Malebné kopečky Zakarpatské Ukrajiny

Svidovec, Krásná polonina, Boržava

Kdybych měla popsat ukrajinské poloviny, řekla bych, že jsou vlídné a přátelské. S vynaložením celkem malého úsilí se dostanete do nádherné zeleně zvlněné krajiny, pozvolna klesáte a stoupáte nenáročným terénem, máváte ovcím, kravám a koním a pojídáte borůvky, večer si popíjíte čaj a pozorujete západy slunce… Pokud máte už nějaké chození v životě za sebou, po treku na Ukrajině se nebudete cítit na zápis do soukromé Guinessovky, ale rozhodně to bude moc příjemně strávený čas. Co se týče vody, na mapy.cz se dá celkem spolehnout a v kombinaci s nějakou papírovou je to jistota. Je dobré vědět, kdy bude další pramen, ale každý den člověk potká minimálně dva (jen na Boržavě je jich míň, ale jeden denně je určitě).

1.–4. den: z Rachova do Koločavy (pohoří Svidovec a Krásná polonina)

Délka: 90 km. Trasa na mapě: https://mapy.cz/s/3wPR1.

Do startovního bodu jsme se dostali nejprve vlakem do Košic, odtamtud autobusem Regiojet do Mukačeva a z tohoto města ukrajinským autobusem do Rachova (i když je to jen 160 km, vzhledem ke stavu asfaltu to trvá 4 hodiny a stojí to 180 hřiven za osobu). Zatímco první dva spoje jsme měli předem vyhledané a koupené přes internet, u třetího jsme prostě jen spoléhali, že snad něco pojede – a jelo. Dnes už víme, že na vyhledávání autobusových spojů je dobrá stránka https://bus.tickets.ua/en, ale ta zobrazuje jen spoje umožňující on-line rezervaci, a vůbec nejlepší že je http://bus.com.ua/, nejlíp fungující přímo v ukrajinštině, protože tam máte možnost zobrazit si spoje i s nižší mírou spolehlivosti. Pokud by ale obojí selhalo, zcela určitě se vám někdo sám od sebe nabídne, že vás sveze – ale samozřejmě za peníze. My jsme takhle jeli snad čtyřikrát a většinou jsme ani nestihli začít stopovat, vnutili se sami.
 

Když nás v šest večer autobus vysadil v Rachově, koupili jsme ještě nějaké jídlo a vodu a vyrazili do hor, abychom mohli spát pod stanem. Šli jsme po trase, která je v mapách.cz značená jako cyklostezka, v terénu je značená modře (na Zakarpatské Ukrajině jsou barvy jako v ČR, protože značení zakládali za první republiky Češi). Utábořili jsme se ve výšce cca 1300 m. n. m blízko vrcholu Terentyn, na kterém stojí vysílač, a dost nepříjemně nás překvapilo, jaká byla zima. Další dny to naštěstí už bylo o dost lepší, i když jsme tábořili i výš, a tak jsme ani nemuseli litovat, že jsme nechali doma rukavice a čepice.
 

První den jsme šli 20 km přes kopce Bilinska, Stara a Mala Bliznica, za níž jsme uhnuli doprava a napojili se na červenou hřebenovku, která šla dále Velkou Bliznicu (1881 m). Po téhle červené jsme se pak drželi až do Koločavy. Tuto noc jsme spali na kopci Kračunjaska (1686 m), což je vrchol nad lyžařským střediskem Dragobrat. S vodou to ten den byla pohoda, studánek či pramínků bylo dost. Turistů jsme moc nepotkali, ale zjistili jsme, že to tu je ráj motorkářů.
 

Druhý den ráno nás ze spánku vytrhl hluk přijíždějícího autobusu. Připomínám, že jsme spali na kopci ve výšce 1700 m. n. m, kam vedla všeho všudy jedna děravá štěrková cesta, ale ano, byl to autobus. Ten den jsme jich potkali ještě několik. Vozily turisty k jezeru Dohjaska, kolem kterého jsme přímo nešli, ale viděli jsme ho shora.
 

Naším velkým tématem byli medvědi. Přestože někteří zkušení horalové se na internetových fórech dušují, že medvěda na Ukrajině nikdy neviděli, takže tam určitě skoro nejsou, statistiky jsou jasné – hned po Rumunsku je jich tam nejvíc v Evropě. První dvě noci jsme spali na hřebeni (uprostřed naprosto všudypřítomného borůvčí, ale borůvky naštěstí ještě nebyly zralé), což by mělo být bezpečnější než uprostřed lesa, ale zase tam nejsou stromy, které ochrání před větrem a na které by se dalo pověsit jídlo.

Třetí noc jsme spali celkem nízko, kde stromy byly, a tak jsme všechno jídlo, odpadky i kosmetiku zabalili do tašek a pověsili pomocí úplně nového 30metrového paracordu na cca 300 metrů vzdálený strom. A ulehli. Za chvíli poté nás vyrušilo nějaké čichání kolem našeho stanu a následně štěkot a cinkot zvonců – bača tudy vedl ovce dolů. Druhý den ráno byl bača na nohou dřív než my a vedl je stejnou cestou zase nahoru, takže jsme si pozorování ovcí skrz stanové okénko mohli užít hned dvakrát. V klidu jsme vstali a vydali se pro jídlo – a u našeho stromu jsme zjistili, že igelitka je úhledně pověšená za ucho na nízké větvi a zbrusu nový paracord je fuč. Je smutné z toho podezírat baču, ale… no, dejme tomu, že to lano potřeboval víc než my. Ale že si nevzal ani flapjack, ani hašlerku, to je divný.

Třetí den jsme sešli do vesnice Usť-Čorna, ale koukali jsme ji co nejdřív opustit, protože malebná není ani trochu a zajímavého v ní není taky nic (pár hospod tam je, ale dovnitř jsme nešli). Akorát jsme si koupili nanuk, chleba a sušenky.
 

Když jsme se z údolí řeky Teresva, kde leží Usť-Čorna, vyšplhali zase trošku nahoru, chtěli jsme si nabrat vodu. Pramínek se ale nacházel na nejspíš soukromé louce, takže jsme nabírali za ne nepříliš uklidňujícího štěkání psů. Ale pak nahoře – těch borůvek všude!
 

Čtvrtý den chůze jsme už kolem třetí odpoledne byli v Koločavě. Nic jsme si o ní předem nezjišťovali, proto nás trochu nepříjemně překvapilo, že není tak malebná, jak si ji člověk představuje při četbě Nikoly Šuhaje. Tradičních dřevěných domků tam už moc není, spíš rozestavěné či nedostavěné cihlové, docela dost nepořádku, a to jak kupy štěrku a jiného stavebního materiálu, tak opravdu odpadků, kterých jsou řeky Terebla a Suchar bohužel úplně plné. Na druhé straně množství krav, které se tam zcela svévolně a neuspořádaně pohybuje na silnicích (a řidiči k nim mají docela respekt!) je ohromující. A když se člověk soustředí na celek, hlavně na hory obklopující celou vesnici a na atmosféru, která je úplně jiná než kdekoli u nás (a proto přece člověk cestuje), může se mu i Koločava líbit. I když si přiznejme, že být Čechem v Koločavě je nuda. To už snad i Ukrajinci jsou tam vzácnější.
 

5. den: na kole k Siněviru a do vesnice Svoboda

Délka: 66 km. Trasa: https://mapy.cz/s/3wQji.

Jde-li vám ale o ty tradiční zakarpatské vesnice, musíte se vydat ještě výš do hor. My jsme si pátý den v Četnické stanici půjčili kola (za dost šílených 400 hřiven na osobu a den) a jeli k jezeru Siněvir přes krásné lesy a moc pěknou vesnici Siněvirská Polana. Pak jsme pokračovali po štěrkové cestě až do vesnice Svoboda, která byla bezpochyby třešničkou na našem etnograficko-kulturním dortu.
 

6. a 7. den: planina Borža

Délka: 27 km. Trasa: https://mapy.cz/s/3wQjE.

Z časových důvodů jsme z Koločavy do Mižhirje jeli stopem a pak z Mižhirje autobusem na odbočku k vesnici Rička. Tam bylo krásně. Už trošku méně hezké pak bylo, když jsme ztratili cestu (neznačenou ovšem, takže mít na ni jakékoli nároky bylo naivní), která nás měla, jak jsme doufali, dovést na hřeben. Ztraceni v borůvčí jsme narazili na manželský pár důchodového věku, co tam byl na borůvkách. Když jsme se ptali na cestu, každý měl na věc jiný názor. Vzešla z toho menší manželská krize, ze které jsme se tiše vytratili a s pomocí GPSky v mobilu se skrz les a houštiny prodrali nahoru.

Rozhodli jsme se strávit večer a noc na místě v mapách označeném jako tábořiště, takže jsme se asi neměli moc divit, že jsme tam nezůstali sami. Kdyby to ale byli pokojní turisti… Místo toho přijelo pět Ukrajinců na malém traktoru, dva muži, dvě ženy a dítě, a zahájili piknik, zatímco my jsme si z nasbíraného dřeva dělali táborák. Docela jsme si popovídali, protože jeden z nich pracoval kdysi v Česku, asi snad jako 90 % chlapů v Zakarpatí. Vtom však začalo pršet a Ukrajinci si teprve teď uvědomili, že ještě nemají postavený stan.

Jak déšť přecházel v dost blízko hřmící bouřku a kroupy, nestavělo se jim zrovna nejlíp, i když jim Michal radil, jak efektivně utahovat šňůrky. Když už byla krup souvislá vrstva všude kolem a daly se nabírat plnými hrstmi, dost jsme se divili, jak pěkně to jejich stan ze supermarketu (to nám sami prozradili) přežil. Ještě víc jsme se však divili, když poté, co bouřka přešla, borci vylezli ze stanu, z lavičky na sezení si motorovkou nařezali polínka, polili to naftou a udělali táborák.
 

Sedmý den jsme pod zamračenou oblohou došli pod Velikij Verch, pod kterým jsme se spustili dolů k vodopádu Šepot. Pozoruhodnější než ta vodní masa bylo ale spíš množství stánků s jídlem a suvenýry a též slézající se účastníci hippie festivalu.

Na závěr jsme zažili ještě i zajímavou cestu vlakem z Volovce do Mukačeva, pěkné, i když malé mukačevské centrum, Užhorod a jako příjemné překvapení i Košice.
 

A ještě pár fotek pro potěchu oka...