. Těžko říct, co je v tuto chvíli bezpečnější. Naše cesta klouže a nad námi jsou poměrně velké převěje. Na druhou stranu vyrazit nenavázaní na neznámý ledovec, také není žádná výhra.

První zasněžené čtyřtisícové vrcholky

Setkáváme se v sedle. Odsud už vidíme cíl celého treku, a to čtyřtisícový Pik Sovětov v celé jeho kráse. Hora je to impozantní, z jedné strany ostrý hřeben, z druhé majestátní ledovec. Dále klesáme do údolíčka Kyzylsaj, kde se napojíme na pěšinku značenou mužíky. Jdeme po kamení obklopení zasněženými kopci. Je to pohled pro bohy. Pěšinka ústí v kolmo probíhajícím údolí Ozernaja se stejnojmennou řekou. Původně si myslíme, že budeme muset brodit, ale mužíci nám ukazují cestu i po pravém břehu až do tábořiště nedaleko řeky.

Údolí Ozernaja

Toto tábořiště nazýváme sviští, protože si člověk musí dávat opravdu pozor na kotníky, aby nešlápl do sviští nory. Jejich pískot se ozývá ze všech stran. 

Svišti kam se podíváte

Tak tak postavíme stany a spustí se bouřka i s krupobitím. Naštěstí nemá dlouhého trvání, následně vyleze sluníčko a my pozorujeme duhu nad horským masivem, který tvoří hranici Kazachstánu s Kyrgyzstánem. Jdeme brzy spát. Start je naplánovaný na 4 hodinu ranní.

Relax den před výstupem

Den 5.

Plán je plán, ale skutečnost jiná. Ve 4 ráno nás budí déšť. Posouváme budíka na šestou a uvidíme, zda se nám podaří vrcholu dosáhnout. V 6 ráno už neprší, vylézá sluníčko a my rychle házíme věci do batohu, stany necháváme dole a relativně na lehko vyrážíme směr Pik Sovětov.

Pohled na Pik Sovětov (vpravo ve stínu) ze sedla Turistov

U potoka dobíráme vodu, je teplo, tak se bude hodit. Podél potoka stoupáme nahoru, pak prudkým kamenitým svahem do sedla, kde je krásný výhled nejen na údolí Ozernaja, ale i na Velké Almatinské jezero a město Almaty. Popravdě pohled na město v nás vyvolává smutek, že to tak nějak všechno brzy skončí. Ale dnešní den máme ještě před sebou, a tak se vydáváme vzhůru.

Vydáváme se na cestu vzhůru

Sovět sice z dálky vypadal moc pěkně, ale nahoru se jde pouze a jen po velkých nestabilních kamenech a v dálce je slyšet i občasné hřmění. Jak se asi dostaneme dolu až sprchne? Posledních 200 výškových metrů vyběhneme sprinterským tempem. Pik Sovětov 4 317 m. n. m. nás přivítá krásnými výhledy, srdce plesá, ale ne dlouho. Přiženou se mraky a okolí se, jak oponou, zatáhne.

Vrcholovka

Užíváme si výšky, fotíme, dáváme si vrcholovou čokoládu a vrcholový rum a se zhušťující se oblačností a počínajícím sněžením se odebíráme dolů. Čím jsme níž, tím více se sníh mění v déšť, ale obavy nebyly na místě. Dolů se jde kupodivu pěkně.

Klesání do údolí Kyzylsaj

Kolem 4. hodiny odpolední jsme zpět u stanů. Nikomu se z hor nechce, a tak se rozhodneme ještě jednu noc zůstat. Nálada je skvělá. Splnili jsme si všechno, co jsme chtěli.

Táboření skoro ve čtyřticícovce

Den 6.

Nepospícháme, užíváme si přírodu. Co ve městě? Jediný náznak reality a civilizace nám nabídne vojenský vrtulník kroužící nejprve nad námi a pak po kazašsko-kyrgyzské hranici. Už o nás vědí. Líně balíme stany, dáváme poslední skupinovou fotku a jdeme směr Velké Almatinské jezero (jedná se o přehradu, která dodává městu vodu). Tady si objednáváme taxi směr hostel. S taxikářem ještě domlouváme výlet na druhý den, dáváme po šesti dnech sprchu a vyrážíme na koňské a koňakové hody do nedaleké restaurace.

Místní koňské a ovčí dobroty

Almaty samo o sobě moc hezké město není, ale je dobré si užít místní gastronomii, kde převládá koňské a skopové maso. Určitě vyzkoušejte místní kvalitní koňak nebo tradiční vodku, obojí se prodává na gramy a panáka nedostanete - jen „butylku“. Rozhodně nedoporučuji místní specialitu Kumis aneb zkvašené kobylí mléko. Člověk ani nepochopí, že to mohou opravdu konzumovat.

Ve vzdálenosti 200 km severozápadně od Almaty se nachází oblast Tamgalské soutěsky v pohoří Chu-Ili, kde byly objeveny petroglyfy vytvořené v období 2 tis. let před Kristem, až po počátek 20. st., v pozoruhodném počtu až 5 000 obrazů.
 

 Petroglyfy v Tamgale

Dalších 200 km, tentokrát na východ, se nachází Národní park Čarynský kaňon, který svým zbarvením připomíná zmenšeninu amerického Grand Canyonu. Je dlouhý 154 km a protéká jím stejnojmenná řeka. Jeho stěny dosahují výšky až 300 m, a navíc tu žije mnoho druhů fauny a flóry, z nichž několik je kriticky ohrožených.

Čarynský kaňon

V Kazachstánu určitě není tolik krásných treků co ve vedlejším Kyrgyzstánu, nebo další postsovětské republice Tádžikistánu, ale určitě si zaslouží pozornost všech milovníků hor. Přestože námi vybraný trek je poměrně známý, na cizince tam nenarazíte. Jen na místní horaly, kteří se neskrytě diví vaší přítomnosti, jsou za ní vděční, a to dokazují svojí neskutečnou laskavostí a pohostinností.

Pastevec v Tamgale