Pěšky k prameni Radbuzy

Vzhledem k tomu, že byl podzim, to znamená v pět hodin odpoledne tma, vyrazili jsme vlakem z Plzně už v 5:30 ráno. Ještě za tmy s tím, že v Poběžovicích, místě našeho startu, budeme akorát za svítání.

Na cestu jsme sbalili jen malé batůžky, velkou sváču a dostatek pití, protože už z challenge „Na kole za pramenem Mže“ jsme věděli, že v Českém lese je krásně a liduprázdno, takže si po cestě nic nekoupíte.

Plni sil a elánu jsme vyšlápli po „žluté turistické“ směr Mnichov - ale pozor, ten český.
Turistická trasa vede až do Pivoně většinou po silnici (cca 7 km, zhruba 1,2 hod.), ale provoz je tu malý, cestou jsme potkali všehovšudy tři auta.

Počasí se vyvedlo a celý den jsme se kochali slunečným podzimem. Na okraji Pivoně, u starobylého kláštera augustiniánů s raně gotickým kostelem Zvěstování Panny Marie, jsme se ponořili do lesa. Abychom nemuseli přes vrchol Lysé (270 výškových metrů), napojili jsme se na cyklostezku 2141, která vrchol obchází po vrstevnici a my pozvolně stoupali vzhůru a kochali jsme se nádhernou hrou barev a zvuků. 

V lesích bylo tolik hub, že by nestačil ani náklaďák. Po zkušenosti z nedávného cyklohoubaření jsme však odolali, protože jsme nechtěli na náš pěší výlet nabrat ani deko zbytečné váhy navíc.

Po staré asfaltce lemované nádhernými mechovými strouhami jsme dorazili na Liščí domky, odkud to bylo k prameni Radbuzy 20 minut, ale pokud půjdete svižně, za 10 minut to dáte. Les byl vyzdoben různorodými odrůdami hub všech tvarů a barev, což byla pastva pro oči.

Krom výstavky různých hrnečků tu na všechny turisty čeká i návštěvní kniha, do které se můžete zvěčnit svým podpisem.

Po červené jsme pokračovali nádhernou hřebenovou cestou s překrásnými výhledy, až ke zřícenině středověkého hradu Herštejn. Byli jsme teprve v první čtvrtině trasy.

Abychom splnili maratónskou vzdálenost, vedly naše kroky směrem k dominantě Chodska - rozhledně Čerchov. Skrze přírodní památku Skalky na Sádku, po hřebeni, kde nás sluníčko pěkně zahřálo jsme dorazili do Capartic.

Bylo zajímavé vidět běžkařský okruh bez sněhu. Krom toho jsou tu louky, kde na jaře kvetou divoké orchideje, ale ty jsme bohužel během podzimu vidět nemohli.

Zato jsme si vychutnali pohled na náš další cíl – Čerchov.

Pokud se nechcete u rozhledny cpát klobásou, dejte si jídlo dole u rozcestí, v domácí hospůdce. Sedět se dá i venku a na vrchol už není daleko. Asi v polovině výstupu jsme se stočili na lesní pěšinu, protože hlavní stezka vedla po betonových blocích, a to nebylo nic pro naše unavené nohy.

Na nejvyšším vrcholu Českého lesa nás překvapilo množství polorozpadlých budov, sloužících do roku 1989 vojsku tehdejší pohraniční stráže. Dominantou je kamenná Kruzova rozhledna, ze které jsme si výhledy nenechali ujít.

Je možné se tu i občerstvit v jedné bývalé vojenské budově. V místnosti s pultem pro objednání najdete zajímavou „socialistickou výstavku“, všemožných věcí či plakátků s chytlavými hesly, které se zřejmě již nestačili odnést.

Dlouho jsme se nezdržovali a scupitali zase dolů Plzeňskou cestou podzimně zbarveným listnatým lesem a napojili se na Vrbatovu cestu. Tady pozor na kolena, je to sice z kopce, ale prudce z kopce a docela dlouho, až to naše už tak unavené svaly pěkně pocítily.

Po naučné stezce, kde nás z každé strany lesa provázeli pohledem krásní malí poddubáčci, jsme dorazili do Babylonu. Tady moje hodinky oznámily 39,9 km v nohách a vybily se. Mobil, kterým jsem už raději nefotila, měl ještě tři procenta života.

Až úplně na druhé straně vesnice jsme překrosili železnici (poslední možnost ukončit túru a do Domažlic se dopravit vlakem) a už celkem unavení pokračovali dál po červené k rybníkům Strakovský a Radošovský, kde je mimojiné hranice dvou Přírodních parků – Český les a Zelenov. Po naučné stezce V Zelenovském údolí jsme se dál blížili našemu cíli.

Nejkrutější pro mé nohy bylo stoupání k rozcestí „Dmout“ – stará hájovna, a to hlavně proto, že moje hlava věděla, že až se tam vyšplháme, půjdeme ještě další 4 km. Nicméně cesta jako taková je to pěkná, lesíkem a pak přes louky se dostanete k poutnímu místu „Vavřineček“ neboli Veselá hora. Pro Chody je to celkem historicky významné místo s kostelíkem zasvěceným sv. Vavřinci. Je tu báječný výhled na celé Domažlice a okolí.

Odsud nás už čekalo jen 3km klesání po klikatící se silnici až do Domažlic. Asi po kilometru jsem už ale boj s hlavou a únavou nohou vážně těžce nesla, takže jsme opustili náš „turistický“ plán a dolů do Domažlic jsme doběhli. V tu chvíli to byla záchrana pro moje nohy, které už tu pomalou chůzi z kopce dolů nezvládaly.

Poslední kiláček se dal proběhnout jakousi přírodní roklí, kde byla vyšlapaná cestička, takže jsme nemuseli běžet po asfaltu. Od viaduktu, na dohled železniční zastávce (což byl náš cíl), jsme přešli zpět do chůze a byli rádi, že jsme úspěšně v cíli.

Díky energy tyčkám Lifebar a sladkému jablku jsme zahnali přicházející hlad a vyčkávali na vlak, který nás měl dovézt zpět do Plzně. Jen jsme museli ještě vymyslet, jak to udělat, když můj mobil byl dávno k.o. a Zdeňkovo měl zhasnout do pár minut a právě v tom mobilu byla naše elektronická jízdenka.

Tímto bych chtěla poděkovat dívčině, která nám propůjčila powerbanku, kterou měla u sebe a my si mohli sosnout trochu energie, výměnou za energy tyčku. Do Plzně jsme dorazili opět za tmy, celý uťapkaný, ale nadšený, že i takovou štreku jsme zvládli.

Někde jsme se museli při plánování „seknout“ a místo maratónských 42 kilometrů jsme si nakonec dali těch kiláčků skoro 46. A věřte, že to bylo znát. Túra nám trvala pár minut přes 10 hodin při průměrném tempu 13 minut na km.