Přechod jezera Khövsgöl Nuur

Jak nás napadlo jet zrovna do Mongolska? Tahle expedice vznikla trochu s jiným posláním, než se jít jenom ošlehat mrazem. Na začátku roku 2017 jsme si v expedičním klubu řekli, že budeme dělat pro naše členy expedice zadarmo, a tohle byla ta první. No a i přesto, že mrazy mohou v tomhle období dosahovat až -40 °C, tak je zde stále výhoda. Nemusíš se bát, že někdo spadne ze skály :D.

Dalším důvodem bylo to, že se mi líbil počin Kudrny (Jan Haráč) a Dana Kolka, kteří přešli pod záštitou Rock Pointu jezero Bajkal, a chtěl jsem zkusit něco podobného. Vzhledem k tomu, že jsem byl, co se týče polárních přechodů, do té doby ještě „panic“, tak mi přišlo rozumné udělat to na jezeře, které je „jen“ 150 km dlouhé, namísto 650 km Bajkalu. Jezero Khovsgol se pro to zdálo ideální! Potom, co jsme našli nějaké info na netu (přechod Václava Súry a Petra Horkého), bylo naše rozhodnutí posvěceno. A aby toho nebylo málo, zjistili jsme, že je co by cepínem dohodil od severu jezera nejvyšší hora pohoří Sajany. Jmenuje se Munku Sardyk a měří 3492m – jo, tak tu si vylezeme taky.

Startujeme

Celé naše mužstvo Já, Filip, Pavel, Štěpán a Kiki, stojíme na letišti v Ulanbaataru. Právě jsme ukončili zdlouhavý let s dvěma přestupy. Nejadrenalinovější zážitek celé cesty – jízda po zasněžené D1 do Prahy - je daleko za námi a my můžeme vyrazit vstříc našemu dobrodružství.

V Ulanbaataru máme na starosti prakticky jen jedinou věc, sehnat plynové bomby. Jak jednoduché a přitom tak složité. Hned po příjezdu na hotel zjišťujeme, že jsou svátky. Třídenní oslava příchodu čínského nového roku, všechny obchody zavřené. Po celodenním hledání to vzdáváme. No nic, bomby seženeme v Moronu, čtvrtém největším městě v Mongolsku.

Jak sehnat plynové bomby?

Přijíždíme do Moronu a hned po letmém vyhlédnutí z okýnka busu všichni víme: „jo, tak tady žádné bomby neseženem“. Moron je totiž pouze nesourodá směska domů a ulic, které jsou přetínány hliněnýma cestama. Taková větší vesnice. Město v Mongolsku očividně končí za Ulanbaatarem. Sypeme si popel na hlavu, že se bude muset někdo vrátit strastiplnou, třináctihodinovou cestou, koupit bomby a jet zpět. Nakonec se na nás obrátí štěstěna a po sáhodlouhých telefonických hovorech si zajistíme, aby nám paní z obchodu bomby dovezla na autobusák a po řidiči je poslala do Moronu. Sláva, nemusíme zpět a máme čas na vyřizování povolení a shánění odvozu.

Povolení a odvoz jsme si zajistili ve stejný den, kdy nám přišly bomby. Dobré skóre, jen jeden den z třídenní rezervy vyplýtván - jedeme dál. O několik hodin později už sedíme v autě a přes jezero fičíme k našemu vytouženému cíli.

V zimě se z jezera stává dálnice

U městečka Khank se nám pokazila kardanová hřídel, naše cesta pro dnešek končí. Řidič se s tím moc nepáře, bez rukavic a jen v mikině si lehne pod auto a za pomocí kladiva a klíče začne auto spravovat, je -15 °C. Na mongolské poměry očividně teplo. Mezitím nás umístí k jednomu místňákovi u kterého budeme spát. No co, aspoň poznáme, jak tady žijí.

Hrdí Mongolové

U pána jsme poznali pravou mongolskou hrdost. Mongolové jsou totiž hrdí na svůj původ. Každý má v krvi kus Chingise a pán již pod značným alkoholovým opojením nám to nezapomněl připomenout. Jenom nevíme, proč má v ruce kudlu, která by mohla vykuchat jaka i s rohama a míří s ní na Filipa. Paní domácí ho ovšem po chvíli uklidní a nabídne nám na udobřenou pravé mongolské knedlíčky (nic jiného tady prakticky nejí. S pánem je složitá domluva, ale co jsme pochopili, tak se nabízí, že nás za nějaký bakšiš ráno hodí na sever jezera a nejen to, doveze nás o 7 km dále, hlouběji do lesů pod Munku Sardyk.

Typický mongolský dům (žádná jurta bohužel). Jo a kromě nože měl i bambitky na zlé děti.

Je ráno, sláva! Domluva platí a ještě za tmy jedeme UAZem přes jezero k severnímu cípu jezera a dále do hor. O chvíli později stojíme na konečné, dál musíme pěšky. Po odjezdu auta zůstáváme osamoceni 7 km od jezera, každý se 40 kg bagáže. Teploměr ukazuje - 22 stupňů.

Zima bez sněhu

Ještě večer předešlého dne jsme se rozhodli, že výstup provedeme na lehko v jednom dni. Postavili jsme stany a rychlým krokem vyrazili k vrcholu. Čekalo nás 1500 m převýšení na zhruba 10 km jedním směrem. Nic hrozného. Výstupovou trasu jsme pečlivě doma zkoumali z této fotografie.

naše mapa použita při plánování výstupu :-)

Jedinou obavu jsme měli ze sněhu a lavin. Proto jsme brali cepíny, mačky, lano atp. O to větší bylo naše překvapení, když jsme nenašli žádný sníh . Později nám jedna paní říkala, že takovou holozimu nepamatuje. Nic nenasněžilo, takže v únoru, kdy teploty často padají k – 40 °C, stojíte na zamrzlém jezeře, led je tlustý více než metr a na břehu je tráva. Na Munku trochu sněhu bylo, ale prakticky to taková vycházka se sněhem po kotníky. To znamená, že jsme lano tahali zbytečně, stejně jako mačky a cepín. To nevadí, cepíny použijeme pak místo šroubů na ukotvení stanu a výstup to bude taky pěkný.

Při výstupu. Jezero v pozadí.

Munku Sardyk 3492 m

Vše šlo ráz naráz a za 6 hodin jsme stáli na vrcholu Munku Sardyk 3492m. High five, společná fotečka a jde se dolů. Počkat, kde je ale Štěpán, už tady měl být. Štěpán vstal dneska levou nohou, tak to zabalil 50 metrů pod vrcholem. Škoda ho, ale i tak respekt. Na vrcholu ukazoval teploměr -18 stupňů a všichni jsme byli rádi za péřovky, protože docela foukal vítr.

Dolů jsme došli za světla, rozvařili jsme vodu a šli spát. Ráno nás čekal logistický oříšek. Přenést milion věcí k jezeru.

Vrcholovka – viditelnost nic moc. Fousy stále drží

Po řece k jezeru

Vstáváme, teploměr opět na -20°C. Všechno pobalíme a volíme strategii klokana - batoh zepředu i zezadu.

Taxi prosím

O tři kilometry dál nás čeká záchrana! Zamrzlá řeka. Paráda. Sundáváme bágly a boby necháváme klouzat po řece.

Zamrzlá řeka a na břehu travička. Zajímavá kombinace.

Je to velká švanda, a jelikož je led hladký, není nic lepšího, než se jít klouzat J Sundávám batoh, rozbíhám se, klesám k zemi a rup!

Rozseknuté koleno

Bolest v koleni jak p*ase. Při kontaktu místy led praská, asi jsem strefil vzduchovou bublinu. Koleno se seká o vytvořenou jamku a tělo přepadává dopředu. Celou sílu nárazu schytalo koleno a já se kroutím na zemi jako žížala. Kluci se sbíhají a ptají se, co se děje. Já jako tvrdohlavý býk nic neříkám. Vstanu, párkrát si zařvu po ostravsku a bez odpovědi jdu dále. Po 4 km chůze, ve chvíli kdy docházíme k jezeru, mě koleno už fest bolí a poslední hodinu nepřemýšlím nad ničím jiným, než jaký jsem to debil a že jsem si beztak v tom kolenu něco zpřetrhal a expedice pro mě končí.

U jezera rozstřihneme podvlíkačky a shrneme gatě. Hele bebí. Kde Tě to bolí? Tady. No nic, koleno je velké jak bambule od hipsterských, ručně háčkovaných kulichů. Kiki je zdravotník, tak mi koleno obvazuje, krvavou ranku místo šití zamašličkuje a uvidíme, jak to půjde dále.

Kiki: „A kde máš to bolístko? Neboj, pofoukáme a bude to dobrý“. J

Ten den jsme ušli po jezeře ještě 12 km, vycházeli jsme totiž až v 15:15. Stavíme stany a těšíme se na první spaní na ledu. Přes noc mi koleno dělá problémy. Bolí jen tak ze zvyku a nemůžu ho ohnout. Ráno vycházíme dále.

Chůzi zvládám jako dřevěný panák, nohu sunu napnutou, ještě že je jezero rovinka. Do kopce by to asi nešlo. Odpoledne mě začíná chytat tříslo. Přeci jen chodit s vychýlenou nohou je nezvyk. Kurnik, noha bolí, tříslo bolí, co bude dále? Snad nechytnu vlka, to by byl konec!

Na jezeře KhÖvsgÖl

Dneska byl trošku horší terén, tak jsme ušli jenom 25km. Poprvé vnímáme, že jsme se vzdálili od hor. Ale i tak je to podle plánu a všichni jsme happy. Štěpán trošku ztrácí, ale statečně nás vždycky dojde, dá si kratší pauzu a šlape dále. Máme štěstí na počasí. Nechce se nám věřit, že teploměr ukazuje jenom minus deset. Čekali jsme trošku tvrdší křest ohněm. Nikdo se ale nezlobí. A co koleno? Jo dobré, vypadá to, že dojdu.

Stan hannah Rider si to dával jak nic.

Stanování na ledu

Večer stavíme stany, je třeba provést všechny ty nutné úkoly. Zašroubovat stan, zaházet sněžné límce proti větru, rozvařit vodu, najíst se a spát. Bohužel (bohudík) jsme ztratili flašku z benzínem, takže nám nezbývá nic jiného než vařit na plynu. S turbovařiči MSR Reactor a Jetboilem je to radost. Plynovou kartuši máme ve víčku ve vodní lázni, takže výkon je i v tom mrazu výtečný. Voda sice rychle zamrzá, ale pravidelně ji prolíváme. V noci se ozývají děsné rány od prskání ledu. Když klesne teplota, rány se ozývají 3x za sekundu a připadáme si jako na střelnici. Všichni ví, že šance, že by se pod námi objevila trhlina, je skoro nulová, ale hádám, že na to všichni myslí. Ráno jsme opět připraveni k pochodu.

Když vyjde počasí, je to za odměnu.

Režim dne

Další den probíhá bez problému. Teplota vyloženě jarní, bezvětří a sluníčko. V dáli vidíme ostrov, který je v polovině jezera. Kéž bychom tam dnes došli. Denní dávky máme nastaveny takto. V 10:00 vycházíme. Jdeme nonstop 2:30 hod, potom oběd na 30 min. Zase jdeme nonstop 2:30 hod, pak 30 min pauza. Zas jdeme nonstop 2:30 a... světe div se – ostrov! Woow, tak jsme to dokázali. Dneska jsme dali 33km na dvě pauzy, to není špatné.

Co vytvářel led, bylo někdy úžasné.

Pohoda na ostrově

Po krátké poradě jsme se rozhodli udělat si „letní“ kemp. Na ostrově není žádný sníh. Vytáhneme věci na břeh a děláme oheň. Tohle byl fakt nádherný večer, sušíme si u ohně ponožky, opékáme chleba, sedíme venku na travičce uprostřed zamrzlého jezera a cítíme se jako někde na dovolence. Chybí už jen kytara. Sice by bylo lepší, kdyby mi Štěpán nehodil omylem 10 kg ledu na rozvařování sněhu na koleno, což ovšem pobavilo valnou většinu skupiny, včetně mě, ale naštěstí jsem to opět rozchodil.

„Ty vole, psala mi Darča a říká, že v Kunicích je -17. Borci, musíme mlčet!“ Psalo se 28. 2. 2018 a seděli jsme zrovna v Mongolsku u ohně na ostrově uprostřed jezera Khovsgol. Teploměr ukazoval - 5 °C.

Další den máme stejný plán. Minimálně 30 km, a když vše dobře půjde, pozítří dojdeme na konec jezera, i kdybychom měli jít do noci. Počasí nám trochu nepřeje, teplota je sice opět příjemná, přes den i na mikču, ale fouká boční vítr a hází nám to saně pod nohy. Po dvou hodinách vítr slábne, ale drží se až do konce přechodu. Štěpán nadává, že chodíme zbytečně moc kilometrů, co bychom tu ale jinak přes den dělali? Nálada je pozitivní a vlk v nedohlednu. Vše jde tedy podle plánu!

Boční vítr na jezeře.

Konec na obzoru

Dneska jsme opět dali přes 30 km. GPS ukazuje 32 km do konce. Tak to nás asi čeká zítra poslední den. V noci byly rány od praskání ledu enormní. Osazenstvo vedlejšího stanu to asi nechávalo klidným. Chrápání šlo slyšet přes dva stany až k nám. Ráno poslední bitva s rozvařováním ledu. Ráno může být tak -15°C , to je v pohodě, ale představa, že by bylo -30, nedej bože -40, to mi hlava nebere… asi by to nebylo nic příjemného.

Poslední večer na jezeře.

Pravá, levá, pravá, levá – přibližujeme se k břehu. Ten pocit je skvělý, když už je druhý břeh na dosah. Co to ale? Sakra! Chytá mě cholerický záchvat – během 10 minut se mi 20x převrhly saně. Debilní těžiště, boby, svět a vlastně za to můžou hůlky. Mrskám s nimi o zem. Se*u na to. Házím si saně a všechno ostatní na rameno a rezignovaně to nesu. Po 2 km je naštěstí obědová pauza a špatný terén končí.

...a pěkně vše na záda.

Poslední kilometry se už nesou v dobré náladě. Dokonce míjíme auta, protože se napojujeme na cestu napříč jezerem. Tak už posledních 10 km! V pět odpoledne jsme na konci cesty, ve vesnici Khatgal. A to jako bylo všechno? Měli jsme to jít týden a jsme tu za čtyři a půl dne. Ne, jsme rádi, že jsme expedici zdárně ukončili.

Suma sumárum.

5 členů týmu. Zhruba 150 km po zamrzlém ledu. 98hodin. Teplota příjemná, mráz od -5 do -20 °C. Bez omrzlin a vlků, 5 puchýřů, 2 ztracené čelovky, jedno spaní na ostrově, 1.000.000 nových mozkových buněk, 1 bolavé koleno a asi 5 kilo snězeného sušeného masa.

No nebyla to vydařená expedice? Myslím, že rozhodně ano!

Celá naše grupa s neznámým Mongolem. Zleva Kiki, Martin, Filip, Štěpán a Pavel.

Čas do odletu

Zbylých 6 dnů se vleklo jak pytel brambor. Ono v Mongolsku není v zimě moc co dělat a nečekali jsme, že to jezero přejdeme tak rychle. I přesto by se našlo pár zajímavých témat. Jak bylo u sobíků? V krajině legendárních sobích lidí. Jak vypadá Ice Khovsgol Festival, největší zimní kulturní akce v Mongolsku. Kolik je člověk schopen spořádat mongolských knedlíčku na posezení? A jak vznikla naše láska k těmto knedlíčkům? Jaké jsou dlouhé mongolské večery při stakanu vodky? To vše a mnohem více už ale jenom na vyžádání :-). Už toho bylo napsáno dost!

Howgh!

PS: Nakonec jsme neodletěli, letadlo se porouchalo
PPS: Sobí lidé nás neměli rádi
PPS: Knedlíčky jsou opravdu z masa a dají se koupit i u nás!