Albánie, země překrásných hor

Až na konec světa k lidové architektuře a v Albánii k neodmyslitelně patřícím všudypřítomným „řopíkům“, opevněním komunistického vládce Envera Hodžy, která byla vybudována ze strachu před ruskou invazí po událostech v Česku v roce 1968.

A hned v úvodu musíme konstatovat, že prožitky a zážitky předčily naše obavy i všechna očekávání. Nakonec jsme zvolili cestu tam přes Maďarsko, Srbsko a Makedonii a zpět přes krásnou Černou Horu. Přes Makedonii jsme dojeli po dálnicích, až k Ochridskému jezeru, kde jsme v průsmyku na přechodu Radozhda(Mak) /Udenisht(Alb) překročili hranice Albánie. Jako mávnutím kouzelného proutku jsme se objevili v překrásné krajině. Ne, že by Makedonie nebyla hezká, ale bylo patrné, že v Albánii vliv suchého a teplého podnebí ovlivňuje ráz pohoří ve vnitrozemí více. Pás lesní vegetace téměř chybí, nebo je zastoupen křovinami či olivovými háji. Na hřebenech hor nebo naopak v údolích a kaňonech jsou krásně vidět několik miliónů let staré důsledky vrásnění z období jury. Vrcholky hor, které jsou vymodelované do nejrozmanitějších tvarů skalních masívů nebo naopak jen běžných kopců až homolí, jsou obnažené s viditelnými pozůstatky nekonečné eroze. Podél cest všudypřítomné sucho a prach.

 V automapě je cesta vyznačena stejně, ale ve skutečnosti může vypadat takto ...

 ... nebo může „silnice“ vypadat taky takto.

 

Jen chvilku překvapeně sledujeme cvrkot podél silnice a podnikatelský duch místních v podobě desítek myček aut v každé vesnici a stovek v každém větším městě. Nevěřícně hledíme na „mrhání“ v našich zeměpisných šířkách letos tak vzácnou H20, která neustále tryská z různých hadic podél cest a mizí nenávratně ve škarpě. Silnice je tak suchá, místy mokrá a vcelku dobrá.  Sestupujeme z hor směrem k pobřeží a ocitáme se v centrální části, jižně od Tirany, hlavního města Albánie. Už se těšíme k moři.

V nižších polohách a v rovinách poblíž moře, vedle všudypřítomných myček, vidíme, že Albánie je zemědělská země a tak máme možnost pozorovat obchodního ducha Albánců podle toho, co se kde pěstuje. Tak postupně míjíme melounária, broskvetária, rajčatária, cibulária, či stánky s olivovým olejem, bylinkami, rakijí a medem, a taky nespočetně pouličních grilovačů a grilovaček kukuřice.

Melounárium

U moře je skvěle. Písčité nebo oblázkové pláže. Útesů málo. A hlavně jen pár Albánců a velmi málo turistů z jiných zemí. Na oblázkových plážích, které jsou průzračnější než zvířené písčité, téměř nikdo. My jsme našli cca 2 km pláže, a když se v poledne zaplnila, bylo na ní šest slunečníků. Jeden mladý cestovatelský pár bivakoval ve stanu pod převisem při ohništi dlouhodobě, což se dá v Evropě snad jen v Albánii.

Oblázkové pláže s průzračnou vodou a neskutečná radost

  Meditace na hladině...

Vylidněná pláž, léty ostřílení plážoví dobrodruzi pod slunečníkem a mladá dvojička v bivaku pod skálou v pozadí.

Pokračujeme podél pobřeží až na samotný nejjižnější cíp Albánie k řeckým hranicím na dohled Korfu. Obavy našich kamarádů, že v Albánii nás může někdo i zabít, se nenaplňují. Albánci jsou milí, pozorní a rádi se s vámi dají do řeči. Obzvláště v zapadlejších oblastech. Dle průvodce víme, že je třeba vstřícnost přijmout a tak se rukama nohama domlouváme a vesele komunikujeme. Jediné, co se dá Albáncům vytknout, je spěch v autech. Taky se uvádí, že Albánie je v počtu dopravních nehod na prvním místě v přepočtu na počet obyvatel. My naštěstí viděli jen jednu malou. Bezohlednost řidičů ve městech a nebezpečné manévry na křivolakých úzkých silnicích podél pobřeží, je třeba pobrat v klidu. Nikdy totiž nevíte, kdy se na vás nějaký ten Mercedes odněkud nepřiřítí. Ano Mercedesy (a dnes i Audiny) v Albánii vládnou silnicím a ne nadarmo se v dobách minulých říkalo, že Mercedesy se v Německu vyrábějí, ale v Albánii parkují.

Spěch všech albánských řidičů je paradoxní z hlediska toho, co vše můžete na silnicích za kteroukoli zatáčkou potkat. My jsme měli tu čest, odhánět z předkapoty koně, osla (se spřežením), krávy, stovky koz a ovcí, hejno hus, ještěrky i sprintující želvu.

 Dnešní albánské hejno hus na přechodu jako Beatles na Abbey Road před padesáti lety.

Už víme kam ta želva tak sprintovala. Pracovat na tom, aby fauna Albánie nevymřela.

Opatrnou jízdou jsme dojeli až na úplný jih Albánie do překrásného starověkého Butrinti s odhaleným pozůstatkem divadla z 3. století př. n. l. a dalšími památkami. Cestou jsme navštívili jiné menší archeologické vykopávky v Apollonii, klášter Ardenica, zříceninu kamenného hradu nad Himarou či pevnost Porto Palermo.
 

 Zákulisí asi 2 300 let starého divadla.

Klášter Sant Mary v Apollonii.

Antické město Apollonia a pozůstatek bouldeteria.

 Klášter Ardenica, ve kterém jsou opět mniši. V průvodci se píše, že pokud je zavřeno, můžete zaklepat. Nám se naštěstí dřevěná vrata otevřela sama.

 Kamenný hrad nad přímořským letoviskem Himara stále žije.

Po obrátce se vracíme vnitrozemím poznat také přírodní krásy. Zátoky jsou při západech slunce sice překrásné, ale v noci nás při pobřeží trápí vedro a komáři. Věříme, že ve vnitrozemí budou noci snesitelnější. Navštívíme Modré oko, což je mocný pramen, který průtokem 6 m³ za sekundu vychrlí z hlubiny více než 70m (dále se potápěči pro silný proud nedostali) rovnou pěknou říčku. Pramen vypadá opravdu jako oko, má neskutečně krásnou modrou, ale příšerně studenou, vodu.

Mocný pramen Modré oko vypadá opravdu jako oko.

Po konečně pohodové noci v horách se posouváme do vnitrozemí do údolí Drinu, největší řeky Albánie. Navštěvujeme citadelu a pevnost s vojenským muzeem nad městem Gjirokastra, které kdysi bývalo centrem impéria, kterému vládl Ali Paša Tepelenský (původem z nedaleké Tepeleny), který svým despotickým vládnutím na přelomu 18. a 19. století, válečnými výpady, lstí a intrikami, dosáhl v době Osmanské říše nezávislosti na sultánovi. Je nám stále více než jasnější, že jestli historicky někudy procházel střet různých kultur, náboženství, mocenských vlivů, válečných vpádů, diktatur a složitých politických situací, tak je to právě Albánie. Gjirokastra je toho příkladem, kdy např. v průběhu 2. světové války byla Gjirokastra okupována střídavě Italy, Řeky i Němci, aby se v roce 1944 stala součástí Albánie. Dnešní název nese město po Gjorgu Kastriottim, což je občanské jméno albánského hrdiny Skanderbega, který byl v 15. století hrdinným bojovníkem proti vlivu Osmanské říše a jakýmsi zakladatelem Albánie. Zajímavostí je, že Gjirokastra je též místo narození nechvalně proslulého diktátora Envera Hodži.

Poklidný trh v městečku Gjirokastra ..

...tank ve vojenském muzeu uvnitř pevnosti.

Postupně se přesouváme k severu. Navštěvujeme Vlóru a poznáváme noční život druhého největšího přístavu Albánie.  Zajímavostí je, že Albánie je nedotčená rozpínavostí nadnárodních řetězců všemožných fastfoodů. Navštěvujeme tedy jeden z místních a neskutečně si pochutnáme. Jak je bohatá historie, je bohatá albánská kuchyně. Neochutnat místní jehněčí, suvlaki, slaný jogurt, djathe (domácí albánský ovčí sýr), ryby a jiné mořské potvory či ranní silné espreso v místním baru za 8 Kč v přepočtu na naše, by bylo, jako projet celou Albánií se zavázanýma očima.

Noční život ve Vlóře. Mimochodem, tančí se tradiční řecké tance na albánské rytmy, ale videoklip v pozadí je ve stylu rasta (asi nějaké reggae). Města byla živá a hlučná, tak jsme v poklidu vynechali další i Tiranu.

Kamenný most na staré osmánské stezce.

Vracíme se k pobřeží. Opět několik koupaček v překrásném moři a finále naší cesty graduje u Skadarského jezera a následně v Prokletých horách, kde také Albánii opouštíme v jejím nejsevernějším cípu na hraničním přechodu Lepushe, který jako by vypadl ze známé pohádky Tři veteráni. Jen celník Lasica chybí, zato líný, znuděný, neskutečně pomalý a bohužel reálný albánský, ano.

Tak máme čas se pěkně rozloučit a někdy příště „Krásko“, snad už ne se špatnou pověstí.

Údolí v ranním oparu

Rybář

Zátoka a západ slunce

Zvedání závoje. Tak takhle se jmenuje kniha, kterou doporučují si vzít na opuštěný ostrov. My ji vzali do Albánie.
 

Až na konci Albánie