Pěšky přes celý Nový Zéland

 

Martine, jaké jsou přesné údaje o treku. Měl jsi GPSku nebo ses orientoval podle map?

Co týče údajů o treku, tak se jedná o 3000 km dlouhou trasu celým Novým Zélandem s celkovým převýšením 100 km. Trasa je klasicky značena ze severu na jih, ale vzhledem k mému startu v lednu jsem musel jít opačným směrem, abych stihl přejít hory na jižním ostrově ještě v létě.
Celou trasu jsem šel trochu punkovým způsobem, orientoval jsem se podle selského rozumu, značek na cestě a v nouzi jsem měl telefon s GPS. Ale je pravda, že jsem se snad každý den někde ztratil, ale to byla právě ta zábava.

Startoval jsi začátkem ledna a na mys Cape Reinga na severním ostrově jsi přišel v květnu 2018. Jak se během toho času měnilo počasí a teploty ve dne a v noci?

Díky tomu, že jsem se chůzí stále přibližoval k rovníku, tak se mi celou cestu podařilo mít léto a v poslední části mírný podzim. Zéland má také nad sebou podstatnou ozonovou díru a letní slunce je tam neskutečně silné, takže spoustu dní jsem trávil chozením po hřebenech, kde se před sluncem nedá vůbec schovat. Teplota 30°C vám připadá jako 50°C u nás a stejně tak se tam i přes ten nejsilnější opalovák spálíte. Připadal jsem si jako na grilu.
Jak jsem se blížil k severu ostrova, tak teploty byly, dá se říci stabilní, jen bylo více deštivo. Pro Zéland jsou také velmi typické rychlé změny počasí, byly dny, kdy jsem zažil všechny 4 roční období včetně sněhu.

1300 km v nohách. Jižní ostrov pokořen. Hurá na sever!

Kde se vzala Tvoje touha po dlouhých túrách? Jaké jsi s nimi měl zkušenosti před NZ?

To je vlastně otázka, kterou si sám moc nedokáži zodpovědět. Myslím, že chůze mi připadá jednoduše přirozená a baví mě. Před tímto trekem jsem se vydal na 350 km dlouhý úsek do španělského Santiaga de Compostela po Svatojakubské cestě a tam jsem si asi uvědomil, že je to super způsob cestování. Potkával jsem lidi, mohl si s nimi povídat a díky „rychlosti“ jsem dokázal opravdu vnímat krajinu kolem sebe.

Až na výjimky jsi putoval sám. Jak se snáší samota po tak dlouhou dobu?

Musím říct, že mi to osobně vůbec nevadí. Tedy až na ty extrémy, jako když jsem nepotkal 14 dní živou duši. To už mi vážně začalo trochu hrabat. Ale jinak cestování v jednom je velice jednoduché. Vždycky, když se mě na tuhle otázku někdo zeptá, tak si připadám jako sobec. Ale opravdu na té cestě je mnohem jednodušší, rozhodovat se sám, než ve více lidech. A vím, že cokoliv se mi stane, jak věci dobré nebo špatné, tak si za to můžu sám a nemůžu nikoho vinit. Určitě se také snadněji dostanu do domácností místních lidí, kteří mě zvou na večeři nebo mě chtějí seznámit s jejich rodinou.
Z druhé strany to má i spoustu nevýhod. Krom dlouhodobé samoty se třeba hůře stopuje. Ale to je cena, kterou za to rád obětuji.

Jaká byla průměrná délka etapy a převýšení? Jak často jsi zařadil odpočinkový den?

Celkový průměr mám 25 km na den. Ale je to zavádějící údaj, protože záleželo na terénech. Byly dny, kdy jsem v horách šel 12 km za den, protože tam bylo velké převýšení nebo jsem zvládl 52 km po rovině. Rekordní převýšení jsem měl cestou z Arrowtownu do Wanaky, kde bylo během tří dnů převýšení 10 km a překonával jsem 5 vrcholů. Tato část cesty byla nejtěžší a sáhl jsem si tam na dno. Odpočinkových dnů jsem měl celkem 8. To jsou dny, kdy jsem byl opravdu na místě a jen jsem relaxoval.

Jaké vybavení jsi měl a kolik vážilo?

Nakonec jsem nesl na zádech 14 kg vybavení plus samozřejmě jídlo a pití, což bylo 800 g jídla na den a lahev 0,5l, kterou jsem neustále doplňoval. Nejdelší úsek v horách byl v Richmond Ranges, který mi trval 9 dní a nesl jsem si na začátku 25 kg. Pak jsem byl rád za každou snědenou večeři, protože to bylo na hory opravdu těžké.

Na treku mě provázel vychytaný batoh Aether 70 l od Osprey. Střechu nad hlavou tvořil ultralehký stan Hannah Falcon 2, a v proměnlivém novozélandském počasí bylo spolehnutí na oblečení od Hannahu – termoprádlo z merina a bundu Haken.

Základem úspěchu je skvělý batoh, stan a boty. Co jsi používal?

Co se týče stanu, tak jsem měl s sebou Hannah Falcon 2 a opět naprostá spokojenost. S váhou 1,9 kg jsem v něm přečkal 2 tropické cyklóny, spal jsem v něm přes 90 nocí a dodnes plní svou funkci dokonale. Jedinou vadou je, že má díru od krysy, která mi chtěla sníst jídlo.
A batoh jsem měl od Osprey, konkrétně Aether 70l a opět dokonalost sama. Bágl toho vydržel opravdu hodně, všechny popruhy a kapsy jsou dokonale vymyšlené. Dnes bych asi volil velikost 55 litrů, myslím, že s novými zkušenostmi bych se zabalil úsporněji.

Prověřilo Tě vrtošivé zélandské počasí. Kolik dní bylo bez deště?

Kromě asi 12 dní, které propršely celé, jsem měl sluníčko každý den. Zéland je opravdu proměnlivý, takže vydatně prší třeba 2 hodiny a pak je zase hezky. Po nějaké době jsem přestal nasazovat pláštěnku nebo bundu, protože bylo jednodušší promoknout a pak uschnout.
Ale dnů s deštěm byla asi třetina, takže docela dost. Hlavně v pohoří Arthur Pass na Jižním ostrově, tam pršelo snad každý den.

Pro treky na Zélandě je typické brodění potoků a řek. Jak ses s tím vyrovnal?

Jednoduše jsem to začal brát jako normální součást cesty. Pamatuji si, jak jsem první brodění zouval boty, abych je neměl mokré. Vzhledem k tomu, že ten samý den jsem brodil více než 20x, tak mě to přestalo bavit a prostě jsem šel v botách. Byly úseky, kdy jsem měl mokré boty neustále, protože přes noc neuschly a hlavně mě čekalo hned další brodění. Na noc jsem si tedy dával suché ponožky a ráno oblíkal zase ty mokré do mokrých bot. Prostě boty, které rychle schnou jsou výhra!

Jak často jsi byl v kontaktu s civilizací a na kolik dní jsi nosil jídlo?

Trasa je vedená víceméně středem Zélandu, kde sem tam nějaká civilizace je, takže jsem mohl každých 7-9 dní doplnit zásoby v menším městě. Párkrát jsem pro zásoby musel stopovat, protože jediný obchod v horách byl zavřený.
Ale lidi na trase jsem potkával relativně často. Hlavně na severním ostrově, tam je zalidněnost mnohem vyšší a tak se na jednotlivých trecích objeví dost místních i turistů. Jen se vždy divili mému velkému batohu a opakovala se teorie, že trénuji na vrcholový sport.

Nocoval jsi jen pod stanem nebo i pod širákem a v chatkách pro trekaře?

Na Jižním ostrově je skvělý systém tzv. hutů (takové horské chatky). Víceméně obsahují jen postel, stůl a střechu nad hlavou. Ty větší mají i krb, popř. vysílačku se spojením nebo tabulí s aktuálním počasím. Takže tento systém jsem využíval hojně.
Na severu už jich moc na trase nebylo, takže tam byl v permanenci stan.
Podle deníku jsem spal 91 dní ve stanu, 33 na hutech a asi 7 dní na ubytovnách. Pod širákem jsem nespal ani jednou, protože jsem měl obavy z častých dešťů a nechtěl jsem mít mokrý péřový spacák, který dlouho prosychá.

Nejvyšší bod cesty?

Stag Saddle, 1925 m.n.m., ale vyšlápl jsem si ještě mimo trasu na sopku Mt. Ruapehu (2797 m.n.m.) s výhledem na krásná smaragdová jezera v národním parku Tongariro.

A co krize, přišly nějaké?

Největší byla určitě na treku Motatapu, kde jsem měl překonat 10 km převýšení během tří dnů. Byl to pro mě stále začátek cesty a má fyzička nebyla nejlepší. Navíc jsem si nabral málo vody a celkově jsem to tam moc nezvládl. Po absolvování několika zastávek s nadáváním sám sobě slovy: „Maříku, ty jsi ale kopyto, vzdej to a jdi domů,“ jsem úsek dokončil a u stanu se mi pak neovladatelně klepaly nohy, měl jsem silné křeče a myslím, že jsem byl na hranici svých sil.

Jaké byly highlights treku?

Pro mě určitě na jižním ostrově Motatapu Trail, celý úsek mezi řekami Rakaia a Rangitata, Richmond Ranges a na severním Tongariro Crossing a Te Whara Trail. Ale je to těžké, protože je tam tolik úžasných míst, o kterých není vůbec známo, bez civilizace a doslova si tam užíváte každou vteřinu bytí.

Na cestě k řece Rangitata

Je nutné se na tento trek registrovat?

Není. Trek je nový (doznačen v roce 2011) a relativně neznámý. Chodí ho zatím kolem 300 lidí ročně. Což je krásné, víceméně krom velice známých částí potkáte minimum lidí. Co jsem potkal kamarády z Ameriky, kteří prošli PCT, CDT i AT, tak právě toto na Te Araroře milovali. Zmíněné treky v Americe jsou již natolik populární, že se čeká každý den na povolení, které dostane 50 lidí denně. Na začátku je to prý jako dálnice. Jsem rád, že taková Te Araroa není.

Co bys poradil případným následovníkům?

Ať se toho vůbec nebojí, dají si dostatečnou rezervu (já měl 14 dní) a jdou. Nikam se nehnat, cestu si užít a brát to s nadhledem. Příroda je tam, jak já s oblibou říkám, „kulervoucí“. Rozhodně je to cesta pro trekové nadšence, užijete si tam čtyři roční období, velmi lehké, ale i velmi těžké okamžiky a vždy budete usínat se skvělým pocitem, že ten den za to stál.

Díky za odpovědi!

To nejdůležitější z Mářova vybavení

Oblečení:

• Funkční tričko s krátkým rukávem (Hannah Trig)
• Funkční tričko s dlouhým rukávem (Hannah Merinon Lite M14)
• Mikina (Hannah Matano)
• Lehká bunda (Hannah Haken)
• Ponožky (3 páry Icebreaker)
• Pončo

 

Vybavení:

• Batoh (Osprey Aether AG 70l)
• Boty (Saltic Granit)
• Trekové hole (Black Diamond Trail Ergo Cork)
• Stan (Hannah Falcon 2)
• Spacák (Cumulus Panyam 450)
• Vak na jídlo (Sea to Summit)
• Návleky (Black Diamond)
• Vařič (VAR)
• Nádobí (Ascent 2 Piece Pot Set
• Plynová kartuše
• Čelovka (Petzl Actik Core)

Ostatní:

• Ukulele + obal Ortega
• Čtečka knih (Kindle Paperwhite)
• Osobní hygiena
• Lékarna: základní léky na bolest, trávicí problémy, obvazový materiál, vazelína na tvorbu brufenové masti
• Sluneční brýle

Technika:

• GPS lokátor (PLB 220 FastFind)
• Foťák (Sony A6000)
• Mobil (Samsung S7)
• Solární powerbanka
• Outdoor kamera (GoPro Hero+)

 

Martin byl součástí projektu Hannah Grant. Pokud byste si chtěli přečíst o dobrodružství dalších členů, které značka Hannah podporuje na cestě za jejich sny a cíli, prolistujte si články INSPIRACE HANNAH.