BaikalBois přešli Bajkal z jihu na sever

Jaké byly reálné parametry trasy (délka a čas pochodu) a její náročnost oproti předpokladům?

V našich vlhkých snech jsme měli číslo 16. Neříkali jsme ho nikde nahlas, protože jsme nechtěli nastavovat moc vysoký očekávání a následně tak zklamat nejen sebe, ale i ostatní. Kupodivu se nám ale podařilo rybník přejít o pouhých 6 hodin pomaleji - teda za 16 dní a 6 hodin. Vzdálenost se oproti náhodný trase, kterou jsem si naklikal v autobuse na mapy.cz lišila o 4 kilometry - v sateliťáku máme natrekováno 684 km. Takže by se dalo říct, že jsme to celkem trefili. A co se týče náročnosti, tak i v týhle oblasti šlo všechno podle plánu - osmdesátikilový saně po ledu klouzaly jak dva naolejovaný sumo bojovníci a my si to teda vesele štrádovali dál na sever. Samozřejmě to nebylo úplně snadný, ale čekal jsem to horší...

Používali jste pro udržení kurzu navigaci?

Jen tu „integrovanou” - to znamená, že jsme šli furt za nosem. Měli jsme povětšinou parádní viditelnost, takže člověk viděl vlevo hory, vpravo hory, před sebou nic, za sebou svoje stopy a pak zase nic. Takže si stačilo pamatovat, že se jde tam, kde nic není. Mapy na telefonu jsme používali snad jen pro občasnou demoralizaci - vždycky, když jsme je otevřeli, hned nám došlo, jak moc málo jsme toho zatím ušli a jak moc hodně nám toho ještě zbývá.

Dalo se jít stále po přímce, nebo jste kličkovali mezi hromadami ledu?

Jak kdy. Byly dny, kdy člověk šel celej den ÚPLNĚ rovně po krásným ledu s občasnýma tarosama a pak byly dny, kdy člověk šlapal po tarosech s občasným spatřením čistýho ledu. Ale oproti vzdušný čáře od posledního nocoviště jsme kličkováním každej den nachodili maximálně 3 km navíc, takže nic extra.

Jaké bylo počasí?

Jaro. Týden před odletem na Bajkale padaly teploty k -40°C a když jsme tam přijeli, spolu se 120 kg zavazadel jsme evidentně přivezli i kousek toho globálního oteplování. Všechny dny jsme měli slunečný a teploty nám padly maximálně k 25°C pod nulou. Na začátku jsme z toho byli trošku smutný, že jsme se těšili na ty extrémy, ale ukázalo se, že toho bylo i bez nich až až.

Trápil vás přes den vítr a v noci mráz?

Trochu určitě, ale nic s čím by si Ternua goráč neporadil. Větší problém jsme ale paradoxně měli se sluncem - měli jsme fakt málo opalovacího krému a všudypřítomný slunce, který se odráželo od ledu, jak od zrcadla, dávalo našim obličejům slušnou bídu. Nateklý nosy, rty, puchýře - no, prostě KRASAVCI, jak se patří!

Spolupráce s místními klapla nebo byly komplikace?

Jediná spolupráce, kterou je třeba zmínit je snad pár panáků vodky, co jsme si dali s rybářema na jezeře. Ne, i krom toho jsme to všechno na místě zvládli bez problémů - dokonce jsme si tam udělali kámoše, u kterých jsme pak spali noc před odletem. Máma jednoho z nich o nás vlastně i napsala článek do tamních novin, kterej končí větou: „Ti Evropani jsou strašní extrémisti!”.

Výprava byla ohrožena před odjezdem. Dva týdny před startem sis přetrhl vazy v kotníku. Jaká byla diagnóza? Uzdravil jsi se zázrakem?

Když jsem četl zprávu z magnetický rezonance, opotil jsem se až na …, no úplně všude. Moc jsem tomu nerozuměl, ale v závěru byly za sebou slova „kompletní ruptura předního fibulotalárního vazu” a potom pár dalších, který mi nic neříkaly. No zkrátka a dobře, velký špatný. Na rehabilitaci den před odletem se mě sestra ještě zeptala, jestli by si mou nohu nemohla vyfotit na nějaký seminář, že to se prej jen tak nevidí. To mě teda taky moc nepovzbudilo. Nicméně s ortopedem jsme se dohodli, že nohu si snad přechodem víc rozbít nemůžu a že případnou operaci pořešíme po návratu. Zatnul jsem teda zuby, zahodil berle a jelo se. Říkal jsem si, že alespoň zkusit to musim. Nedokázal bych se těšit další rok… A světe div se, my to fakt dali.
 

Na Bajkale noha asi bolela, musel jsi ji nějak ošetřovat?

Měl jsem jí v takový bagetce. Tejpa, kompresní podkolenka, ortéza a pohorka. Na konci každýho dne, když jsem nohu vybalil, následovala masáž a rehabilitace. Celý to bylo strašně nechutný, protože druhou kompresku jsem někde ztratil a měl jsem teda jednu ponožku asi 20 dní v kuse. Pomalu nešlo s tou věcí sdílet stan.

Jak se v takových mrazech vaří?

No, první den jsme se spálili. Ne teda teplem, ale spoustou chyb. Totiž jasně - když je venku zima, kouří se i z vody, která je vlastně jen trošku teplá. A když si takovou vodou zalejete Travellunch, je to strašná věc. Ale ponaučili jsme se a další dny už jsme vaření mistrovali na „trojplotýnkovým sporáku“ - skládal se z benzíňáku MSR XGK, kterej svým teplem v závětří s přehledem ohříval plynový kartuše pro MSR Reactor a MSR Pocket Rocket. A jeli jsme na služby - tzn. jeden den člověk vaří, druhej den se stará o to, aby bylo kde spát – to znamená stavba paláce Hannah Exped.

Co bylo na celém přechodu nejnáročnější?

Jednoznačně rána. Motivaci pro rozepnutí vyhřátých Patizonů jsme museli hledat snad až v konečcích prstů na nohou. Snažili jsme se optimalizovat všechny procesy, ale první rozepnutí spacáku ráno nám každej den trvalo půl hodiny. Celej stan je namrzlej, nečeká vás nic příjemnýho a tak se prostě nechce vůbec ven, no. Co nám ale strašně pomáhalo, byly motivační zprávy, kterejma se každej den zahltil sateliťák - to byla neuvěřitelná paráda!

Jak se žije na ledové pláni ve dvojici. Nepřišla ponorková nemoc?

Veškerý zábrany jsme nechali v Česku, jakmile jsme sedli do letadla, řešili jsme spolu všechno. Co ví Láďa, nemůže nikdy nikdo jinej vědět. Fekální humor je denní chleba, pro konání jakýkoliv potřeby totiž není lepší místo a čas než právě teď a tady. Takže asi tak...

Ale co jsme tak nějak zjistili, je, že jsme oba fakt dost nekonfliktní kluci. Nehádali jsme se ani jednou, a když se člověku něco nelíbilo – třeba, že NĚKDO neumyl dobře ešus po kaši, viď, Láďo?! - tak se to řešilo hned. Nějakejma těma osobníma krizema si člověk určitě prošel: nechtělo se jít, zbývalo hodně kiláků, byla zima, ...ale z toho se vždycky dalo vypovídat. A na jezeře jsem sice oslavil jen jedny narozky, ale krizí středního věku jsem si tam prošel tak třikrát.

Domů jste jeli vlakem, asi to bylo na dlouhý lokte?

Celou cestu naštěstí ne! Vlakem jsme jeli jen ze severu Bajkalu zpátky na letiště v Irkutsku. Cesta vlakem ale byla časově mnohonásobně delší, než ten zbytek. V Severobajkalsku jsme se nalodili do třetí třídy a jeli jsme celkem 1 700 km za 39 hodin - vlak jel hodně do vnitrozemí, proto těch skromných 1 000 km zajížďka oproti ušlý trase. Na jedný ze zastávek, kde byla pauza 2 hodiny, jsme si zašli na jídlo. Dělali jsme si srandu, že co bychom dělali, kdyby nám ten vlak ujel. No a my tam pak po těch vaflích přišli a vlak nikde. Už jsme skoro psali závěť a pohled na rozloučenou, ale naštěstí nás pak jedna pani informovala, že vlak se jen přeřazuje. Takže asi za půl hoďky zas přijel a my se mohli opět nasoukat na svý lehátka.

Přeprava letadlem proběhla hladce?

Jako po másle. Do Ruska jsme teda dotáhli o 20 kg zavazadel víc, než se legálně může, ale na customs nás nikdo nekontroloval a my teda slavili. Krom toho žádný komplikace, snad jen nám bylo trošku líto lidí, co seděli vedle nás, protože čistý oblečení jsme fakt neměli.

Co Ti přechod Bajkalu přinesl, jak Tě změnil, poznamenal…

Fuu, to je dost těžká otázka. Rozhodně mě to odpanilo v expedičním světě. Což už bylo třeba. A krom toho to byla zase úplná duševní očista - vrátil jsem se s prázdnou hlavou a užívám si teď všechno - hlavně teda pivo, to mi moc chybělo - pak taky ranní vstávání do teplýho bytu, sprchy, práci, lezení, ...je toho spoustu.
Je krásný mít přechod Bajkalu za sebou. Fakt dobře se na to bude vzpomínat a jsem hrozně rád, že jsme to zvládli, a taky, že se tam příští rok nemusíme vracet.