První borec přeběhl „napříč Šumavou" pod 24 hodin

Za všechno můžou sociální sítě a všechny ty internety, protože díky sledování instagramu profi běžce Martina Mužíka jsem viděl, jak on a další běžci s profi výbavou a perfektní podporou strávili 4 dny na trase 161 km napříč Šumavou.

Po nějaké době se na Facebooku objevila VÝZVA na překonání již zmíněné trasy, a to v několika možnostech. Zaujala mě jediná varianta. Ta nejdelší a nejnáročnější. Důvodem mého zaujetí byla právě vzdálenost, jelikož jako těžce nakažený Gármiňák jsem prostě potřeboval odznak šílenství, pro který je zapotřebí uběhnout přes 160 km. 

Základní otázky tedy jsou:

• Proč? - já už mám jasno, vy teď už víte,
• Kdy? - z důvodu dovolených mám jednu jedinou možnost - pondělí 10. srpna,
• Jak? - tak přesně tohle zbývá vyřešit.

Obeslal jsem kde koho, ale každý měl jiné plány, a to i pracovní, jelikož jsem potřeboval běžet v pondělí 10. 8. 2020. I moje žena měla být právě po noční směně. 

Připravuji si tedy plán občerstvení na trase ze studánek, obchodů, restaurací i čerpací stanice. Vlastnoručně upečený flapjack, nějaké ty gely a ionty si ponesu. Hodím vše do báglu a zaráží mě váha celého batohu, kde spolu s jídlem mám Power banku, ponožky, čelovku a kapesníky. Suma sumárum 4,2 kg!?

Při hlášení účasti na výzvě pořadatelům od oka střílím dobu, za kterou bych chtěl Šumavu zdolat, a to od svítání do setmění. Já byl vždycky velký optimista. 

Pár dní před výzvou se ozývá kamarád, Jan Václavík s tím, že v době mého běhu je na rodinné dovolené v Železné Rudě a rád mě doprovodí ze startu do Rudy (cca 30 km). Musel vstávat snad ve čtyři ráno, aby se autobusem dostal z Rudy na pátou hodinu do Dešenic... 

Budík o dovolené řve ve 4:25, což je o dvě hodiny dříve, než v běžný pracovní den. V 5:00 opouštím pojízdnou postel (starší multivan) a pod nebem plných hvězd scházím k vlakovému nádraží v Dešenicích, kam doráží i můj doprovod. Zapínáme povinnou aplikaci a vyrážíme při svitu jedné čelovky, která je za pár minut nepotřebná stejně jako aplikace. 

Svítání je luxusní, stejně tak jako škrábání se skrze kameny na vrchol Ostrý, což je první hora trasy. Následuje Bílá strž, Černé a Čertovo jezero. Bez turistů jsou tahle místa kouzelná a obzvlášť za svitu vycházejícího slunce.

Zato Železná Ruda už začíná žít a taky slunce je už docela silné. Při loučení s doprovodem dostávám banán a 1,5 litru vody. Jde o jediné připravené občerstvení na trase. Z Rudy pokračuji na Polom, kde jsem ještě nikdy nebyl, což považuji za velkou škodu. Míjím Jezero Laka, osadu Hůrka a pak šup do Prášil doplnit vodu, která mi už 4 km chybí.

Batoh i žaludek plný vody mi nikterak nebraní k výběhu na Prášilské jezero. Zato na Poledník v poledne, to už není tak veselé a musím se zastavit a chvilku se schovat ve stínu, protože celé stoupání na tento vrchol je na přímém slunci.

Na vrcholu se bohužel potvrzuje fakt, že kiosek na rozhledně je zavřený a já mám stěží půl litru vody. Další místo, kde mám možnost koupit vodu je 18 km daleko. Ptám se tedy přítomných cykloturistů na vodu pro blázna, kterému zbývá ještě něco okolo 102 km běhu.

Nějakou vodu jsem s nevěřícími pohledy dostal, ale i tak došla, a to zrovna okolo Vodního zámku. Jaká ironie. Tou dobou se naštěstí slunce na chvíli schovává, jenže dehydrataci už cítím slušnou. Vím, že když se ještě někde budu muset plahočit delší dobu bez vody, tak je to jistý konec běhu. Takže...

Vodu nakonec s prosíkem získávám od chatařů, přičemž si uvědomuji naskakující časovou ztrátu při lovu životadárné tekutiny.

Naštěstí další úsek mezi Čeňkovou pilou a Modravou je plný studánek. Na Modravě neodolávám lákavé vůni z pivovaru a dávám si polévku a nealko pivo. Oproti tomu na Březníku mají už zavřeno, ale pramen vody za hospodou hlasitě volá žíznivce jako jsem já.

Dalším pramenem na cestě je pramen Vltavy. Ten ještě stíhám za světla, ale v Bučině už musím použít čelovku. Vody mám opět málo a na nejbližší čerpací stanici to mám ještě daleko. Nezbývá, než začít pít vodu z potoka u cesty. Zdá se v pohodě, chutná dobře. Po následujícím pohledu na louku, kde potok protéká, mě drobet zamrazí. Je to louka plná krav, tedy kravinců a hnoje.

Na Knížecích pláních vidím v dáli světlo, za kterým se, jako ten Jeníček, slepě vydávám v honbě za vodou. Oproti Jeníkovi mám ale štěstí a narážím jen na pár fotografů, kteří mi s údivem darují potřebný litr vody. Díky tomu se dostávám na čerpací stanici.

Bohužel, pumpa na silnici první třídy má zavřeno! Krapítek mě chytne nervozita, ale naštěstí tu nacházím možnost kohoutkové vody. Věřím, že pitné. V batohu už nesu jen jeden gel, jedinou energy tyčinku (30 g) a sušenku. Brzy nastane nedostatek jídla.

Zkouším oslovit řidiče kamionu, který ještě nespí, ale prostě mi nevěří, že jsem jeho kolega z branže (což vážně jsem). Takže téměř bez jídla, pouze s doplněnou vodou se vydávám ze Strážného do Nového Údolí. Cítím, že energie opravdu chybí, a to mám před sebou to nejhorší z celé trasy. Začínám běhat na indiána.

V Novém Údolí je naštěstí (díky místnímu opilci) otevřen kiosek, takže můžu doplnit vodu. Jsem jak malé dítě u vánočního stromečku. Kupuji sušenky a pikao, díky kterému běžím až tam, kam se běžet dá.

Stoupání na Třístoličník je jako potok (běží se v korytě, který vymlela voda), což tento úsek v rámci horského a nočního běhu posouvá na 10 z 10 bodů. Trojmezí a vrchol Plechý zvládám okolo třetí hodiny ráno. Na nejvyšším vrcholu Šumavy vypnu světlo a nechávám se unést oblohou plnou hvězd a poletujících perseid. Padá hvězda, tak si něco přej, říkám si. Hlavně ať nespadnu při seběhu. 

Zvláštní, že po takové době a vzdálenosti mě nohy nenechají rozmáznout na tak šílené cestě, kde se dá sotva chodit, natož běžet.

Od nouzového nocovište pod Plešným jezerem je to čistě asfalt až k vlakovému nádraží v Nové Peci. Ve 4:39 jsem v cíli, ale do mého Garmin cíle 100 mil mi chybí ještě 600 m a tak běhám okolo jako pako, ale... JE TO TAM!!! 

• Celková délka trasy: 161,1 km
• Převýšení: 4 914 m
• Celkový čas na trati: 23:30 h
• Z toho běh: 18 h
• Průměrné tempo: 6:41
• Spotřeba tekutin: 22 l
• Ztráty: 4 nehty (již brzy)
• Pády: 0

Doufám, že se najde další podobný blázen a já budu mít důvod to zaběhnout ještě jednou!? Tak pojďte do toho a dejte výzvu.

Text a foto: Zdeněk Šulc