Peggy Marvanová a její příběhy - 4. díl

S Lúďou a Ugem, pátek 26. 2. 2016

„Stoupni si tady vedle mě a koukni se doleva,“ pobízí mě znovu kouknout se tam, kam jsem se už přece koukala a nic tam nebylo.
„No a co mám jako vidět?“ dotazuju se opět s nepochopením. Ať koukám, jak koukám, vlevo od sebe nevidím kromě sněhu a několika nízkých stromků lemujících cestu nic, co by stálo za takové napínání.
„Ty to nevidíš?“ s rošťáckým úsměvem se mnou opět laškuje, a tak už si říkám, že si ze mě jen dělá srandičky.
„Nevím, co myslíš. Zas nějaké srandičky?“ již lehce uraženě namítám a očekávám vysvětlení, co mám teda vidět.

„Ježíši ne, žádné srandičky. Myslím můj stín. Já mám stín!“
„Ty brďo, no JÓ!“ uchváceně koukám na jeho stín. Je nevýrazný, lehce přehlédnutelný, slunko je slabé, ale už konečně chápu to napínání. Vždyť je to zázrak, vyšlo slunko.
„A já ho mám taky!“ pokračuji lekce infantilním hlasem ve veselé debatě dál. ”Adame, seznamte se, tenhle můj nový kámoš, co mě od teď bude, doufám, co nejdál následovat, se jmenuje Ugo.“
„Můj stín je tím pádem Lúďa,“ hopem reaguje.

S novými kamarády po boku se přibližujeme směrem do Pokky. Společně se i s Lúďou a Ugem shodujeme, že ve čtyřech se nám to lépe táhne. Občas sluníčko skryjí mraky a naši kamarádi mizí, ale záhy se zas objevují. Se slunkem jakoby vše bylo barevnější. Teplota dnes klesla pod hranici -20 stupňů. Nefouká a vlhkost ze vzduchu se slunkem zcela vymizela, takže se nám po těle udělalo hezky. Adam mi již dal za pravdu, že takovéto počasí je úplně nejlepší.

Při příjezdu do Pokky krátce po poledni vidíme od silnice nalevo jen jeden barák, a to restauraci s malou benzínkou. Název Tieva-Baari Ky lemují okna s otevřenými okenicemi, které značí, že je právě otevřeno.

„Jdeme dál?“ ptáme se s Adamem vzájemně ve stejný moment. Odpovídat si tedy už nemusíme, opíráme kola u verandy a vstupujeme dovnitř.

Uvnitř je to hotový ráj. U pultu před námi se to hemží nejen suvenýry, ale i napečenými dobrotami několika druhů. Hezky to tu voní. Nikoli jako květiny nebo parfém, spíš jako by ve vzduchu byla cítit lehká vůně dřeva v kombinaci s vůní linoucí se z těch sladkých dobrot a tepla, které nás právě obklopilo.

Vzdušný prostor je zútulněn dřevem, kterým jsou obloženy části zdí a strop. Bílé a mrazivé světlo vstupující dovnitř z postranních oken je přebité oranžovým a teplým světlem z lustrů a lamp zavěšených nad stoly. Na stolech jsou vázičky s usušeným divokým kvítím. Tyto vázičky jsou naaranžované uprostřed zdobeného prostírání, které svou barvou dokonale ladí k červenému čalounění na židlích.

Velká kapacita těchto stolů a židlí jako by naznačovala, že bývají časy, kdy se tady dveře netrhnou a o zákazníky není nouze, což mi v této dozajista malinkaté vesničce moc nejde do hlavy. Možná je to i tím, že tu v tento okamžik jsme jen my a pan hospodský, přesněji řečeno - vlídně a mile se tvářící postarší muž, čekající na naše přání.

Když se hned na začátek ptám, jestli by náhodou nebyla k pití možná horká čokoláda, nečekám kladnou odpověď. Mám na ni ale takovou chuť, že mi to zkrátka nedá. Následná odpověď „samozřejmě“ ve mně vzbuzuje pocit zázraku a ještě větší oblibu tohoto místa.

Nabídku kávy odmítáme. Pro začátek si s Adamem oba objednáváme kakao 
a od každého druhu sladkého něco: od ovocných kapsiček a koblížků po těžko specifikovatelnou finskou specialitu. Naše objednávka značí, že jsme duší ještě malé děti.

Kniha První stopa - Markéta Marvanová

Zaujal vás úryvek z knihy První stopa od Markéty Peggy Marvanové, členky Rock Point týmu? Přečtěte si o neobvyklém dobrodružství, které Peggy poutavě sespsala a vychutnejte si napínavé vyprávění celé. Knihu si můžete také objednat online.

Slova autorky:
„Nutkání napsat knihu přišlo při mé první velké cestě Amerikou. Když jsem tehdy divokou krajinou na kole překonala 4500 km za 21 dní, došlo mi, že jsem zažila neobvyklé dobrodružství, o které bych se chtěla podělit se svým okolím. Tolik intenzivních zážitků bych totiž nikdy nedokázala vyprávět opakovaně a s takovým zápalem, jaký si ony zážitky zasloužily. A tak mi nezbylo nic jiného, než zkusit napsat první knihu. Jmenovala se Cesta za štěstím. Když vyšla, bylo to ohromné. A ještě dojemnější byly následné ohlasy na ni. Začaly mi chodit zprávy, že si ji zamilovali i lidi, co neradi čtou. Někteří se dokonce na základě jejího čtení vydali na vlastní cestu. 

O dva roky později mi zkřížilo cestu další, tentokrát zimní dobrodružství, a mě bylo jasné, že si to po všech těch ohlasech nemohu nechat pro sebe. A tak vznikla druhá kniha. Jmenuje se První stopa a vypráví o dvouletém období, kdy jsem se s přítelem Adamem pokoušela o zdolání výzvy v podobě 1000 km dlouhé cesty sněžnou krajinou za polárním kruhem. Tato výzva měla jedno velké kouzlo. Od svého počátku v roce 2014 odolávala všem vyzyvatelům…“

Podpořte Peggy zakoupením knihy!

Kniha První stopa je dostupná v knižní distribuci. Můžete si ji ale objednat i přímo od autorky Peggy zde: OBJEDNAT KNIHU. Právě tím mnohem výrazněji přispějete na její další cesty a můžete se těšit z osobního věnování. Případně tu můžete zakoupit i její první knihu Cesta za štěstím, která už není v knižní distribuci k dostání. Připomínáme, že projekty, které Peggy realizuje, jsou vždy spojené i s charitativní činností.

Text: úryvek z knihy První stopa - Markéta Peggy Marvanová