Můj první horský maraton byla výzva - „napříč Šumavou"

On už několik let běhá ultramaratony a já ho na většině závodů doprovázím. Ta atmosféra, která panuje na takových delších závodech, je úžasná. Další přidanou hodnotou pro mě je, že je to v přírodě. Na všech mých dlouhých bězích (přes 30 km) mě doprovázel právě on. V březnu 2021 jsem poprvé běžela přes 30 km a o dva měsíce později svůj první maraton. V srpnu nastal ten správný čas zkusit můj první horský maraton.

9. 8. 2021
Dostávám bláznivý nápad, že bych chtěla zkusit etapu přeběhu Šumavy. Svěřuji se Vítkovi. Ten neváhá a zajišťuje hlídání pro kluky během několika minut. S úsměvem mi sděluje: „Hlídání domluveno, začni balit! Zítra běžíme …“

Večer před maratonem trávíme společným zdobením dortu. Syn měl narozeniny a zítra nese dort do školky. Usínám s myšlenkou na to, jak doběhnu na Starou Hůrku. 10.8. nastává den D.

8:00 
Babička si bere mladšího ze synů, druhého odvážíme i s dortem do školky. Vyrážíme autem směr Dešenice. Nervozita stoupá, motýlci v břiše mají hemžení a na mysl mi vyplouvá státnicová otázka o předstartovních stavech, což mi vyloudí úsměv na tváři. V telefonu raději kontroluji odjezdy autobusů z Hůrky. Vítek povídá: „17:54, ten bude náš.“Já v mysli doufám, že ho stihneme.

9:20
Příjezd do Dešenic a rychlá kontrola vybavení, nezbytné foto na nádraží, načíst trasu v hodinkách a jde se na věc.

9:38
Zapínáme hodinky a vybíháme...

Prvních 5 km je pro mě vždy velkým utrpením. Vím, že je nesmím přepálit. Běžíme okolo Nýrské přehrady a já se kochám. První pětka za mnou a ten průměr není vůbec špatný, běží se mi fakt krásně. Vítek mi cestou ukazuje, kudy poběžíme a já se snažím nemyslet na tu šílenou vzdálenost, která mě dělí od těch kopců přede mnou.

V Hamrech vbíháme do lesa a valíme první prudší kopce. Cesta mi ubíhá, hodinky ukazují 15 km, když jsme na rozcestí pod Ostrým. Kousek se snažím běžet, potom ale nohy tuhnou a já přecházím do rychlé chůze. Snažím si držet rychlé tempo. Neflákám se a brzy začínáme docházet chodce před námi. Jak příjemně to člověka pohladí, když někoho předejde a brzy mu zmizí z dohledu.

Závěrečné prudké stoupání na Ostrý je pro mě jak rychlolezení. Už jsme nahoře a všude je hodně lidí. Rychle se fotíme, pohladím si křížek a prcháme dolů. Technický seběh mi jde dobře. Pak přichází asfalt. Tempo mám skvělé, ale začíná mě píchat v boku, skoro se nemohu nadechnout a tak musím zvolnit. Nohy a hlava jsou v dobré formě, ale břicho stávkuje ještě dalších několik metrů.

Krize přichází okolo 21 km. Hlavou mi běží, že nejsme ještě ani v půlce a tak to zachraňuji gelem a zchlazením v potoce. Nádech výdech a jdeme dál. Žaludek je ještě nějakou chvilku nespokojený, ale běžíme dál. Na 26. km pod kopcem nasazuji sluchátka a na Rozvodí mě doprovází můj běžecký mix. K Černému jezeru kličkujeme mezi lidmi a bahnem, které tam udělaly lesní stroje. Následuje fotka na Černém jezeře, osvěžení a rychle pryč od lidí.

Probíháme Železnou Rudou. Je mi hrozné vedro a Vítek mě uklidňuje, že už jen za kopcem je cíl (to jsem ještě netušila, jak náročný ten poslední kopec je). Rychle se chladíme a doplňujeme vodu. Přichází 36. km a na mě padá krize. Bolí mě žaludek, nemám chuť na jídlo ani na pití a Vítek mi podává lahvičku s magnesiem, aby se mi ulevilo.

Nutím se něco sníst, ale vůbec mi to nechutná a není mi dobře. Snažím se nezastavovat a neustále jít. Vím, že kdybych zastavila, asi bych tam zůstala. Uhýbáme ze stezky a já vidím pěšinku, která se za chvíli ztrácí a končí v podmáčené trávě. Chvílemi mi bažina žere boty tak, že se mi skoro vyzouvají. Každý krok je náročný, ale nezastavuji, udržuji pomalé strojové tempo.

Začínám se strachovat, zda stihneme autobus domů. Odtud není cesty zpět, musím se kousnout a jít dál. Zachraňuje mě Vítek hrstí borůvek. Žaludek se trochu uklidnil a mě přijde, že se začínáme dostávat na vrchol Polomu. Ten přichází asi na 40. km. Stojíme na jednom z vrcholů Polomu, jsem šťastná jako blecha. Pár fotek na vrcholu a valíme dál. Vítek rychle propočítává, zda stihneme autobus. „Musíme běžet a stihneme to.“ No jo, běžet. Ale jak? Nohy, jak kdyby je hodily do betonu.

Cesta vede trávou, která vlaje ve větru. Vlastně mám chvílemi pocit, že vlaju ve větru také. Jsem prošitá jako deka, ale vím, že dnes už to nějak dám.

Seběh k jezeru Laka byl nekonečně dlouhý. Už jen 2,5 km do cíle. Vítek kontroluje čas a měli bychom to stihnout, jen musíme z cíle ještě dalších 2,5 km běžet na autobus. Ta představa je pro mě strašná, ale chci ještě dnes domů.

Konečně jsem v cíli. Slzy mám na krajíčku. Na telefonu raději kontroluji odjezd autobusu a zjišťuji, že si Vítek spletl čas a my už nemusíme běžet. Do Hůrky docházím s úsměvem na tváři a dáváme si jednu zaslouženou Plzeň.

Za námi je další intenzivní zážitek.

Text a foto: Silvie Slupská