Na kole za pramenem řeky Mže

Start i cíl jsme si vybrali v Tachově. Čistě z praktických důvodů. Z Plzně tam dobře dojedeme autem. Je tu kde zaparkovat. Věci na převlečení si necháme v autě a s sebou bereme jen malé batůžky. Ale hlavní je, že se přesně odtud dá naplánovat k prameni řeky Mže pěkný maratónský okruh. Což byl základ naší výzvy. Trasa musí mít nejméně 40 km.

Vybrali jsme záměrně zpevněné povrchy, cyklostezky či málo frekventované silnice. Doporučujeme zaparkovat u sportovní haly přímo v Tachově. Je to na okraji města a cyklostezkou (2138), která kopíruje žlutou turistickou stezku, vyjedete přímo do přírodního parku Český les. Začíná se tu hned „zostra“ (alespoň z pohledu nás cyklovýletníků), však je taky nedaleko místní sjezdovka „Na Vysoké“.

Kdo by si chtěl trasu prodloužit hned na začátku, po necelém kilometru je krátká odbočka na rozhlednu Vysoká (563 m n. m.) a pár metrů dál památník, jež vzpomíná na bitvu u Tachova (r. 1427 n. l.).

My ale měli jiný cíl a pokračovali dál cyklostezkou kolem vodní nádrže Lučina. Téměř na jejím konci jsme přejeli z přírodního parku do chráněné krajinné oblasti Český les. Šlapali jsme si pěkně po asfaltu a přesto mezi poli, loukami a lesy, sem tam jsme minuli nějakou vesničku, ale jinak pusto a prázdno. Jen příroda, ticho a vy. Ale znamená to taky, že je třeba vzít s sebou velkou svačinu a hlavně dostatek pití.

Za vesničkou Obora kolem kopce Jezvinec jsou nádherné lesy. Vysoké kmeny, mezi kterými se láme sluneční světlo a pod nimi koberce mechu jsou pohlazením pro oči. Při šlapání do kopce jsem se tím pohledem kochala, abych nemyslela na tu dřinu. A jak tak koukáte do lesa, vidíte spoustu hub. Co hub. Hřibů! Žel, naše malé batůžky by takové velikány nepobraly. A nakonec, přece si jimi naše Osprey miláčky „nezaprasíme“, ani nemáme nožík. Ovšem to jsme ještě netušili, co přijde.

Když už se mi zdála cesta do kopce nekonečná, díky nejlehčímu převodu zoufale pomalá a ještě jsem si všimla, že i krávy z okolních pastvin na mě nevěřícně koulely očima, zahlédla jsem nahoře v dáli Zdeňka, který gestikuloval, že už konečně odbočujeme. Ostře doprava, ale hlavně na rovinku.

U památníku místního hejtmana Josefa Böttgera, který se na konci 19 století zasloužil o rozvoj pozemních komunikací v okrese, jsme odbočili na cyklostezku směřující na hranice s Německem. Zvlněná polňačka lemovaná posedy co padesát metrů od sebe, nás na posledním úseku pěkně proklepala.

Hraniční přechod byste poznali i se zavázanýma očima. Nejprve jsem křečovitě svírala řídítka, aby mi nevypadla z rukou na té děravé cestě a pak najednou, „drc“ a já v tu chvíli netušila, zda jedu nebo stojím, než si hlava uvědomila, že jsme už na německém prahu a pouze se změnil povrch cyklostezky z děravé cesty na echt hlaďoučký asfalt. Po něm se nám jelo dobře i do toho krátkého kopečka, který na nás přivítal hned za hranicemi.

Cyklostezka nás dovedla do vesničky Hermannsreuth, kde na nás dýchla známá německá pečlivost a pracovitost. Odtud je to k prameni kousek a cesta tu tvoří jakousi smyčku. Takže zpět se dostanete opět na toto místo.

Doporučujeme se vydat směrem k prameni levou stezkou Tir 6, Herrmansreuth a zpět přijet pravou stezkou (Nurtschweg). Jednoduše proto, že nejprve tak navštívíte pramen a cestou zpět míjíte infocedule s historií řeky v chronologickém sledu (v německém i českém jazyce).

Máte vyznačen pramen na GPS? Pak pramen, respektive pramenný potok najdete snadno. Ze silnice jsme to vzali do lesíka a pak odbočili na louku.

Kola jsme hodili do trávy a k prameni jsme těch pár desítek metrů vydali po svých. Je v loukách u zaniklé osady a je vyznačen cedulkou. Zahlédnete jej i na dálku.

Českým územím protéká tento vodní tok pod jménem Mže až do Plzně, kde se z něj po soutoku s Radbuzou stává Berounka a přes Vltavu a Labe odvádí vodu až do Severního moře.

Lesními pěšinkami s postupným klesáním a neustálým krosením zatím nenápadného potůčku, který zurčí a bublá v příjemném lesním tichu jsme se vrátili zpět k Hermannsreuth.

Na to, že je to cesta z kopce jsme jeli tento asi dvoukilometrový úsek hodně dlouho. Každou chvíli jsme zastavovali a sbírali hříbečky, protože jsme už neměli to srdce je tam nechat. Jeden vedle druhého. Sváču jsme snědli, v jednom batohu nechali všechny naše věci a do druhého cpali houby. Hřiby, kozáky a křemenáče nejvyšší jakosti. Nezapomenutelný zážitek. V noci mě pak houby strašily ještě týden.

V Hermannsreuth jsme na hraničním přechodu pro pěší a cyklisty zpomalili a začetli se do pohnuté historie tohoto místa. Dnes již zaniklá osada Hraničná (Hermannsreith) byla starší částí německé  Hermannsreuth. Byla to vlastně jedna vesnička, kde státní hranice běžela přímo uprostřed.

Po druhé světové válce a odsunu němců se tato česká část (Hermannsreith) stala součástí hraničního pásma a byla srovnána se zemí. Celkem 23 domů dnes již připomíná pouze pamětní tabule s původními plány vesnice, jmény osadníků i čísly chalup. Dodnes se tedy zachovala pouze bavorská část obce - Hermannsreuth. Zde jsme tedy přejeli hranice zpět do Čech a pokračovali domů. Po proudu řeky Mže a z kopce.

Dolů to už šlo snadno. Snažili jsme se kolem cestiček moc nekoukat do lesa, protože jsme batoh měli narvaný houbami až k prasknutí. Naplnili byste tu i nůši. Terénní cestou, občas pěkně blátivou, jsme sjeli do Branky a pokračovali po silnici k Horní Výšině. Cestou jsem nasbírala své osobní rychlostní rekordy a současně doufala, že nebude někde v asfaltu díra. Profrčeli jsme vesničky Halže, Svobodka a dojeli do vísky Světce.

Úhledně uspořádaná vesnička, kde je k vidění také historická jízdárna z první poloviny 19 století. Krom toho je tu ale kavárna a cukrárna Světce s velmi příjemnou obsluhou, výbornou kávou, sendviči i zákusky. Sedět se dá i venku a nějaká ta sladkost je za odměnu.

Poslední dva kilometry nás vedli opět těsně kolem řeky Mže hezky udržovanou parkovou cestou „Knížecí alej“. Na to, jak jsme celou cestu nepotkali téměř živáčka, tak tady cyklisté pozor, je to parková cestička plná korzujících lidí, pejskařů a rodin s malými dětmi, tak jeďte opatrně a pomalu. Pěšina nás dovedla k plaveckému bazénu a sportovní hale, kde jsme měli zaparkované auto.

Do cíle jsme dojeli plni endorfinů a únavy, hlavou plnou zážitků a batohem nacpaným houbami. Prostě spokojení a usměvaví.

Challenge splněn. Našli jsme pramen jedné z plzeňských řek – Mže a zjistili, kde se skrývá její prameniště. Druhá výzva je turistická a původně měřila 42 km. Někde se ale asi něco zvrtlo a my našlapali přes pětačtyřicet. Vydali jsme se za pramenem Radbuzy. Víte, kde ho najdete?