Peggy Marvanová a její příběhy - 3. díl

Obžerství, pátek 3. 3. 2017

Ráno opouštíme útulné útočiště a pokračujeme dál po silnici do vesnice Inari, kde si nakoupíme zásoby na následující den a půl. Další a největší nákup totiž přijde až v Ivalu, vzdáleném pouhých 55 km.

Poslední dny se naše myšlenky a strohá konverzace ubíraly převážně k jídlu. Vždycky, když jsme na něco dostali chuť, uklidňovali jsme se představou, že za pár dní už budeme mít možnost si onu lahodu koupit. Výčet všeho, co si chceme koupit, by se ani do knihy nevešel. A dnes to přišlo. Adam se těší na koblihy, které má ode mě slíbené, a podle jeho řečí už na nic jiného ani nemyslí. Úvahy, jestli si jich koupí deset, nebo dvacet, ho momentálně plně zaměstnávají.

„Já si koupím zmrzlinu. Mám na ni hroznou chuť. Asi jak se oteplilo,“ bezprostředně povídám a až následně mi dochází, jak divně to asi zní. Ale opravdu mám pocit, že je hrozné teplo. Dnes už totiž není ani -10°C, oteplilo se o více než 20 stupňů.

„Na zmrzlinu? Jako fakt?“ diví se.

„Normálně na mě přišlo jaro,“ přemýšlím a už skoro cítím z těch svých živých představ chuť roztékající se čokoládové zmrzliny na jazyku. „A víš, co je nejlepší? Já si těch zmrzlin můžu koupit rovnou třeba i sedm a vézt si je na sáních i několik dní, protože se neroztečou,“ napadá mě.

„Jo, to je hezký, že si s sebou na výlet můžeš zabalit zmrzliny,“ směje se.

„Vlastně si vezmi, jak je ta zima v tomhle parádní. Spousta potravin by se ti v létě zkazila a tady to vůbec nemusíš řešit. Je teda pravda, že zmražený sýr nebo salám chutná jako písek, ale stejně je mráz bezpochyby senzační,“ dochází mi další a další výhody. „A zmrzlina, to je nápad snad úplně nejlepší, divím se, že mě to nenapadlo dřív! Protože ona je vlastně vymyšlená do podmínek, ve kterých se tady pohybujeme. Zmrzlina když zmrzne, tak nezmění chuť jako spousta jiných věcí. Je to vlastně strašně fikaný.“

„A to si jich koupíš sedm na necelé dva dny?“ ptá se mě opožděně, snad jako by mu přišlo sedm zmrzlin na necelé dva dny cesty z Inari do Ivala jako vysoké číslo.

„Jo. Když ty můžeš chtít dvacet koblih, tak já můžu chtít sedm zmrzlin. Jednu si dám hned, druhou hned potom, další dvě do večera a zítra mi bude ještě jedna chybět, ale tu si dokoupím hned v Ivalu,“ křením se.

„Ještě si říkám, že minulý rok tady v těch krámcích vždycky měli všechno od potravin po železářství, takže by tam mohli mít i růžovou karimatku. Tu bych si koupil, ať se mi ty oznobeniny moc nezhorší,“ odbíhá myšlenkami Adam.

„A když nebudou mít růžovou, tak si ji nekoupíš?“ divím se nahlas, ale jeho myšlenku vnímám jen jako fórek.

„O tom jsem nepřemýšlel. Ale pokud budou mít růžovou, tak si ji rozhodně koupím,“ reaguje omámený svými představami. Zřejmě to zapříčinily ty koblihy s růžovou polevou, že má slabost pro růžovou.

Přicházíme do Inari. Vesnice s přibližně 450 obyvateli a působivou atmosférou. Ačkoli z loňska přesně víme, kde je v Inari obchod s potravinami, tak nám to nedá a poblázněni vidinou jídla se vrháme na první otevřenou benzínku ležící přibližně o kilometr blíže.

Na cestu z benzínky k bodu 17 a následně do obchodu se vypravujeme s obloženými houskami a sladkými koblížky v rukou. Netrvá dlouho, přesně než sníme dvě koblihy a obloženou housku, a cítíme naprosté zklamání ze skutečnosti, že jsme přejedení a všechno, na co máme chuť, nedokážeme sníst.

Toto zklamání ale netrvá dlouho. Jen co projdeme bod 17 a pár minut nato vstoupíme do dalšího krámku, opět s chutí nakupujeme. Tedy nakupujeme s chutí, ale dáváme si taky pozor, abychom si nekoupili černého Petra v podobě salmiaku. Finové mají vášeň pro salmiak, černý pendrek (lékořici) a mentol, a tyto tři ingredience se občas objeví i tam, kde byste to vůbec nečekali. V bonbónech, čokoládě, vodce a v ledasčem dalším. K chuti salmiaku máme oba odpor. Možná je to i vědomím, že tuto látku známe z chemie a jako prostředek k čistění páječky.

Zatímco si vybírám zmrzliny a přemýšlím, která mi asi bude nejvíc chutnat, připlíží se ke mně Adam s jiskřičkami v očích, rukama za zády a velmi nápadným úsměvem.

„No, tak mi to ukaž, Adámku, copak to máš,“ nabádám ho a čekám nějakou kravinu.

Adam dává ruku dopředu a v ní drží růžovou karimatku. „Byla poslední, čekala tu na mě. Všechny ostatní jsou hnusně tmavě zelený a tvrdý,“ uchváceně dodává 
a vypadá jako ztělesněné nadšení.

Karimatka byla to poslední, co bych si myslela, že tu objeví. Proto jsem se mu ji předtím ani nesnažila rozmluvit.

Náš nákup rozhodně nevypadá jako nákup na 36 hodin. Možná, že by z toho všeho, přežila normální rodina celý týden.

Kniha První stopa - Markéta Marvanová

Zaujal vás úryvek z knihy První stopa od Markéty Peggy Marvanové, členky Rock Point týmu? Přečtěte si o neobvyklém dobrodružství, které Peggy poutavě sespsala a vychutnejte si napínavé vyprávění celé. Knihu si můžete také objednat online.

Slova autorky:
„Nutkání napsat knihu přišlo při mé první velké cestě Amerikou. Když jsem tehdy divokou krajinou na kole překonala 4500 km za 21 dní, došlo mi, že jsem zažila neobvyklé dobrodružství, o které bych se chtěla podělit se svým okolím. Tolik intenzivních zážitků bych totiž nikdy nedokázala vyprávět opakovaně a s takovým zápalem, jaký si ony zážitky zasloužily. A tak mi nezbylo nic jiného, než zkusit napsat první knihu. Jmenovala se Cesta za štěstím. Když vyšla, bylo to ohromné. A ještě dojemnější byly následné ohlasy na ni. Začaly mi chodit zprávy, že si ji zamilovali i lidi, co neradi čtou. Někteří se dokonce na základě jejího čtení vydali na vlastní cestu. 

O dva roky později mi zkřížilo cestu další, tentokrát zimní dobrodružství, a mě bylo jasné, že si to po všech těch ohlasech nemohu nechat pro sebe. A tak vznikla druhá kniha. Jmenuje se První stopa a vypráví o dvouletém období, kdy jsem se s přítelem Adamem pokoušela o zdolání výzvy v podobě 1000 km dlouhé cesty sněžnou krajinou za polárním kruhem. Tato výzva měla jedno velké kouzlo. Od svého počátku v roce 2014 odolávala všem vyzyvatelům…“

Podpořte Peggy zakoupením knihy!

Kniha První stopa je dostupná v knižní distribuci. Můžete si ji ale objednat i přímo od autorky Peggy zde: OBJEDNAT KNIHU. Právě tím mnohem výrazněji přispějete na její další cesty a můžete se těšit z osobního věnování. Případně tu můžete zakoupit i její první knihu Cesta za štěstím, která už není v knižní distribuci k dostání. Připomínáme, že projekty, které Peggy realizuje, jsou vždy spojené i s charitativní činností.

Text: úryvek z knihy První stopa - Markéta Peggy Marvanová