Peggy Marvanová vyhrála American Trail Race a vypráví o svých zážitcích

Peggy Marvanová se koncem července vrátila z extrémního bikového závodu American Trail Race 2019 jako vítězka. O tom, že to bylo náročné, svědčí fakt, že do cíle dojeli pouze 3 závodníci. Peggy nám přiblíží v odpovědích, jaké to bylo na trati…

Dokážeš porovnat z hlediska fyzické i psychické náročnosti, nebo i jinak, American Trail Race se zimním extrémem Lappland Challenge?

Už dopředu nám bylo jasné, že zde bude náročná právě ta délka. Věděli jsme, že únava se bude sčítat, a že s přibývajícími dny bude tělo více a více rezignovat. Na zimním byly náročné úplně jiné věci než v Americe. V Laponsku jsme byli na trati 27 dní a nejtěžší bylo, že jsme nemohli přes den zastavit, protože jakmile si člověk neustlal do spacáku, dala se do něho hned zima.

Tohle bylo v Americe lepší, ale jen do té doby, než jsme se dostali do Nevady, kde jsme naopak chytli tropická vedra a nikde nebyl žádný stín. Tam taky nešlo zastavit, protože jakmile si člověk nevytvářel jízdou alespoň trochu vánek, tak nešlo nic, skoro ani dýchat. Natož odpočívat nebo jíst. Bylo to právě počasí, které nám zpestřilo celý závod a nebojím se říct, že American Trail Race byl to nejtěžší, co jsem kdy absolvovala.

Jak obstálo vybavení, nejen cyklistické, ale i outdoorové?

Vybavení obstálo úplně na výbornou, kromě spotřebních věcí jako je brzdové obložení a podobně, jsme vůbec nic nemuseli řešit. A ve výsledku to veškeré naše vybavení zvládalo lépe, než jsme předpokládali. Naší jednou z nejlepších inovací bylo spaní. Věděli jsme, že budeme potřebovat stan (hlavně kvůli moskitiéře) a karimatku se spacákem, které nám poslouží jak v teplých, tak i chladných nocích. Vyrazili jsme se stanem MSR Carbon Reflex (730g), karimatkou Therm a Rest NeoAir™ XLite™ (230g), spacákem Sir Joseph Minimis 320 (320g) a péřovkou Sir Joseph Minimis 180 (180g).

Co toto vybavení dokázalo, nechápeme. Přežili jsme s tím týden v dešti, bouřku s 2,5 cm velkými kroupami, i pouštní vedra, kde jsme spali bez spacáku jen na karimatkách ve stanové moskytiéře. Ten stan sice není samonosný, ale když se do něho položí batoh a karimatka, tak už jako samonosný funguje. V Oregonu byly ale noci, kdy lehce mrzlo, a tak jsme ocenili spacák i s doplněním o péřovku, ve které jsme ještě při ranní zimě chvíli jeli. Byla to neuvěřitelně lehká, odolná, komfortní a multifunkční volba výbavy na spaní.

Náš stan vážil 730g a rozhodně jsme této váhy nelitovali. Pomohl nám přečkat intenzivní deště a uchránil nás komárů a pouštních živočichů.

Představa versus skutečnost, co bylo horší?

Bohužel skutečnost. Ne, že bychom si představovali, že to bude snadné, realita pak byla ale mnohdy ještě horší. Taky počasí nám nepřálo. Chytli jsme rekordně vysoké teploty a s nimi i silné bouřky a deště. V Oklahomě nás zastihly záplavy, kvůli kterým jsme museli objíždět některé zatopené cesty a vyrovnávat se se spoustou nepříjemného bahna. Jeli jsme týden v tak intenzivním dešti, že jsme si dokupovali ponožky na jedno použití a když byly mokré, vyhodili jsme je. Nic nešlo usušit a plosky nohou by to bez velké péče nedaly. V Coloradu jsme pak museli objíždět 4000 metrů vysoká sedla, kde na některých místech trasy bylo i 6 metrů sněhu a stržené laviny.

Při jízdě v týdenním intenzivním dešti tělo i hlava dostává pořádně zabrat

V čem závod splnil Tvoje očekávání a v čem Tě naopak zklamal?

Závod odkazuje na závod Tour Divide (vedoucí po Rocky Mountains z Kanady do Nového Mexika). Měli jsme očekávání, že bude podobně skvělý. Jenže přejet Ameriku z příliš obydleného východu na západ už zas taková paráda nebyla. Bylo spoustu míst, kde jsme jeli jen kolem soukromých pozemků a jeli v napětí kvůli častým útokům psů. Když jsme přijeli k Rocky Mountains, tak to začalo být naopak mnohem těžší, protože jsme ty hory nepřejížděli po hřebeni, ale přejížděli jsme je kolmo. Takže jsme mnoho dní jen vyjížděli a sjížděli kopce. Vždy jsme vyšlapali 1000 výškových metrů a hned je sjeli dolů, abychom šlapali další.

Byl to opravdu nejdelší závod pro horská kola, to se nám vyplnilo víc, než bychom si mohli přát. Dlouhá trať, extrémní počasí a boj s únavou nám ale nepřinesl jen negativní zážitky. Naopak. Dostali jsme se na spoustu dech beroucích míst, nedotčených a neznámých. Byli jsme svědky skutečného života lidí na východě a pak spoustu dní jsme byli jen sami se sebou na západě. Mohli jsme svobodně přemýšlet a tělo jako by ve výsledku odolávalo líp, než bychom čekali.

Bald Mountain

Měli jste trasu v GPS, co kdybyste se drobně, odchýlili, přehlídli odbočku?

U těchto druhů závodu se hodně apeluje na přesné dodržení trasy a sebemenší nedodržení může znamenat diskvalifikaci. Už jsme na to zvyklí a nemíváme s navigací problém. Nějaká místa jsme ale objet museli (sníh v Coloradu). S tím se prostě nedalo nic dělat.

Utah, sníh ležící ve výšce 3300 m n. m.. Coloradské 4000 metrů vysoké vrcholy jsme museli kvůli letošnímu rekordnímu počasí objíždět.

Druhou polovinu trasy bylo skoro jasné, že když dojedete do cíle, budete úspěšní. Mělo to vliv na tempo jízdy a hlavně množství spánku?

Dalo by se říct, že od té doby jsme si už jen hlídali pozici (smích). Když jsme zůstali téměř sami bez interakce mezi závodníky, bylo těžké udržet tempo. Nikdo nás nedojížděl a nikoho jsme nemohli dojet my. Už nemohla proběhnout žádná konverzace s někým, kdo zažil a projel to, co my. Žádná spřízněná duše. Spánku jsme si taky ke konci museli dopřávat alespoň 6 hodin denně. Hlavně abychom se udrželi psychicky v pohodě, a aby naše nohy stíhaly trochu regenerovat. Za míň hodin se prostě neodkyselily. Nemohli jsme, bohužel, jejich regeneraci a odkyselení podpořit ani dobrým jídlem, protože na trati byly ke konci převážně jen velmi omezené benzínové stanice a sámošky.

Nevada - nejteplejší a nejpustější stát, který jsme kdy navštívili

Jak jste se vypořádali s živly – bouřky, zasněžené cesty, bouře, vítr, prach?

Jak se jen dalo. Naštěstí jsme na to byli dobře připraveni. Věděli jsme, že s tím musíme počítat. Největší strach nám naháněly bouřky, historické statistiky uvádí, že cyklisté jsou druhý nejčastěji usmrcení lidé během bouřek – hned po rybářích. A tak jsme jim věnovali velkou pozornost. I přes to jsme jednu noc v Oklahomě na naprosté rovině zůstali uprostřed silné bouře jen schouleni v našich stanech. Tam nezbývalo nic, než se modlit. Já se modlila celou noc. Nespala jsem tu noc vůbec.

V Oklahomě jsme chytli povodně. Spoustu cest zmizelo pod vodu.

Prach je velkým nepřítelem řetězu a převodů. Bylo ho nadměrně? Jak jste se s ním vypořádali?

Místy bylo prachu opravdu hodně. Už moc dobře chápeme, co znamenají americké značky „dust hazard“ kdy po projíždějícím autě není na silnici opravdu nic vidět! V těchto podmínkách nám pomáhalo naše mazání na řetěz, které není na bázi ropy jako běžně používané produkty, ale na bázi vosku. Po nanesení vytvoří na řetězu tenký film a neváže na sebe nečistoty.

Kdo maže, ten jede! Používali jsme mazivo Squirt na bázi vosku, a tak se nám ani v písku nešpinil řetěz.

Nekonečné úseky bez kousku stínu, teplota přes 40 stupňů a slunko pere. Co se vám osvědčilo pro přežití takových situací?

Nemyslím si, že bychom na něco přišli. Nemyslím si, že je možné něco vymyslet. Shodli jsme se na tom, že je to pocit největší beznaděje, když je člověku vedro a má žízeň, mnohdy už takovou, že se tělo přestane potit a začne přehřívat. Nejlepší je tedy zůstat hydratovaný a alespoň mít mokrou čepici na hlavě, ale to jde jen v civilizacích. Když pak uvidíte po týdnu beznaděje strom a stín, určitě ho oceníte a užijete si ho bezmála tak jako my. (smích)

O prašné cesty nebyla nouze, Smoky Mountains NP

Nejdelší úsek bez pitné vody? Byly informace, ze kterých jste vycházeli přesné?

Nejdelší úseky se pohybovaly okolo 200 km. To nezní tak zlé, ale ve chvíli, kdy má člověk na kole 9 litrů vody a dostane se do nepříznivého terénu, tak má strach. Ve spojení s nesnesitelným vedrem a tím, že například v Nevadě bylo takovýchto děr mezi civilizacemi třeba sedm za sebou, to pro nás představovalo velký problém. Sice všechna prodejní místa, co jsme si vyhledali dopředu, opravdu fungovala, ale bohužel tam nebyla vůbec žádná další, a ne vždy jsme stihli krátkou otevírací dobu.

Adam zkouší směr a sílu větru za pomoci toaletního papíru. Výjimečně nám nefouká proti.

Bylo složité hospodařit s vodou tak, abyste nezůstali na suchu?

Bylo to mnohdy tak složité, že se nám to nepovedlo. Během nejnáročnějších dnů se Adamova spotřeba pohybovala okolo 4+ litrů na 100 kilometrů. A mnohdy tedy řešil, jak naložit 9 litrů vody na své kolo.  Já byla schopna jet s naložením 7-8 litrů. Víc už bylo kontraproduktivní. Ale i přes všechnu opatrnost jsme to několikrát nezvládli, a dojížděli do civilizace úplně na sucho. Několikrát jsme naopak šetřili tak moc, že jsme k dalšímu krámu dovezli přebývající dva litry. To byla taková odezva na největší krize, kdy jsme se nechtěli dostat do stejných pocitů beznaděje.

Trasu jste doma pečlivě studovali, plánovali nějakou strategii. Jak to probíhalo ve skutečnosti?

Při plánování trasy nám jde hlavně o to, udělat si podrobný itinerář a představu o trase. Naše strategie je prostá. Když chce člověk dojet, tak se musí ze začátku hodně hlídat, aby to nepřepálil a udržel si dost sil na celý závod. Vždy si říkám „závod začíná až za polovinou, do té doby jen udrž pohodu a neblázni”. Skutečnost ale strategii mění a přichází na řadu taktika. Vše se mění podle terénu, počasí a pocitů.

Trať závodu vedla po trase pro terénní auta a motorky. Některé kilometry ubíhaly hodně pomalu.

Jak jste komunikovali s pořadateli o změnách trasy kvůli dešťům a sněhu?

To bylo z naší strany největší zklamání. Od pořadatele jsme dostali jen zprávu o hrozících nebezpečích na trase s tím, že bližší informace obdržíme později. To se ale nestalo. Takže zůstalo všechno na nás a změnu trasy jsme si museli vymyslet sami.

Jací lidé se postavili na start, stačili jste některé osobně poznat?

Na startu se sešla opravdu různorodá směs, od mladých borců s chutí závodit až po pohodáře s naloženým kolem. Sešla se nás supr parta a bylo o čem si povídat.

Před startem jsi prohlásila, že nevíš, zda jsi schopna ujet v kuse víc, než dvojnásobek trasy dosud nejdelšího závodu…Jak se Ti jelo? Strojově?

Už bych to nikdy nezvládla. Vlastně ani nevěřím, že už je to za mnou. Na trati jsem říkala Adamovi mnohokrát věty ve smyslu „pokud začnu přemýšlet o něčem dalším takto šíleným, zlom mi obě ruce”, a tak podobně. Už v cíli jsme ale začali vymýšlet další šílenosti. (smích)

Do cíle jste dorazili jen tři. Kdo tam na vás čekal a jaký borec je vítěz Indy…?

Nikdo na nás nečekal. Nic tam nebylo. Hostel byl plný a zavřený, všude jen tma. Dvě hodiny jsme hledali místo na spaní a ve tři ráno jsme to bezradně položili na kempingový stůl hned u oceánu. Ale mělo to kouzlo. Oceán vydává fakt působivý šum.

Indy podal vrcholný výkon. Je opravdu fyzicky velmi dobrý, protože já mám vždy na těchto dlouhých tratích čas lehce po 1,5x čas vítěze. A on jel tak, že by byl na prvních příčkách i v té nejlepší konkurenci. Patří mu uznání za jeho výkon, mou oblibu si ale moc nezískal. Jako spoluorganizátor mě v několika ohledech zklamal.

Jaká byla strava, měli jste i nějaké vlastní, speciální posilky? Nebo jen to, co měli v supermarketech nebo na pumpách.

Bohužel pro nás nebyla šance si na trasu cokoliv dopředu poslat. Na poště nám řekli, že nejsme americký rezidenti, a že prý nám na poště náš balíček nebudou držet, a prý možná ani nedoručí. Takže strava byla většinou opravdová nouze, protože jsme museli vycházet pouze z toho, co šlo na daném místě pořídit. Někdy byla možnost pouze mražených hotdogových bulek a sýra …

Jedno z mála normálních jídel. Na spoustě míst jsme si museli vystačit se sortimentem malinkých sámošek.

Jak se vlastně cítíš po těle, unavená nebo svěže po tréninku?

Do svěžího pocitu mi už mnoho nezbývá. Většinou mi návrat do svěžesti zabere 6 týdnů a asi to bude platit i tentokrát. Poslední dny svaly opět sílí.

Plán na příští týdny, jaká bude regenerace?

Těšíme se na to, že si užijeme nějaké jiné sporty, ne že bychom na kole teď nejezdili vůbec. Ale chceme svá těla trochu protáhnout při jiných aktivitách. Chodíme plavat a láká nás lezení.

Co z výbavy bylo nejpotřebnější a co jste naopak vůbec nevyužili?

Je těžké vyzdvihnout jednu věc. Bylo toho víc, bez čeho by to nešlo. Nevyužili jsme jen jednu věc a tou byl pepřový sprej. Ale i tak jsme za něho byli rádi.

Vrátíš se do Ameriky s kolem, aby sis projela některé hory jen tak, bez závodění?

Momentálně nad tím nepřemýšlím, ale jsou místa, na která bych se vrátila ráda. Například si pořádně užít bikové traily v poušti Moab, to by mě hodně lákalo. 

Roli pečlivého zpravodaje zvládl bezvadně tatínek. Dělal vám nějaký informační servis? A jak se osvědčilo jeho dynamo?

Táta, to byla naše spása! Se systémem nabíjení, který vyvinul na alternátor SON, který jsme měli v kole, jsme poháněli světlo na kole, čelovku, kameru, foťák, mobil i navigaci. Nejen, že to bylo skvělé a jednoduché, ale taky jsme byli ekologičtí z pohledu elektřiny. Táta nám taky průběžně psal o nebezpečích. Tedy, když jsme byli na signálu a zrovna zázrakem dorazily jeho zprávy. Občas se stalo, že třeba 10 dní signál nikde nebyl. Ale stačilo to na to, aby nám předal zprávy o tornádech, bouřkách, povodních a lavinách, které znepřístupnily trať. Z pohledu signálu je většina Ameriky úplně jiné prostředí než Evropa.

Cyklistická hrozba v plné kráse

Jak jste nabíjeli akumulátory a baterie, bylo to bez problémů?

Fungovalo to lépe, než jsme doufali, ve výsledku jsme byli schopni nabíjet víc, než jsme potřebovali.

Nakonec se musím zeptat, jaká, že to vlastně byla svatební cesta?

“Grandiózní,” řekla bych. A jistě i neopakovatelná.

Předpokládám, že American Trail Race je pro extrémní bikery něco podobného, jako Tour de France pro silniční cyklisty. Jaké jsou další cyklistické plány?

Máme už vyhlídnuté nějaké další závody, je jich víc a zatím nebudu prozrazovat, které že to budou příští rok. Z mého pohledu budou ale jistě zajímavější než Tour de France, který mě jako holku neláká.(smích)

Charitativní aktivita Peggy přinesla dívce Alex přes 150 000 Kč

Prostřednictvím svých výkonů se Peggy s Adamem zaměřují na motivaci a pomoc ostatním. Pořádají dobročinné sbírky i motivační přednášky a stojí u zrodu projektů, které mají za cíl pomáhat. Svou letošní cestou chtějí upozornit na příběh dívky Alex, která i přes svůj handicap v podobě rozštěpu páteře touží jednou reprezentovat Česko na paralympijských hrách.

Sama Peggy přitom upozorňuje, že jde o jedinečnou dívenku, která pro splnění svého snu dělá maximum a nezastavuje ji ani bolest z nutných operací, které její život provází. „Pro kamarádku Alex chceme vybrat finance na sportovní vybavení, které ji pomůže dostat se blíže k jejím cílům.“ Aktuálně je vybráno přibližně 170 000 Kč a sbírka probíhá přes organizace Sport pomáhá a Konto Bariéry.