American Trail Race 2019 - den za dnem

Extrémní závod je v polovině trasy

Nejdelší bikový závod světa je zhruba v polovině. Peggy Marvanovou a Adama Závišku sice teprve čeká výrazně kopcovitější polovina trasy, ale už první poločas účastníky řádně prověřil. Především kvůli povodním to byl docela boj. Aktuálně zůstávají v závodě pouze 4 závodnici a nás těší, že Peggy a Adam jsou mezi nimi.

Předkládáme vám chronologický výběr příspěvků na facebooku, které píše buď Peggy, nebo Vláďa Marvan (otec Peggy) na základě telefonických hovorů.

1. června 2019

Šílený závod American Trail Race 2019 právě odstartoval. Z původně přihlášených 18 borkyň a borců jich na start nakonec nastoupilo 12. Kromě našich a italského tandemu, jsou všichni Američané. Nyní mají na startu příjemných 26°C. Velmi rychle jim ale teplota vystoupá na strašných 35 až 40°C. Pro naši dvojici s oblibou spíše ve sněhu, je to hned na začátek těžká zkouška.

2. června

Na pláži to bylo super. Ale včera strašně ubíjející asfalt a dneska i zítra vidina toho samého. Ze sluníčka máme kopřivku a Sushi ze supermarketu mi náladu nezlepšilo... Tak snad až dojedeme do Smoky Mountain bude líp.

Včera jsem omylem přejela hada. Až mi nebylo jasné, jak jsem mohla přehlédnout něco tak velkého. Ale chvíli na to by přejel Adam mnohem většího, kdybych ho neupozornila. Takže by se dalo říct, že mě trumfnul. Hadi ale nejsou problém, horší jsou psi.
Ti proti nám jdou s úmyslem boje a to je ani nepřejíždíme. Proti nim jsem se ale už naučila bojovat. Když proti mě běží pes s touhou sníst mě, probudí se ve mně obrovská agrese, jdu proti němu a přitom si představuji, jak v rámci své obrany nad psem vyhraju s pomocí převodníku. Je to morbidní, ale funguje to. Když na mě včera takhle jeden vyběhl, tak pak chudák nevěděl, co má dělat. Adam na to: „Nejdřív jsem taky měl nutkání toho psa dostat, ale potom když jsem viděl, jak sklopil uši a ocas schoval vyděšeně mezi nohy, tak mi ho snad bylo i líto, smál se. ????????????

Když tak jedeme po tom asfaltu, bavíme se vším možným. Třeba počítáním aut, která stojí u místních baráků. Někdy je u baráku třeba i devět aut a u těch nejpřehnanějších stojí kolikrát i několik lodí. Vlastně nám tenhle způsob plýtvání přijde smutný.

2. června

Peggy s Adamem včera v horku až 40°C ujeli 255 km. Myslím, že je to tak, jak to měli naplánované. Dnešní předpověď je opět horko až do 40°C. Přidám zkrácenou verzi jejich šlamastyk s koly před závodem. Celkově, jak mi to Peggy říkala, je to skoro na čtvrt knihy. Na letišti kola po příletu prostě nebyla. Po spoustě urgencích a dotazech se kola po více než 3 hodinách našla. Pak kola v pohodě odpočívala v hotelu. Následně s koly přejížděli do Severní Karolíny na start. Hned na autobusáku se kola ozvala. Byli tam sice několik hodin předem, ale až před odjezdem jim řekli, že bez registrace na speciální přepážce jim kola nevezmou. Takže stres ve frontách, ale odjezd nakonec jen taktak stihli.

Pak po cestě museli přestupovat a při přestupu zjistili, že kola v autobuse nejsou. Takže opět stres a spousta dotazů až našli kohosi, kdo jim řekl, že jim už kola dal do nového autobusu. Ten jim taky řekl, že autobus přijede za několik minut. Autobus ale stále nepřijížděl, tak opět stres zda v něm kola budou. Těch několik minut nakonec trvalo přes dvě hodiny. Pak přijel autobus, ale kolo v něm bylo jen jedno. Takže Peggy opět začala organizovat, vlastně autobus zastavila s tím, že se to kolo musí najít. Nevím přesně, jak dlouho to trvalo, ale asi opět skoro hodinu, než přivedli nakladače. Ten všem prozradil, že druhé kolo dal z neznámého důvodu úplně do jiného místa v autobuse, kde všichni druhé kolo našli a spokojeně odjeli.
 

3. června

Češi Peggy a Adam mají za sebou dva dny a 476 km. Zatím vede trať hlavně po silnicích. Včera jsem s Peggy telefonoval. Myslím, že za těch pár minut rozhovoru se toho událo celkem dost. Nejdřív jsem si všiml zvuků projíždějících aut. Připadalo mi, že je jich hodně a jezdí dost rychle. Pak Peggy říká: Adam vidí želvu (asi 30 cm velká). Adam ji běží ze silnice zachránit. Slyším zvuk projíždějícího auta a trnu. Ptám se: Je Adam v pohodě. Peggy odpovídá: Jasně, jen jsme rozesmáli toho řidiče. Oddychnu si a slyším štěkot psa následovaný huronským křikem Peggy. Pak mi připadá, že psi jsou najednou dva a řev Peggy nepomáhá. Peggy mi říká, že to musí na chvíli položit. Pak jsem s ní znova ve spojení a ona říká: V pohodě, lekli se aut a utekli.

4. června

Naše dvojice Peggy s Adamem urazila za tři dny 690 km a teď si právě razí cestu přes Smokey Mountains. Je zde nejnavštěvovanější rezervace v USA a největší prales na východním pobřeží USA. Ročně sem přijede přes 10 mil. návštěvníků, ti ale většinou zůstanou poblíž hlavních cest a silnic, takže turistické cesty jsou většinou opuštěné.

5. června

Dnes to měli závodníci ve Smokie Mountains velmi náročné. Vedoucí závodník havaroval a rozbil kolo. Naštěstí on je O.K. Další závodník podcenil rychlé noční ochlazení a do dalšího města po problematické noci ráno prý dorazil jako zombie. Dává si den volna. Závodníci na dvoukole už rozbili kolo dvakrát, sami jsou O.K. a po opravách kola jsou opět na trati. Navíc, část trasy ve Smokey Mountains je uzavřená a budou ji muset všichni objet. 

6. června

Peggy s Adamem ujeli za 4 dny 860 km. Trpělivě ukrajují kilometry ve Smokey Mountain. Opakovaně stoupají a klesají mezi 200 m n.m. a cca 1600 m n.m. Celkem mají ve Smokey Mountain ujet 1000 km.

Italská dvojice se po včerejších technických problémech s dvoukolem vrátila na trať. Ráno ale opět jeli do města. Dost je to zdrželo a musí to být ohromný záběr na nervy. Přeji jim, ať už mají to kolo v pohodě a mohou se vnořit do Kouřových hor.

7. června

Vedoucí závodník nakonec po pádu kolo opravil a mohl jet dál. Tima, kterého nepustili zaměstnanci parku dál po trati, to objel a už je na trati zpátky. Zo se zotavil z podchlazení a je také zpátky. Naši měli velmi špatné mobilní připojení. Za předcházející tři dny v národním parku neměli signál ani jednou. Normálně by signál nepotřebovali, ale museli řešit, zda projedou po trati, nebo to budou muset taky objet. Nakonec se povedlo a na jejich dotaz ohledně plnění pravidel a objížďky se jim na poslední chvíli ozval organizátor a informoval je, že by snad trať neměla být zavřená. Po trati se jim poté projet podařilo. Předevčírem jim celý den extrémně pršelo a v oblasti Mississippi, kam jedou, je hlášeno nebezpečí povodní. Mimochodem, v USA byl poslední rok nejmokřejší za posledních 124 let. 

8. června

Peggy s Adamem aktuálně: čas na trati 6 dní 23 hodin, ujeto 1327 km, nastoupáno 20245 m.

Updatováno: Včera na trati. Nevěděl jsem co to je varování Flash flood! Tak jsem si našel definici. Jedná se o velmi rychlé rozvodnění, které nastane nejčastěji do 3 hodin od deště. No a cestu našich dnes asi zastavil rozvodněný horský potok. Trvalo jim to asi tři hodiny, než se jim podařilo to obejít. Letos mají nervy drásajících situací dost a dost.

Za dobu, co to obcházeli je dojel další závodník, který byl asi 30 km za nimi. Viděl to a rovnou to objel. Následující obtížné stoupání absolvovali spolu. Na vrcholu kopce to ale bohužel jejich dočasný spolujezdec Zo vzdal a dál po trati nepokračoval. Vydal se po hřebenové silnici do nejbližšího města. To je velká škoda. Ten den měl totiž to nejhorší asi už za sebou. Jinak v oblasti, kde včera jeli, přes den velmi silně pršelo. Prší i teď a silné deště a jevy s tím související mají pokračovat i následující dny. Jediní další Evropané na dvojkole, kteří jedou za našimi, mají asi taky problém s uzávěrkou v rezervaci kvůli nebezpečným stromům. Tuto uzávěrku řešili naši před dvěma dny a nakonec mohli projet. Teplota včera 16°C.

9. června

Silné deště komplikují cestu. Když jsem krátce mluvil s Peggy, říkala mi, že si právě kupují ponožky, protože už nemají ani jedny suché. Množství nezpevněných cest se zvětšilo, ale je na nich hodně zpomalujícího bláta. Už jim prší 5 dní. Prší jim pořád, pouze se mění intenzita deště. Předpověď říká, že by mohlo přestat pršet v úterý. Italové se po objíždce vrátili na trať do Smokie Mountains. Zo se taky vrátil na trať do Smokies. Ve Smokies bojují na trati další tři borci, ale vypadá to, že to mají velmi náročné. Obdivuji, že všichni kdo se postavili na start, stále jedou, nebo se vždy vracejí na trať. Jsou to borci a drsňáci.

10. června

Naši se posunuli na 4. místo. Pořadí ale není nyní důležité. Závod je pořád „na začátku“. V této fázi závodu je důležitá bezpečná celodenní jízda, opatrování komponent kola a hlavně udržet na vysoké úrovni psychický stav.
Italové opět opustili trať. Peggy s Adamem tak zůstali v závodě jako jediní cizinci. Brian trať opustil a zatím se nevrátil. Počasí na trati bylo déšť, bouřky, teploty okolo 20°C. Dnes by ale deště mělo už být podstatně méně a teplota přes den okolo 25°C.

Kompletní výbava závodníka na 8000 km. Obsahuje oblečení do mrazu v horách, stan, spacák, GPS, satelitní tracker, dynamo, osvětlení, nabíjecí systém, nářadí, systém na úpravu vody, osobní potřeby, vodu a jídlo. Na obrázku samozřejmě není to, co na závodníkovi zůstalo po svlečení těch pláštěnek a batohu.

11. června

Peggy s Adamem: Čas od startu American Trail Race 2019 je 10 dní, ujeto 1880 km, nastoupáno 27 607 m.

Včera lepší počasí, žádné bouřky, prší jen občas. Italové jedou mimo trať, Brian se zatím na trať nevrátil. Takže původně se přihlásilo 18 borců. Na start přišlo závodníků 11. Po 10 dnech jich na trati v závodu zůstává 7. Naši už přejeli jedno časové pásmo a čas se jim posunul o hodinu zpět. Proti nám mají posunutý čas o minus sedm hodin.

12. června

Cyklistický závod American Trail Race 2019 (8000 km, 107 000 m stoupání)
Peggy s Adamem: Čas od startu 11 dní, ujeto 2076 km, nastoupáno 29 558 m.

Naši už projeli Severní Karolínu, Tennessee a nyní jsou ve státě Missisippi. Denně v průměru stoupají přes 2600 m a jedou přes 180 km. Bylo to taky za extrémního vedra, pět dní trvajícího deště, v zimě, v blátě, ve štěrku, za silných bouřek. 
Nyní jedou do oblasti častých tornád. Většina tornád je právě od dubna do června ve státě Missisippi, podél stejnojmenné řeky. K Missisippi se dostanou pravděpodobně zítra. Na dnešek naštěstí žádné tornádo varování není vydáno. Nicméně, podél řeky Missisippi jsou letos nejhorší záplavy od roku 1927.

13. června

Peggy: Jedeme si to takhle ráno po silnici a Adam: „Ty jo, za náma jede auto. Uhneš ty a nebo já?. Já na to: „Já nastupuju! vesele hlásím a pokouším se ve stoje předjet Adama. 
Adam vidouce, že mé zrychlení není zrovna rapidní se smíchem reaguje „Ještě že jsi mi to řekla, jinak bych to nepoznal.

Včera se Peggy snažila poslat zase pár fotek. Po hodině a čtvrt marného snažení jsem s ní krátce mluvil. Ani jeden z nás nevíme, kolik toho druhá strana slyšela. Pochopil jsem jen její klení na kvalitu sítě. Současně s tím bylo poznat nervové zatížení dané tou šílenou trasou. Není divu, že na trati v závodě je právě teď už jen 6 borců. Z cizinců pouze naši. 

14. června

Čas od startu 13 dní, ujeto 2458 km, nastoupáno 31 920 m.

Včera naši závodníci opustili stát Mississippi a přejetím mostu přes stejnojmennou řeku se dostali do státu Arkansas. Most je dlouhý 1586 m, široký 9 m a vysoký 36 m. Abych trochu přirovnal to, co dosud ujeli, tak je to jako kdyby na kole jeli z Prahy do Londýna a zpátky. Převýšení ale už zvládli třikrát větší, než je na trase Praha - Londýn - Praha. Dnes ráno vyrazili na trať v půl šestý ráno, jako první ze všech.

Přidávám ještě odkaz na online sledování:
https://www.marvanova.cz/online-stream/

15. června

Organizátor včera napsal: Z důvodu nebezpečných podmínek v Oklahomě a Coloradu se chystají změny trati, závodníky budu informovat. Vedoucí závodník měl předevčírem problémy s dehydratací. Pak ho včera chytil povodňový déšť a musel překonávat bláto a hluboký mokrý písek. Naši si už bláto užili minulý týden. Ale teď je to asi bude čekat znova. V USA je nejmokřejší rok za 127 let a navíc ty hlavní deště se nějak moc trefují na tuhle trať. Přeji jim, ať se to co nejdřív vylepší. Peggy mi říkala, že ten most přes Mississippi byl zatím nejhorší místo na trati. Kamióny v obou směrech a s cyklistou by se tam prostě nevešli. Za našimi jel celou dobu Truck s dřevem, ale naštěstí jel celou cestu za nimi a nepokusil se je předjet.

16. června

Včera na trati: Po dalším extrémně náročném dnu zůstali včera na trati pouze 4 borci. V první půlce závodu z 18 přihlášených je to hodně málo. Zůstali dva Američané Indiana Schutz a Lindsey Shepard a dva Češi - naše dvojice Peggy a Adam. Udržet tělo funkční při jízdě týden trvajícím deštěm, předtím několik dní při 35°C, chce velmi propracovaný postup a hodně zkušeností. Taky kolo musí vydržet extrémní podmínky. Je třeba projíždět zaplavená místa, velká část trati je bláto nebo bořící se, vodou nasycený písek. V tomto terénu musí závodník i kolo vydržet ujet denně okolo 200 km a nastoupat okolo 3000 m.

O zvířatech Peggy napsala: Na trati vídáme spoustu zvířat. Kolem nás běhají mimo psů i veverky, malí zajíčci, lítají kolibříci i jiní ptáci jako třeba orel, sup... Jsou tu i barevní ptáci jako by je někdo pomaloval oranžovým, modrým nebo žlutým zvýrazňovačem. Na cestě jsme mimo jiné potkali mnoho pásovců, mývalů, bobrů, lišku, černého medvídka a já dokonce i vlka. Je až podivuhodné, jak moc je vlk plachý, zatímco zdomácnělí psi vůbec... :-)

17. června

Naši mají za sebou 3000 km z celkových 8000 km. Včera jeli do 11 hodin večer a dnes už jsou na trati od 6 ráno (americký místní čas). Včera v oblasti, kde jeli, byla celý den výstraha na extrémní bouřky, kroupy a nebezpečný vítr. Naši ale měli kliku a do oblasti jader bouřek se nedostali. Složitější to budou mít celých 1200 km v Oklahomě. Do Oklahomy dorazí asi ještě dnes. Je tam velmi otevřený terén a není, kam se schovat.

18. června

Sjíždím si to takhle dnes k brodu - všude jen bahno a kamení. Přejíždím vodu a když už jsem na konci tak se spokojeně (s vidinou toho že jsem to zvládla a budu mít suché boty) plánuji vycvaknout z pedálu u kamenů lemujících břeh. Bohužel pro mě noha vycvaknout nejde. Zoufale padám v nulové rychlostí bokem do kamení. Tíhu mého těla i kola zastavuje koleno o nejvyšší z kamenů. A sakra! honí se mi hlavou. Chvíli ležím, chvíli zoufám. Zachraňuje mě růžová magie a zázračné finské masti (Artrogel a Icepower) a přítomnost mého skvělého manžela.  :-D Zatím to sice bolí, ale už to pomalu přestává... a taky si říkám, že rehabilitace na kole je ideální, ne? Takže místo závodění jsem si dnes naplánovala desetihodinovou rehabilitaci. 

19. června

Včerejší bouřku a déšť jsme se rozhodli přečkat v hotelu. Museli jsme sice sjet trochu z trati, ale umožnilo nám to se úplně usušit. Teď pereme oblečení, které nám už smrdělo neuvěřitelným způsobem. Cítili jsme se poslední dny jako bychom byli oblečeni do čpavku. Chvíli čekání využíváme k první výměně destiček, pořádnému vyčištění zubů  :-D a Adam k přehození zadního a předního pláště, aby mu vydržely do Salidy (cca 5000. kilometr trati). Věříme, že nám to v tom čistějším oblečení pojede tak, jako když jsme včera ujížděli bouřce.  :-D Mé koleno je už skoro úplně v pohodě. Finské masti Icepower a Artrogel jsou prostě magie. Jsem ráda, že jsem nešetřila váhu a vzala si jich tolik. Díky Pavlu Fuksovi z Medicalfox, že mi tyhle úžasné masti doporučil a zasponzoroval nás jimi.  :-) Není to poprvé, co nás zachránily. I na Laponské výzvě měly velký podíl.

20. června

Včera vedoucí závodník napsal. Z důvodu velmi nebezpečných podmínek na trati závodu, končím svůj pokus o překonání rekordu trati, a dál se budu pouze snažit dojet do cíle. To je myšleno s využitím nutných objížděk mimo trať. Na trati letos panují extrémní meteorologické podmínky. Běžná jsou pro oblast trati varování před extrémními bouřkami, bleskovými záplavami, kroupami přes 5 cm, větrem přes 110 km/h. Včera na jih od trasy taková bouřka a tornáda řádily. Takovou bouřku jsem ještě na radaru nikdy neviděl. Blesků bylo okolo 10 za vteřinu, šířka aktivního jádra s blesky byla 100 km široká a 150 km dlouhá, srážek bylo také extrémní množství. Bouřka šla ale směrem na východ a naše ve vzdálenosti přes 150 km minula. Když jsem večer mluvil s Peggy, říkala mi, že po dobu tří hodin před dojezdem, tu svítící oblohu na jihu viděli.

22. června

Tak na trati jsou opět velikánské změny. Indiana Schutz se vrátil na trasu a opět jede v čele závodu. První žena závodu Lindsey dnes trať opustila. Nyní na trati tedy zůstávají opět tři borci - Indiana a Adam s Peggy.

24. června

Naše heslo dnešního dne: Nikdy neříkej, že je tak blbě, že snad už nemůže být hůř! Překvapí tě, co všechno se ještě může podělat :-D

Dva dny zpátky jsme neodhadli zásoby vody. Bylo 102°F (39°C) ve stínu a my byli skoro stále na přímém slunci. Žízní jsme doslova šilhali a protože naše těla už byla nepoužitelná, zastavovali jsme v každém stínu. Furt jsme si jen vzájemně s pochybnostmi říkali: Zvládneme to?

A dnešní bouřka? No o tom snad někdy jindy. Aktuálně nejsilnější zážitek mého života a snad už nikdy takový nebude :-D

Mimo jiné - najeli jsme oba do trní. Takže sháníme, cokoli se dá, abychom si zajistili dalších 400 km k dalšímu cykloservisu. Snad to když tak zachrání montážní pěna...
 

Sledujte závod

Závod American Trail Race 2019 můžete sledovat online na: http://trackleaders.com/americantrail19?fbclid=IwAR2_O4lNcbnNu13dzg7CRT_3Q8bYpZNiOyOgF34kyX9ShUo7kRw8hT-NicI

Podle facebookového profilu Markéta Peggy Marvanová FanPage