Podzimní Nepál? Skvělá horská podmínka i turistický byznys

Výhled z aklimatizačního a vyhlídkového kopce Gokyo RI

Začneme tam, kde jsme skončili v minulém rozhovoru. Co se dělo v Nepálu po vašem jarním odletu? Jak se s nepříjemnou situací vyrovnali sami Nepálci?

V Nepálu se stalo to, co by se mělo, z mého pohledu, stát i tady. A co se asi i stane, protože to je nevyhnutelné. Na jaře to sice vypadalo, že to Nepál a Indii těžce postihne, ale naštěstí to dopadlo dobře. Podle mě je to tím, že mají Nepálci obecně lepší imunitu. Nepál se teda promořil a teď mají relativní klid. Průšvih byl, že se zastavila turistická sezóna, která byla tak nějak v půlce. Lidé zvenku sem přestali cestovat. To se pak projevilo i na podzimní sezóně, byť cestování do Nepálu je s náležitými testy umožněno. Ale turisti zase začínají pomalu jezdit a Nepál začíná dýchat.

Začali jste hned po návratu plánovat podzimní výpravu? Jaké byly vaše původní plány a museli jste je průběžně měnit?

Začali jsme plánovat, ale brali jsme v potaz, že to nemusí proběhnout. Takže jsme naplánovali primárně Manáslu a říkali jsme si, že uvidíme, jestli budeme pokračovat dál. Všichni se na to samozřejmě museli připravovat hodně dopředu kvůli dovolené a tréninku, ale až tři týdny předem jsme se rozhodli, že do toho jdeme.
 

 „Amáček“ v plné kráse s C2

 

 V base campu Ama Dablam – spolupráce s Utmost Adventure funguje skvěle nejen na treky, ale i na expedice

Jak jste s Miri mezitím strávili léto v Evropě?

Asi docela hekticky, protože si ho skoro nepamatuju. Párkrát jsme vyrazili do Alp, taky proto, abychom se dali po jarním covidu fyzicky do kupy. Nezapomněli jsme se taky zastavit na naší oblíbené Sardošce na začátku léta, ale jinak bylo léto dost pracovní – lezecké tábory a další aktivity. Na konci srpna jsme ještě zmákli Fesťák a odlétali jsme 2. září tak, aby ti, kteří mají rodiny, zvládli ještě vypravit děti do školy.

Začali jste tedy na Manáslu. Jak se vám dařilo a jaká byla letos podmínka?

Manáslu se nám podařilo hned během prvních třech týdnů. Trochu mě mrzelo, že jsme pod kopec, kvůli sesuvům, nemohli jít trekem. Takže jsme letěli do vesnice Samagaun vrtulníkem a aklimatizovali jsme se až na místě. Ta vesnice je asi 3–4 hodiny od base campu, takže jsme se nejdřív pohybovali tam a aklimatizovali se na okolních kopcích ve výškách kolem 4500 metrů a poté jsme se přesunuli na kopec.

Letošek byl výjimečně příznivý na počasí, tolik pěkných „summit days“ v kuse jsem nikdy nezažil. To platilo pro celý letošní podzimní Himálaj. Jen na Manáslu bylo třeba 10 dní v kuse dobré počasí, kdy se dalo jít na vrchol. Neuvěřitelný. I když v base campu často pršelo a sněžilo, tak nahoře, od C2 výš, bylo dobře. Takže kdo na tom byl fyzicky a zdravotně dobře, tak se na vrchol dostal. V naší partě jsme v tomhle ohledu měli trochu smůlu, protože Mára Novotný chytil virózu, Petr Juračka měl problém se zrakem a Miri si zranila nohu. Takže jsem šel bohužel na vrchol částečně sám a napřesrok si s těmi „marody“ dáme repete. Bude to pro mě už páté Manáslu.

Hezouni při aklimatizaci – foto Martin Pilný

Bylo letos na Manáslu více expedic, než na co jsi byl zvyklý z minulých let?

Myslím, že to bylo podobný. On ten kopec má stejně nějakou kapacitu a počet lidí, kteří na něj chtějí jet, taky není nekonečnej. O něco víc lidí tam možná bylo proto, že dvě sezóny teď vlastně neproběhly a taky proto, že Číňani nevydávali permity na Čo Oju a Šiša Pangmu. Což jsou osmitisícovky, které patří k těm snazším (hlavně Čo Oju), takže ti, kteří si chtěli zkusit první osmu, skončili na Manáslu.

Manáslu, foto: Petr Jan Juračka

Letos se rozvířila emotivní diskuze stran nejvyššího vrcholu Manáslu. Co na to říkáš pohledem horolezce, který na tomhle kopci byl už několikrát?

Já se tomu směju. Vysvětlím to trochu zeširoka. V Nepálu se dvouletý covid dost podepsal na celém turistickém byznysu. Hodně agentur zaniklo, některé se rozštěpily a hodně narostla konkurence mezi těmi silnými agenturami. Navzájem se předhání, která umí zajistit lepší servis a obstarat si tak další klienty. Takže některé agentury, a to je pro mě osobně už trochu za hranou, nabízí v base campu i WiFi a otevřený bar. Celé se to už spíš podobá hotelu. Řekl bych, že tak 80 % lidí jde na kopec se servisem těchto agentur – se šerpy a s kyslíkem. 

Po dlouhé roky, nebo i desetiletí se chodilo na takové malé sedýlko na vrcholovém hřebeni. Kolem jsou převěje, které jsou možná o pár metrů vyšší.  A všichni to vždycky považovali za vrchol. A letos už v base campu zazněla zpráva, že je letos otevřený „hlavní vrchol“, který je třeba o 15 metrů výš a jde se na něj zhruba 10 minut z toho sedýlka. Ale tenhle vršek otevírají agentury pro klienty jen, když jsou dobrý podmínky. Že to prošlápnou a odfixujou. Protože tam bývají převěje a někdy to ani není o tolik výš. Ale bralo se to tak, že každý končí tam, kam to zrovna jde nějak rozumně bezpečně a dál se to neřeší. Ale letos přišel Mingma G s tím, že ještě o kus dál je vršek, který je ještě o kousek vyšší, možná o tři metry a udělali takovej zběsilej traverz v severní stěně. A prohlásil, že jen jim a nikomu jinému by neměl být uznaný vrchol. A co za tím je? „Pojeďte s námi příští rok, jenom my vás dostaneme na pravý vrchol.“ Je to byznys jako blázen!

Šerpa na svazích Manáslu

Takže v tuhle chvíli máme na Manáslu tři „vrcholy“ a do budoucna těžko říct, co se bude uznávat. Mně osobně je to dost šumák a jen se tomu směju. To vymažou vrcholy většině lidí 20 let zpátky? Ale spíš si myslím, že nepálské ministerstvo turismu bude i nadále uznávat všechna místa, protože je to zase byznys. Protože kdyby uznávali jen ten technicky obtížný vrchol, tak přijdou o hodně lidí a hlavně peněz. Mrzí mě, že místo diskuze o tom, jak velký je rozdíl mezi výstupem s kyslíkem a bez něj, se tu řeší rozdíl 15 metrů.

Pojďme na veselejší téma. A jak jste v programu po Manáslu pokračovali dál?

Až po sestupu z Manáslu jsme se rozhodli, že uděláme i druhou část expedice, a to Ama Dablam. Hlavním impulzem byl Háček, který se ozval se zprávou „tak jedeme, ne?“ Takže jsme dost narychlo naplánovali a dali do kupy partu. Nakonec nás bylo na Ama Dablam sedm plus trekaři, kteří s námi předtím šli na trek nebo si to ještě vyšperkovali šestkou Lobuche East. Nebylo jednoduchý to dát takhle fofrem dohromady, ale všechno to byli srdcaři a byli připravení do toho jít i s tím, že se to na poslední chvíli může zrušit.

Romantika před C1 na Manáslu – foto: Petr Jan Juračka

Jaké jste měli podmínky na Ama Dablam a jak je hodnotíš v porovnání s vaší výpravou před 2 lety?  

Podmínky byly diametrálně odlišný. Bylo to vidět už na Lobuche při aklimatizaci. V první půlce října totiž letos napadl asi půl metr sněhu, pěkně si to sedlo a zfirnovatělo a udělala se neskutečně komfortní podmínka. Vypadá to, že podzimní sezóna bývá opravdu na podmínky lepší, než ta jarní. Také proto tam bývá větší množství lidí.

My jsme všichni přišli do base campu aklimatizovaní a do týdne bylo nás všech sedm na vršku. I když postupně, abychom se vešli do stanů ve výškových táborech. Já s Miri jsme šli až naposled, protože ostatní byli už netrpěliví, protože bylo dobrý počasí, zatímco my s Miri věděli, že když by to neklaplo letos, dáme si klidně napřesrok repete.

Vrchol Ama Dablamu – konečně spolu s Miri

Takže Ama Dablam je i logistický oříšek, aby se všichni vešli do výškových táborů.

Podle mě je to náročnější logisticky, než lezecky. A to je to lezecky dost těžkej výstup. Je to sice nejvýše položená feráta na světě, ale je to krásný, i když jdeš na fixu. Dlouhej nástup do jedničky, krajinářsky velkolepej a s velkým převýšením. Zajímavý spaní v orlích hnízdech v jedničce a dvojce, na kraji propasti. K tomu krásný skalní lezení, mixy, ledy, hřebeny, traverzy. Fakt pěkný. Háček to zhodnotil, že bez těch fixů by to bylo těžší, než ty jejich prváče, co dělali s Márou.

Kousek výstupové cesty na „Amáček“

A je to teda tak, že agentury na začátku sezóny spojí síly a zafixujou Ama Dablam z base campu až na vršek?

Jo, proto jsme tam měli taky trochu skluz. Nejdřív jsme chtěli z Manáslu hned navázat na Ama Dablam, ale agentury se domluvily, že se pro nedostatek dobrejch šerpů přesunou na Ama Dablam až poté, co budou mít ukončený výstupy na osmitisícovky. Takže fixování tu začalo až 20. října a my jsme to museli taky posunout. Bylo sice chladněji, ale podmínky byly dobrý. Ale jinak je to tak, že agentury všechno zafixujou a pak se i sdílí stany ve výškových táborech.
 

 U čortenu – děkujeme bohům hory i Rock Pointu

 

Ama Dablam je krásně a dlouhou dobu vidět již z Everest treku

Popsal bys prosím stručně úvodní myšlenku a následnou realizaci Háčkova smělého plánu v západní stěně Ama Dablam?

Háčkovi se podařilo spojit dvě varianty, Americkou direttissimu a cestu Míry Šmída. S Kubou Káchou to krásně narovnali. On už to v hlavě měl od začátku, ale kdyby to řekl dřív, mohli jsme i dřív domluvit permit. Takhle jsme to řešili na poslední chvíli, protože jsme zjistili, že pro normálku je jinej permit, než do tý stěny. Takže jsme narychlo sháněli dalších 6000 dolarů. Nakonec se to podařilo. Chvíli bylo dokonce ve hře, že bych to s ním lezl já (ale jen chvíli), byla by to pro mě velká čest. Trochu jsem se ale bál, abych ho nebrzdil, a taky bych po Manáslu a normálce na Ama Dablam potřeboval delší čas na regeneraci. Takže to nakonec lezli s Kubou a dobře to dopadlo. 

Miri na sestupu – docela dost unese, i když je holka

Počítám, že se do Nepálu zase brzy vrátíte. Co máte, kromě repete na Manáslu, pro rok 2022 v plánu?

Stoprocentně se příští podzim vracíme na Manáslu a k tomu chceme přidat buď zase Ama Dablam, nebo Baruntse. Uvidíme, jak to bude drahý a co se podaří vyjednat. A na jaro máme naplánované treky – k Annapurnám, k Manáslu a do Mustangu. Letošní silvestr si užijeme v našem českém pubu v Káthmándú a k tomu přidáme trek v nižších polohách. Taková odpočinková pohodička.

Vrcholová moucha – náš talisman na Manáslu

Jak se vlastně daří vaší české hospodě v Káthmándú? Je dost hostů a dost piva?

Hostů je obecně v Káthmándú málo, ale Češi se vždycky zastaví. Jsme rádi, že se to povedlo hospodu udržet i během lockdownu. Je to tam fakt pěkný. Jinak pivo máme točený nepálský, ale teď na silvestra přivezeme i zásoby z domova či nejpozději na jarní sezónu. V dnešní době něco přepravovat je zase pěkně složitá záležitost.

V naší české hospodě

Dáte si předtím ještě nějaký lezecký výlet za středomořským teplem?

Chceme teď v prosinci odjet na Sicílii, tady doma je hrozně hnusně. A přednášky se zase ruší. Pojedeme si prohřát kosti a dorazí, předpokládám, zase Mára Holeček a další kamarádi. Tak si užijeme tepla, než před silvestrem zase vyrazíme do Nepálu. I když tam taky žádná velká zima nebude. V Káthmándú bývá koncem roku okolo 20 stupňů.

Okolí Samagaunu je nádherné